Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rajmont, osudový režisér

    Potkal jsem jednou před Stavovským divadlem režiséra Ivana Rajmonta: Potřeboval bych dnes večer někoho na záskok ve Višňovém sadu – neměl bys čas…? Nabídka mi zalichotila – ani jsem se nezeptal, co je to za roli, a okamžitě kývl. Absurdnost situace mi došla až ve chvíli, když jsme seděli nad textem v šatně, nevěděl jsem, koho mám hrát, neměl jsem ještě ani kostým a uvaděčka se přišla zeptat, jestli už může začít pouštět diváky. Probudil jsem se, aniž bych zjistil, jakou roli mi tehdy chtěl svěřit… Ale i bez herecké kariéry mohu na Ivana vzpomínat jako na svého osudového režiséra. Stál totiž na počátku mojí cesty od železniční průmyslovky ke studiu divadelní a filmové vědy a psaní o divadle.

    Ivan Rajmont

    Pokud se divadlo dělá pořádně, je to vznešená a krásná práce, která má smysl FOTO ARCHIV PRAŽSKÁ SCÉNA

    Moje první setkání s Ivanem Rajmontem se odehrálo někdy v polovině osmdesátých let minulého století. Jakub a jeho Pán putují Francií – Činoherní studio hostuje v přeplněném sále Žižkovského divadla. Manifest svobody v nesvobodné době. A pak Tři sestry – pro mladého diváka, který teprve začíná objevovat svět divadla, další fascinující podívaná: ruská klasika a přitom tak zábavná… A v čem je ten fígl, že ten starý text na mě působí tak současně…?

    Dobové tance jsem sice minul, ale jejich pověst byla taková, že jsem si alespoň opatřil text Steigerwaldovy hry a její představení pak Činoherní studio sehrálo nesčetněkrát v mých představách.

    Po dvou inscenacích v Divadle Na zábradlí katapultoval Ivana Rajmonta Listopad 1989 do Národního divadla. Žádné dlouhé přípravy, žádný čas na vymýšlení projektu. Jeden den v pět odpoledne kývl na (opakovanou) nabídku Milana Lukeše, nového ministra kultury, a druhý den v osm ráno už byl šéfem činohry. A vedle vlastních režií tak musel vrhnout energii i na dokončení rekonstrukce Stavovského divadla, vybudování studiové scény – Divadla Kolowrat, nekonečné spory o tom, jak má Národní divadlo fungovat coby třísouborový organismus, proměnu souboru, nové nasměrování dramaturgie… Mezi herci, které angažoval, se objevila i Vlasta Chramostová; tu ostatně chtěl získat již před lety pro Činoherní studio. Divadelní trafika za disidentské zásluhy? Nic takového, to by ostatně ani nebylo v Ivanově stylu. Prostě angažoval – jak se opakovaně potvrdilo i v inscenacích jiných režisérů – výbornou herečku… Konzervativním divadelníkům nebyly leckteré kroky nového šéfa činohry po chuti – ať již šlo o uvádění her dotýkajících se aktuálního dění ve společnosti, nebo o příchod herců ze „sklepních“ divadel. Ze spolupráce s jedním z oněch zpochybňovaných se zrodilo nastudování Sluhy dvou pánů, jenž se nakonec stal nejhranější inscenací v historii Národního divadla. A nebyla to tehdy sázka na jistotu popularity mediální hvězdy – ta se kolem Miroslava Donutila rozkošatěla až v pozdějších letech. Ivan Rajmont nicméně nepřestal posouvat hranice toho, co je či není pro zlatou kapličku vhodné, ani v pozdějších letech, kdy již šéfovský post opustil. A tak se na prknech Národního divadla objevila ve Stoppardově hře Rock’n’roll skupina The Plastic People of the Universe.

    Jsou režiséři, jejichž inscenace jsou scénograficky mnohem opulentnější, než byly ty Rajmontovy. A jsou zajisté i režiséři, kteří nasbírali více ocenění než on. Ale je málo režisérů, jejichž vliv v českém divadle byl tak silný jako jeho. Rajmontův režijní rukopis se přitom opíral – zjednodušeně řečeno – o víru v dramatikův text a schopnost ho originálně a současně vyložit. A společně s herci divadelní příběhy vyprávět poutavě divákům. A bylo-li to v duchu textu, tak s ironií, hravostí, groteskní nadsázkou… V tom byl legitimním pokračovatelem divadelní generace šedesátých let. A této elementární schopnosti, jít k podstatě textu, učil i své žáky na DAMU.

    Mediální zkratka je neúprosná a krutá, a tak se rozloučení s Ivanem Rajmontem v novinách a televizi neslo především na rozmarné vlně Sluhy dvou pánů. Jako by nebyl spojený s jinými výjimečnými projekty. Jako by tady nebyl další zápis do divadelních dějin v podobě inscenace Kunderova Jakuba a jeho Pána, jež s oběma protagonisty, Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem, dozrála věku a kvalit čtyřicetileté whisky. A spolupráce s bytostným ironikem Karlem Steigerwaldem, vybrané shakespearovské opusy, setkání s loutkami v libereckém Naivním divadle nebo návraty k ruské klasice… Jestliže v osmdesátých letech inscenoval Rajmont Tři sestry tak, že nebylo pochyb o tom, proč a o čem se hrají teď a tady, tak podobně rezonovala i jedna z jeho posledních inscenací, Ruská zavařenina… Jako by nám v ní připomněl, že končí časy čechovovské nostalgie a na dveře klepe Putinovo Rusko.

    Určitě jsem během své novinářské práce napsal nejednu recenzi, která Ivana Rajmonta nepotěšila. Ale na rozdíl od některých jiných režisérů se na mě v divadelních klubech nevrhal, aby mi vyspílal za mou nedovzdělanost a tupost. V tom byl vůči mně, coby divadelnímu kritikovi, velkorysý a tolerantní. I když o něm kolovaly mnohé historky dokládající jeho nezkrotný temperament – třeba o tom, jak vyhodil televizor z okna… Koneckonců bylo tolik zajímavějších věcí, o kterých jsme mohli vést hovory. Někdy pro noviny, jindy jen tak a ten poslední vznikl před deseti lety pro knížku Ivan Rajmont: Režisér a jeho divadlo, kterou jsme připravili s Janem Dvořákem, Milošem Dvořákem a Miloslavem Klímou. Nenapadá mě lepší závěr než jeho odpověď na otázku, zda někdy nepochybuje o tom, že si vybral správné povolání: Čím jsi starší, tím častěji si říkáš, že tohle není povolání pro dospělé chlapy. Zároveň už jsi skoro všechno, co jsi chtěl udělat, udělal a něco nového ze sebe jen tak nevydoluješ. A pokud děláš divadlo jenom ze setrvačnosti, tak je to zbytečná činnost a vlastně i docela trapné zaměstnání. Ale pokud se divadlo dělá pořádně, je to vznešená a krásná práce, která má smysl.

    Ruská zavařenina

    Končí časy čechovovské nostalgie a na dveře klepe Putinovo Rusko… (L. Ulická: Ruská zavařenina, premiéra 1. 6. 2013, KS Aréna Ostrava) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Ivan Rajmont: Žádám důvěru pro režiséry!

    Udělat dobrou inscenaci se povede kdekomu, ale dělat dobré divadlo kontinuálně, dlouhodobě, to se povede málokomu. Proto tluču na Divadelní centrum, na zvýšení prestiže režijního povolání, tluču to do hlavy žákům, říkám to žákům od prvního ročníku, že musí od počátku zvyšovat prestiž režijního povolání, říkám to svým kolegům, mladým režisérům, kterým důvěřuji, ať je to Borna, Kracik, Burian, Korčák, všem se snažím říkat, kluci, zvyšujte prestiž, trvejte si na svých věcech, režisér vlastně nesmí dělat kompromis, protože jeho rozhodnutí je na základě miliardy kompromisů, které se sestávají z drobných střípků, které se slejou v jedno světlo, kterým pak svítí na inscenaci a na lidi. A pokud v tomto světle udělá kompromisy, tak se to roztříští. A v tom ho musí všichni podporovat: herci, ředitel, všichni!

    K profesi režiséra: jsou režiséři pro herce, nebo režiséři diktátoři, různí, a tak to bude vždycky. Já nemluvím o režii jako o diktátu, ale o režii jako o činnosti člověka, který zainteresuje lidi na systému souvislostí a společném myšlení. A k tomu režie potřebuje odvážné osobnosti, jimž musí být dán prostor a vážnost.

    Já jsem neměl čas o těchto věcech přemýšlet a mne k těmto úvahám vlastně vede škola. Když jsem byl mladý, tak jsem tyto věci považoval za samozřejmé. A tak jsem i vystupoval. Teď na to s úžasem koukám. Ale čím jsem více unavenější, tak vidím, kolik zodpovědnosti je za tím, a proto žádám důvěru pro režiséry; jsou to jen oni, kdo to umyslejí…

    Divadlo musí vytvořit podmínky, aby se lidi přesahovali. Aby nedělali to, co vědí, ale aby dělali to, co nevědí. A to je riziko. Ani režisér nezaručí výsledek, nezaručí ho ani herec, ale prozkoumávají půdu, kterou neznají. A ne všichni kumštýři mají odvahu do toho jít. A divadelní organismus by je k tomu měl nutit, než naopak – znepohodlňovat jim to, aby dělali jen to, co umějí. Měl by je podporovat.

    Z rozhovoru připravovaného těsně před listopadem 1989 Janem Dvořákem a poprvé publikovaného v monografii

    Ivan Rajmont (Pražská scéna 2005).

    Dopis Ivanovi

    Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček píšou Ivanu Rajmontovi. 

    Drahý Ivane,

    nejsou to ani dva měsíce, co jsme spolu během generálek seděli v Šalďáku v tom kamrlíku vedle vrátnice a Ty jsi nám se svou nezaměnitelnou neodbytností kladl ty samé otázky jako už tolikrát předtím. Jako vlastně vždycky. Dlouho jsme je neměli rádi, pak jsme se pracně učili klást si je sami a nakonec pomlčka dolů za odměnu – jsme měli možnost nechat si je ještě jednou (a, bohužel, naposledy) položit znovu od Tebe. Nevím, do jaké míry Tě naše odpovědi uspokojily tentokrát, ale ty otázky v nás zůstávají už napořád. Jsou v nás jako v koze.

    Škoda, že se za námi nemůžeš stavit, když něco chystáme. Určitě by ses u těch našich debat královsky bavil. Protože to, co jsme kdysi za dlouhých černošických večerů pokládali za čistou torturu, teď s gustem provádíme sami sobě. Jenom se tolik nesnažíme být k sobě laskaví, už to snad nemáme zapotřebí. A když přes všechny vyslovené argumenty jeden z nás neoblomně trvá na něčem, co se tomu druhému velmi, ale velmi nepozdává, zkrátka když přijde okamžik nejvyšší nouze, pak je na čase vytáhnout trumf, použít mimořádný opravný prostředek… UDĚLAT IVANA. To se pak jeden z nás (ať už jsme zrovna doma, v hospodě plné lidí, nebo třeba na nádraží) významně zvedne a tlustým hlasem oznámí: „kurzíva, ne uvozovky“ A s největší vervou tak následně opravdu učiní. Druhdy pozvracené černošické nádraží ať je nám svědkem, že tímhle Rajmontovým sítem už projde jen málokterá hovadina. I když, stane se… ale děláme na tom.

    Před deseti lety sis nás osvojil jako náš adoptivní, divadelní táta. A víš, jak je to s otci. Každý se s tím svým vyrovnává po svém a najít k němu cestu není vždycky úplně jednoduché. I nám to chvilku dalo. Někdy jsme se Tě báli, jindy Ti vzdorovali nebo si říkali, co nám – mladým alternativcům – bude ten pantáta z Národního vykládat. Ale z téhle puberty jsme se docela rychle vylízali. Jednak proto, že jsi měl pravdu častěji, než by nám bývalo bylo milé. A především jsme vždycky cítili, že Ti o nás jde, že Ti na nás záleží, že naše vzlety i pády žiješ s námi. I když jsme Ti mezitím vyrostli a vydali se vlastní cestou. Její směr jsi nám ale pomohl určit Ty a my se ho držíme. Jazykem facebookové generace řečeno, sdílíme odkaz. Snad jsi to tak taky bral. Děkujeme Ti za všechno, co jsi nám za těch deset let dal, i za ten poslední týden v Liberci. Za to, co jsi ve čtvrtek říkal hercům. Za vervu, kterou jsi zase přinesl, když nám už trochu docházel dech. Ani na vteřinu jsme nevěřili, že ve skutečnosti dochází Tobě.

    A tak si pamatuji
    první přikázání
    o větu že neběží
    leč o to, co je za ní
    Potom i to druhé
    o nic menší ceny
    jen vůl že dveře láme
    jež jsou už otevřeny
    A v pořadí až třetí
    ač významem svým vede:
    Vůz před koně zapřažený
    nikam nedojede!

    S láskou

    Tomáš a Kuba


    Komentáře k článku: Rajmont, osudový režisér

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,