Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Raptoři požírají dluhy

    Česká premiéra hry mladé britské autorky Lucy Prebble (1981), kterou inscenuje činohra Národního divadla, otvírá neodbytné otázky o tom, co vše se může stát látkou pro divadelní ztvárnění. Oblast ekonomiky, obchodu, finančních trhů rozhodně nepatří ani ve Velké Británii ke tradičně exploatovaným tématům. Ne snad že by dramatici tuto problematiku podceňovali, ale zřejmě dosud nevěřili, že by zde mohl být ukryt nějaký dramatický potenciál. Obava, že nedostatek specificky divadelní optiky může být úspěšně zastírán aktuálností a senzačností námětu, trvá i v posledních dekádách postmoderní Evropy. Podle Alekse Sierze, předního anglického teatrologa, experta na new drama, pochybného nástupce coolness, se britští dramatikové stále jen koří bohu kritické sociální publicistiky, přitom však opomíjejí velká témata současnosti: nástup Číny a dalších zemí „třetího světa“, ekologické hrozby, krizi EU. Jednou z her, která usiluje přivést na scénu téma, jež šokovalo v poslední dekádě celý svět, je i Enron z roku 2009, kdy ji poprvé uvedl soubor Headlong v Chichesteru a krátce poté londýnské Royal Court Theatre Downstairs.

    David Matásek (Skilling) a Eva Josefíková (jeho dcera) FOTO LUCIE JANSCH

    Pád obří společnosti Enron, která svá aktiva ve výši 10 miliard dolarů během deseti let dokázala více než zdesateronásobit, ale jejíž bankrot v roce 2002 otřásl základy nejen americké ekonomiky a vnesl ničivou nedůvěru na světové finanční trhy, se stal tak diskutovaným problémem, že bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se ho někdo ujme jako dramatické látky. Problémy, které to přináší, jsou ovšem nemalé. Není to nedostatek odstupu, co tu vadí: zločin je tak evidentní, že o něm příští generace nemohou soudit jinak – i když se autorka snaží, a jistě po právu, vidět tuto vinu v širších souvislostech. Nehraje se jen o chamtivosti jednoho bankrotáře, ale o sebezhoubné chamtivosti celé lidské rasy. A z toho by už velké téma mohlo být. Imaginace autorky je však spíše krotká a nedůsledná, naproti tomu jí rozhodně nechybí odvaha. Ta se spíše než v divadelní metaforice projevuje ve faktograficky konsekventní doslovnosti, přesně ve stylu verbatim plays, s níž Prebble zachovala všechna skutečná jména nejen firmy, ale i hlavních aktérů aféry, Jeffa Skillinga, vůdčí postavy celého monstrózního podvodu, jenž dostal 24 let žaláře, finančního šéfa Andy Fastowa, který se zachránil tím, že vypovídal proti Skillingovi a dostal jen 6 let, a generálního šéfa a zakladatele Enronu Kena Laye, který unikl smrtelným infarktem trestu ve výši patrně 45 let. Nikdo autorku zatím nežaloval.

    Ekonomice rozumí jen odborníci. Aby její text divadelně fungoval pro všechny, musí jej autorka prošpikovat mnoha vysvětlujícími vsuvkami. Režie Michala Dočekala se přes tato úskalí přenáší docela zručně a předkládá i nepoučeným divákům nejen srozumitelný, plynulý, ale místy i značně působivý divadelní tvar. Také díky invenční scéně Martina Chocholouška, i když její čistá výtvarná síla promlouvá naplno jen na fotografiích v programu. Nejsilnější metafora jinak velmi lineárně, nevzrušivě vyprávěného příběhu s jasně odhadnutelným koncem, je nápad s raptory – dinosaury dceřinných společností, požírajícími stále narůstající dluhy mateřské firmy. Škoda, že té fantazie nebylo ještě více i v kostýmech Zuzany Bambušek Krejzkové. Kvazimuzikálový zpěv – autorem hudby je zkušený Daniel Fikejz – na nepříliš šťastně zvolených místech rovněž nepatří k nejlepším nápadům. Spíše zaujmou herci – David Matásek hraje Skillinga více valéry, někdy působí jako bezpáteřný dobrodruh, jindy jako fantasta, vždy však jako fanatik ekonomického zisku. Silnou protihráčku nalézá ve vynikající Petře Špalkové, jež suverénními, pečlivě volenými prostředky vykreslila portrét šéfky konkurenčního oddělení, bojujícího o přízeň velkého šéfa, jehož blahosklonně tučnou fyziognomii vykroužil snad až příliš zaoblenými křivkami Václav Postránecký. Špalkové Klaudie, jediná vymyšlená postava dokumentaristicky podaného příběhu, však nebojuje na rozdíl od Jeffa všemi prostředky, takže její oddělení je po auditu jediným, jež si uchovalo jakousi reálnou ekonomickou podstatu. Z mnoha figur a figurek tohoto nebezpečně současného příběhu zaujme ještě Jan Dolanský, jehož účetnická fantazie nezná mezí a nezastaví se před ničím: jeho sousty se nakonec udáví i poslední z jeho věrných raptorů. A také Skillingova dcerka v podání mladičké Evy Josefíkové, kladoucí protivně zvídavé otázky, vlastně jen jednu jedinou: Proč?

    Povzdech Alekse Sierze o nedostatku současných témat v britské dramatice neztratil svou platnost ani po Enronu Lucy Prebble. Ještě bolestněji jej však lze vnímat v kontextu české dramatiky, byť zatím platí, že naše finanční skandály nesahají těm americkým ani po paty. Ani co do výše podvodu, ale ani co do výše trestu.

    Národní divadlo Praha – Lucy Prebble: Enron. Překlad Jan Tošovský. Režie Michal Dočekal, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Daniel Fikejz. Česká premiéra 16. února 2012.


    Komentáře k článku: Raptoři požírají dluhy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,