Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Radim Vizváry: Rád se pouštím do neobjevených vod a riskuji

    S Radimem Vizvárym se známe od doby, kdy vznikl jeho úplně první soubor pantomimy. Stejně dlouho spolu vedeme dialog, v němž on plně stojí za snem obnovit slávu tohoto umění, a já tvrdím, že se mu to v dnešní době nemůže podařit. Za tu dobu jsem nepoznala tvrdohlavějšího a pracovitějšího člověka. I díky tomu se mu daří hýbat s oborem, který vždycky stál trochu na okraji zájmu.

    S Ninou Vangeli v inscenaci Lessons of Touch, choreografie Jiří Bartovanec, režie Miřenka Čechová. Experimentální prostor NoD 2015  FOTO NINA ZARDALISHVILI

    S Ninou Vangeli v inscenaci Lessons of Touch, choreografie Jiří Bartovanec, režie Miřenka Čechová. Experimentální prostor NoD 2015 FOTO NINA ZARDALISHVILI

    Setkali jsme se, když jste dělal produkčního v A studiu Rubín a začínal spolupracovat s Miřenkou Čechovou.

    V té době jsem paralelně studoval na HAMU v bakalářském studiu. Bylo to v roce 2006 a přesně si pamatuju situaci, kdy to vše odstartovalo. V programu Rubínu na poslední chvíli vypadl nějaký soubor a nutně jsem potřeboval ten večer zaplnit. Nej­prve mě napadlo, že vystoupím sám, ale na to jsem si netroufl. Oslovil jsem dvě studentky, s kterými se mi ve škole dobře pracovalo, Miřenku Čechovou a Ninu Hlavu, a nabídl jim, abychom společně vystoupili s etudami, které jsme měli připravené. Nadšeně souhlasily, večer měl úspěch. A to byl počátek souboru Teatro pantomissimo a programu Mime Must Go On. Tohle složení nám ale vydrželo necelý rok, poté Nina odjela do zahraničí, ale s Miřenkou spolupracujeme dodnes. Po původních večerech pantomimických etud propojených se šansony, jsme se postupně začali snažit o náročnější projekty. První z nich byl On the Dark Road, k němuž postupně – už ve spolupráci s Petrem Boháčem – přibyly další dva díly a vznikla Dark Trilogy. Tak jsme objevili cestu, kterou bychom chtěli dále jít, poetiku, která nás bavila. Tedy propojení pantomimy s herectvím, s tancem, fyzickým divadlem a prvky tance butoh. Objevili jsme tvar, který byl u nás nevídaný, a myslím, že opravdu nový. Svědčí o tom i úspěch, který Dark Trilogy měla nejen u nás, ale hlavně v zahraničí. V té době jsme se už jmenovali Tantehorse a podařilo se nám vytvořit kongeniální tým, jehož součástí jsme byli nejen my dva, ale také light designér Martin Špetlík, skladatel Matouš Hekela, technik a dnes i light designér David Prokopič, produkční Judita Hofmanová a Lenka Bočková. Ti všichni se tvůrčím způsobem podílejí na celkovém tvaru představení.

    Vrátím se v čase ještě dál – málokdo ví, že jste začínal u loutkového divadla.

    Ještě na gymnáziu v Poličce jsem vystupoval s loutkovým divadlem poličského ochotnického spolku Tyl na hradě Svojanově. Setkal jsem se tam s tehdejším ředitelem Minoru Karlem Makonjem a on mi nabídl měsíční stáž v divadle. Nadchlo mě to a po maturitě jsem pak několik let v Minoru působil. Začínal jsem jako kulisák, ale hned na první zkoušce si Karel Vostárek všiml, že umím držet loutku, a zapojil mě do hry. Tak jsem postupně začal jako kulisák-herec hrát snad ve všech inscenacích. Kromě toho jsem dělal inspicienta, pracoval jsem v dílnách – zapojoval jsem se do výroby loutek, kašíroval jsem je nebo jsem i na šicím stroji šil kostýmy. Nový ředitel Zdeněk Pecháček mi pak nabídl angažmá.

    Setkání s Deburauem

    Ovšem došlo i k dalším osudovým set­káním, která ovlivnila vaši budoucnost.

    Kolegyně Zuzka Skalníková a Kateřina Mendlová mně říkaly, že se přirozeně hezky hýbu, a dotlačily mě k tomu, abych šel zkusit zkoušky na HAMU. Kateřina za mě dokonce podala přihlášku. Dostavil jsem se na přijímačky, aniž bych vůbec tušil, o co jde. Ale přijali mě, a už v prvním semestru jsem zjistil, že to byl osud. Pantomima mě naprosto pohltila, spojovalo se v ní vše, co mě na divadle bavilo. V mládí jsem hodně maloval, dokonce jsem měl výstavy, a v pantomimě jsem především viděl vizuální umění, práci s tělem jako s loutkou, pohyb a tanec, umění gesta, ale taky emoce a fyzické herectví. Zkrátka ideální formu, kterou dokážu obsáhnout a na kterou se cítím. Byl jsem vždycky zakřiknuté dítě a dodneška jsem introvert. V Minoru jsem někdy měl problém vyjadřovat se slovem. A tady jsem měl najednou možnost vyjádřit se beze slov a pocit, že najednou můžu a umím říct všechno.

    Na HAMU pro vás bylo důležité setkání s Borisem Hybnerem, ale i s postavou Deburaua.

    Boris Hybner mi hodně pomáhal a povzbuzoval mě. Vždycky říkal, že jsem efemérní typ a že mu připomínám mima deburauovského typu, tedy Pierota. Na základě toho jsme udělali bakalářskou inscenaci Mesdames & Messieurs, Deburau! v režii Pavla Kheka, v níž jsme spolupracovali s tehdejšími studenty činohry DAMU. Já jsem hrál Deburaua a za celé představení jsem řekl jen jedno slovo – nevinen. Mimochodem jsem rád umíral jako Pierot… Inscenace měla úspěch a pro mě to byl takový startovní moment. Životní okamžik, kdy mě všichni začali vnímat jako někoho, kdo se pro pantomimu narodil, a já se najednou cítil jako znovuzrozený.

    Vizváry, Marná láska

    Lorca – Marná láska (Queer mime performance), námět, režie a choreografie Radim Vizváry. Palác Akropolis, 2010 FOTO ARCHIV RADIMA VIZVÁRYHO

    I když byl Deburau důležitou postavou, nezůstal jste jen u něj.

    Samozřejmě, beru to jen jako jeden stupeň svého vývoje. Historií postavy Pierota a Deburauem, i zástupcem české bílé pantomimy Ladislavem Fialkou jsem se zabýval ve svých písemných pracích, ale v praxi jsem se snažil jít dál. Mnozí tvrdí, že pantomima je mrtvá, ale pro mě je životní láskou. A tak jsem se rozhodl, že ji nenechám umřít. I když dělám spoustu jiných projektů a forem, pořád se snažím pantomimu modernizovat a rozvíjet. Například Dark Trilogy byla hodně velký zlom i v proměně a modernizaci výrazu.

    Přejmenování vaší skupiny na Tantehorse inspiroval pobyt v Berlíně, kde jste vyučoval na tamější škole Die Etage… Tím začala vaše pedagogická činnost?

    Moje úplně první pedagogická zkušenost je z roku 2006. Začal jsem vyučovat na Vyšší odborné škole herecké jevištní pohyb a udělali jsme tu například s Pavlem Khekem povedenou inscenaci Commedia dell’arte XXL. Druhá nabídka přišla v době, kdy jsme s Miřenkou účinkovali v Berlíně. Tehdejší ředitel Die Etage Zdenek Kuhn nás viděl a pozval nás ke spolupráci. Učil jsem tam následně čtyři roky. Berlín mi dal hodně. Během působení v Německu jsem si vytvořil vlastní pedagogickou metodu. A poté jsem v rámci doktorandského studia začal učit na katedře pantomimy na HAMU, kde jsem dosud interním pedagogem. Vedle toho učím i v Cirqueonu děti a dospělé.

    Mimo to ovšem pořádáte workshopy prakticky po celém světě. Kde všude?

    Hodně se pohybuju na ose Polsko–Ně­mecko–Finsko. Třeba v Helsinkách pravidelně učím na Akademii umění TeaK. Ale mívám workshopy prakticky všude, kde vystupuji. Učil jsem například na Slovensku, v Bulharsku, Rakousku, Maďarsku, Itálii a nedávno taky v Egyptě atd. Za těch devět let učení mi prošlo rukama už skoro tisíc studentů z celého světa.

    Miřenka Čechová se pohybuje mezi skupinami Spitfire Company a Tantehorse. Jaký je mezi těmito skupinami vztah?

    Právě Miřenka je hlavní spojnicí. Ovšem soubor Tantehorse vznikl dříve. Já jsem na počátku hrál ve Spitfire ve dvou inscenacích, Hlas Anne Frankové a Chaplinův proces, a zůstal jsem věrný Tantehorse.

    V rámci Tantehorse byla přelomová Dark Trilogy. Které další projekty pro vás byly důležité?

    Určitě sólové představení Lorca, kde jsem se, myslím, dotkl taky toho, jak si představuju současnou moderní pantomimu. A Uter Que, kde jsme ve spolupráci s Petrem Boháčem posunuli techniku Étienna Decrouxe mime corporeal do současnějšího tvaru. Obě představení se setkala s velkým ohlasem a získala i několik ocenění. Rád se pouštím do neobjevených vod a riskuji. Teď mě baví klaun, ale ne ten s červeným nosem, ale spíše forma „phy­si­cal comedy“. Momentálně pracuji na projektu pod názvem TÝÝÓÓ!, který se zabývá tématem mládež a pornografie, a vzniká kontroverzní a provokativní klaunerie. Klaun pro mě představuje snad nejtěžší formu nonverbálního divadla a díky němu zase objevuji nové principy ve vztahu mezi divákem a hercem.

    Radim Vizváry

    Boris Hybner vždycky říkal, že mu připomínám mima deburauovského typu, tedy Pierota FOTO ARCHIV JANY SOPROVÉ

    Pantomima v laboratoři

    Postupujete po krůčcích, ale už jste ušel hodný kus cesty. Podařilo se vám uskutečnit mnoho akcí na záchranu pantomimy a nonverbálního umění vůbec.

    Velká výhoda je, že v rámci učení můžu na studentech experimentovat, zkoušet si nové nápady. Pedagogická tvorba je pro mě laboratorní prostor. Výzkum, který podnikám, je zábavný jak pro mě, tak pro studenty, kteří se neučí jen chodit na místě nebo hmatat rukama po zdi. Pracuji s vlastní metodou zaměřenou na celé tělo a taky na propojování moderní pantomimy s novými principy, které čerpám z pohybového divadla, současného tance, fyzického divadla nebo nového cirkusu. Vlastně tady už všechno bylo, jde jenom o to, jak vše konsekventně prokombinovat a jak vylepšit techniku. Protože výraz těla je sofistikovanější, jde mi o posunutí techniky – řekněme – do větší artistnosti. Pantomima je druh umění, který představuje virtuozitu hereckých a pohybových dovedností zároveň. Dělám i opery, a tak jsem si uvědomil, že stejně, jako je opera umělý tvar, je umělá i pantomima. Hlavním nositelem je tělo mima, performera, který vytváří nějaký svět, v němž ztvárňuje různé situace, emoce, příběhy. A součástí těla je i hlas, takže se nebráním ani jeho použití.

    Kromě vlastního zdokonalování je ovšem nutná také konfrontace různých umělců. A k tomu je nejlepší účast na festivalech. Vy festivaly nejen navštěvujete, ale také organizujete. Úplně první byl na hradě Svojanově, jestli se nemýlím?

    To bylo ještě v roce 2001. Kastelán Jiří Čtrnáct mě oslovil ke spolupráci, protože věděl, že jsem Poličák a že jsem v Minoru, zda bych mu pomohl s dramaturgií festivalu, který se tehdy jmenoval Loutkářská pouť. Začalo mě to strašně bavit. Festival měl úspěch, a tak jsem jich nakonec na hradě Svojanově zprodukoval a zdramaturgoval devět. Pak jsem dostal nabídku, abych udělal festival pouličního divadla Komedianti v ulicích v Táboře, a už mám za sebou pět ročníků. Vedle toho jsme začali se sestrou pořádat v Poličce mezinárodní festival mimického divadla Mime Fest, kterým jsme chtěli navázat na tradici některých dřívějších festivalů tohoto typu např. v Divadle Na zábradlí, v Kolíně nebo v Mariánských Lázních. Mime Fest má za sebou čtvrtý ročník, z toho jeden byl dublovaný, odehrával se v Poličce i v Praze. Když to sečtu, mám dnes za sebou organizaci devatenácti festivalů.

    Na Mime Fest se daří přitáhnout zajímavé lidi z oboru z celého světa. Je to obtížné?

    Díky tomu, že často cestuji, získávám přehled o mimickém divadle ve světě a zároveň se seznamuju s respektovanými umělci a představiteli pantomimy v různých státech. Z těch, které jsem pozval, nikdo neodmítl, protože spousta z nich v České republice ještě nikdy nevystupovala, a zároveň všechny spojuje touha obor podporovat. Jsou nadšení, že se něco takového děje, protože v Evropě moc festivalů tohoto typu není. Z tohoto hlediska to tedy těžké není, náročnější je vše zajistit po finanční stránce. Mime Fest už má ve světě v oboru dobré jméno, je považován za prestižní. Každý rok dostáváme spoustu nabídek a žádostí, ozývají se i mistři oboru. Prostoru je ale málo a nejde pozvat všechny. Mám už dramaturgické plány do roku 2020.

    Od počátku svého působení v oblasti nonverbálního umění jste stále zakládal soubory. Které jsou ty nejnovější?

    Jeden se jmenuje Tichá opera, založili jsme ho společně s Valentinou Shuklinou a jeho cílem je propojovat operu s nonverbálním divadlem. Druhý je Mime Prague, který se věnuje čistě pantomimě. Spíše než jako soubory je vnímáme jako volné umělecké skupiny, kde vznikají projekty, zveme si různé umělce na vytváření jednotlivých inscenací. Podobný model jako Spitfire Company a další nezávislé soubory.

    Od kulisáka jste přešel k performerovi, dramaturgovi, choreografovi a k režii…

    Nedávno jsem počítal, kolik jsem udělal inscenací, ať už jako interpret, dramaturg, režisér, choreograf, či spoluautor, a za těch deset let to převýšilo číslo osmdesát. Počítám samozřejmě i studentská představení v rámci HAMU, letos mi přibude dalších osm nových inscenací. Takže zanedlouho počet projektů dotáhnu ke stovce. Byl jsem překvapený, protože jak člověk jede, neuvědomuje si, kolik toho udělal.

    Vaším patrně největším projektem zatím bylo Divadlo za bránou Bohuslava Martinů.

    Vzniklo to na popud mé školitelky Ladislavy Petiškové, dostala nápad scénicky zrealizovat Divadlo za bránou, protože přímo v partituře Martinů použil mj. debureauovská libreta. A mně se studium na katedře pantomimy hezky uzavřelo: začínal jsem s Debureauem a skončil jsem u stejného tématu. Divadlo za bránou byl opravdu největší projekt, který jsem do té doby udělal – bylo v něm asi 60 účinkujících. Premiéru měl na Nové scéně Národního divadla a na základě toho úspěchu jsme s Valentinou vytvořili autorskou operu Stabat Mater. Myslím si, že tímto představením jsme objevili poetiku a styl tvorby, směr, kterým chceme v Tiché opeře jít. To znamená autorská hudba a propojování více žánrů dohromady. Stabat Mater spojuje operu, fyzické divadlo a nový cirkus. Inscenace zahajovala velký festival na úrovni Pražského jara v Národním divadle na Kypru. Teď chystáme další věc, operní horor na motivy Erbenovy Kytice, vybrali jsme si Svatební košili, Vodníka a Zlatý kolovrat.

    Když jsme u opery, připomněla bych další výrazný krok, totiž vaši spolupráci s Národním divadlem na Janáčkově opeře Z mrtvého domu.

    Daniel Špinar, který operu režíroval, mě přizval k choreografické spolupráci. Nejspíš z toho důvodu, že Janáček má přímo v libretu napsány pantomimy. Pojali jsme je velmi současně a moderně, respektive po svém. Do Národního se ještě vrátím. Dostal jsem nabídku udělat choreografii k inscenaci Julietty Bohuslava Martinů v režii Zuzany Gilhuus, která bude mít premiéru v březnu 2016, a k Shakespearovu Snu čarovné noci, premiéra bude v červnu 2016, opět v režii Dana Špinara. Vedle toho mám ještě další nabídky, režii opery začátkem roku 2017 a choreografii začátkem roku 2018. Je jasné, že mám velkou radost.

    Uter QUE

    Uter QUE – Jsem jeden i druhý, námět a choreo­grafie Radim Viz­váry, režie Petr Boháč. Studio ALTA Praha, 2013 FOTO MARTIN MAŘÁK

    Lekce dotyku

    Momentálně máte za sebou premiéru nového projektu Tantehorse s názvem Lessons of Touch…

    Je to opět experiment. Protože Tantehorse každým novým projektem experimentuje. Režíruje Miřenka Čechová, která se tady rozhodla popřít veškeré divadelní nástroje, zvyklosti, ze strany režiséra i performera. Za ta léta jsem se vypracoval k vysoké technice a najednou všechny moje získané dovednosti neplatí. Miřenka je ve mně osekává a pro mě je strašně těžké, aby můj tělesný výraz spěl k absolutní civilnosti. Je to ovšem jiné nejen v hereckém a pohybovém výrazu, ale také v propojení s hudbou a světlem. Představení má tři části, nejprve mé sólo, potom duet s úžasnou Ninou Vangeli a ve třetí části kromě nás dvou bude vystupovat asi deset vybraných neherců. Mezi těmi, kdo se přihlásili, jsou nejrůznější profese – uklízečka, učitelka, hrobník, sociální pracovník, herní terapeut. Budou mít v uších sluchátka a Miřenka je povede, bude jim říkat jednotlivě nebo skupinově, co mají dělat. Ta práce je pro mě úžasná nová zkušenost. Samotné téma hodně čerpá z pobytu Miřenky v New Yorku. V Americe je možná více než u nás patrné, jak se člověk ve společnosti odosobňuje, jak se bojí dotyku, jak přestává komunikovat tělem. Při zkoušení jsme přicházeli na spoustu věcí, které běžně nevnímáme. Jak se člověk dotýká sám sebe a proč, kde je hranice intimity a podobně.

    V podstatě hotový je také další experiment, kterého jste se účastnil, film Jsem brána.

    To byla další úžasná zkušenost. Oslovil mě režisér Robin Kašpařík, který asi tři roky připravuje krátký horor podle povídky Stephena Kinga. Od autora dostal licenci za jeden dolar s podmínkou, že na filmu nesmí vydělávat, takže sehnal peníze jen na realizaci toho hororu. Původně měl ve filmu hrát Karel Roden, ale když režisér změnil koncept, to znamená, že celý film se natáčel ze subjektivního pohledu herce, hledal někoho, kdo by to zvládl fyzicky. A rozhodl se najít mima. Našel si mě, oslovil a já jsem do toho samozřejmě šel, protože mám rád Stephena Kinga a zaujala mě i nová technologie, kterou se film natáčel. Jmenuje se fulldome a bude mít v České republice absolutní premiéru. Natáčí se na optiku rybího oka, která umožňuje promítání filmu v planetáriu. Všechny obrazy a situace jsme točili na kameru fulldome, ale taky pro širokoúhlý film, protože to poběží i v kinech na velkých plátnech. Musím říct, že jestli jsem se někdy dotkl fyzického a psychického dna, tak tady. Měl jsem na hrudníku zavěšenou desetikilovou kameru, a celý film je natočený mojí optikou, mým cítěním. Z hlavního hrdiny jsou vidět třeba jen ruce a v nich musí být soustředěn správný rytmus, emoce. Jiné je to, když jdeš dopředu, couváš, prohlížíš si prostor, běžíš. Hodně jsem v tom uplatnil svou techniku mimu. Jde třeba o to, aby kamera nezaznamenala kroky, aby byl pohyb plynulý. Bylo to strašně těžké technicky, ale i herecky, protože hlavnímu hrdinovi se dějí strašné kingovské věci. Například jsem byl dlouhou dobu zavřený, izolovaný od světa, abych se dostal více do role, a měl jsem co dělat, aby mi z toho nehráblo. Když jsem šel spát, všude jsem viděl hororové výjevy a vžil jsem se do toho tak, že jsem měl dojem, jako by se mi děly ve skutečnosti. Totální zážitek. Film je natočený, momentálně je v postprodukci, a co s ním bude dál, nechme se překvapit. Pro mě ta zkušenost rozhodně stála za to.

    Jste pracovně maximálně vytížený, řekla bych, přímo přetížený. Při takovém životním stylu asi není čas na osobní život. Nebo je tohle váš osobní život?

    Je to tak. Neumím oddělit práci od osobního života. Člověk se někdy ocitne v samotě, bilancuje, jestli mu to za to stojí. Nemám partnerský vztah, nevytvářím si pouto k hmotným věcem, nechci auto, nechci majetek, nechci bohatství… Mám divadlo, a naplňuje můj veškerý čas, život.

    Jak dlouho člověk takové tempo může vydržet? Nehrozí vyhoření?

    Vždycky mě něco zastaví. Úraz nebo kolaps. Pravidelně každý rok kolabuju. Když přijdu na kliniku, pan doktor už ví: Copak, pane Vizváry, zase jste moc pracoval a málo spal… Já jen kývnu hlavou. Strávím noc na kapačkách, stabilizují mě, já se znovu narodím a jedu dál. Protože musím. Ten vlak je tak rozjetý, že nejde zastavit. Občas si říkám, co by se stalo, kdybych přestal. Vlastně by se nestalo nic, nahradil by mě někdo jiný. Zatím vše zvládám a baví mě žít tvůrčí prací. Cítím zadostiučinění, že se mi podařilo motivovat spoustu studentů, kteří teď pracují v oboru, vznikají nové soubory. Přicházejí za mnou, abych jim poradil, a mně to dělá radost. Mám dobrý pocit, když mě žádají o pomoc a důvěřují mi. Je tam určitá vzájemná závislost, i když vím, že už beze mě dokážou fungovat sami. Vidím v tom životní smysl, když jsem potřebný a má práce je pro společnost přínosná.

    V té tvrdohlavosti, s jakou postupujete, bych vás tipovala na Berana, i když vím, že jste se narodil ve znamení Ryb. Kde se vzala?

    K tvrdohlavosti a výdrži mě hodně inspirovali muzikanti. Měl jsem dříve agenturu a byl jsem manažerem několika kapel i jednotlivců. Nejdéle Xaviera Baumaxy. Je sice provokativní, pro někoho kontroverzní, ale právě to „umět si stát za svým“ mě možná inspirovalo. Uvědomuju si, že jsem vždycky měl štěstí na lidi, s kterými jsem spolupracoval a spolupracuji. Díky za to! Je krásné, když se takoví lidé hledají a přitahují. Společně potom dokážeme nabourávat konzervativnost a snažíme se vyprovokovat diváka, donutit ho k zamyšlení nebo otřást děním na divadelní scéně domácí provenience. To je právě v hudbě u Xaviera Baumaxy příznačné. Hodně musel vydržet, ale prosadil si svůj styl. Podobnou inspirací je mi i Lenka Dusilová, která s Tantehorse také spolupracovala. A Miřenka. Je stejně svéhlavá a vytrvalá, taky jí to chvíli trvalo, než se dočkala uznání. Jak je u nás zvykem, domácí scéna ji začala přijímat až poté, co dosáhla ocenění v zahraničí. Když mluvím o inspiraci, není to inspirace různými principy a tématy, ale spíše energií. V tom proudu energie životního poslání a poznání je zdroj duchovní i mentální stránky umělce. A taky jsem se od nich naučil, jak je důležité pokorně pracovat se svým talentem.

    Vizváry a Miřenka

    S Miřenkou Čechovou v Dark Trilogy z let 2008–2009. Režijní spolupráce Petr Boháč FOTO KASIA CHMURA-CEGIEŁKOWSKA

    Jsme dvě ryby na jedné kružnici

    Od té doby, co Radim coby romantický mim hrával svoje fatální Pantomissimo pro housle v zahuleném a pivem smrdu­tém Rubínu, uteklo už hodně času. Byli jsme tehdy, já ve třeťáku a on ve druháku, na HAMU, nesmírně jsme věřili tomu, že pantomimou změníme svět, a přemlouvali číšníky od naproti a holky z provozu, ať nám přijdou dělat publikum, protože jinak bude divadlo prázdné. Po čase jsme zjistili, že když si šminky trochu rozmažeme, přidáme flák syrového masa, navlékneme špičky naopak a zneuctíme pár loutek, Washington Post o nás napíše, že jsme ztělesněný poklad evropského expresivního divadla. A tak jsme se začali proměňovat v kameny, chodili po vodě a dlouhé hodiny stávali ve větru, abychom objevili další tajemství, tentokrát ještě mysterióznějšího žánru, tance butó. V Berlíně, kam jsme odjeli společně učit. Právě tehdy jsme udělali zásadní rozhodnutí. V naší nejoblíbenější trans hospodě jsme se po vzoru Tety Horsta přejmenovali na Tantehorse, a tím začalo naše kruciální queer období. Už jsme nehrávali pět show denně na ulici v italském Meranu ani nepředstírali, že Kolombína je zamilovaná do Pierota, po hospodských scénách regionálních divadelních klubů. Začali jsme hledat, co je naše identita, kým doopravdy jsme a v čem jsme jiní. A taky jsme si chtěli dokázat, že to bez sebe zvládneme. Rozjeli jsme se do světa, každý do jiného státu, oba jsme učili a oba si dělali vlastní představení. Měla jsem karton drahých importovaných plzní schovaný v ledničce, polepený jmény mých nejbližších. Láhev s nálepkou Radim jsem nikdy nevypila. Vždycky jsme si fandili, říkali si nejstrašnější tajemství, kritizovali se až k pláči, ale nikdy jsme neporušili tu tajnou bratrskou dohodu, kterou jsme tehdy udělali v tom zahuleném Rubínu. Každý návrat k sobě navzájem je návratem domů, naše těla jsou tak vzájemně ošahaná, že se v nich udělaly podobné rýhy. Dvě ryby na jedné kružnici, ačkoliv jejich hlavy míří na opačné strany. Jinak o Radimovi ani psát nedokážu.

    Miřenka Čechová


    Komentáře k článku: Radim Vizváry: Rád se pouštím do neobjevených vod a riskuji

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,