Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Radikální pomsta a neschopnost domluvy

    Jeden z nejzajímavějších českých filmů premiérovaných během letošního podzimu je paradoxně tím nejpomalejším. Řeč je o tragikomedii Staříci, kterou realizovali Martin Dušek a Ondřej Provazník – dva čtyřicátníci, kteří dosud natáčeli výhradně nekonfekční dokumenty.

    Film Jiřího Havelky Vlastníci vzdáleně připomíná Lumetovu klasiku Dvanáct rozhněvaných mužů FOTO CINEMART

    Děj jejich příběhu je průzračně jednoduchý: dva bývalí muklové se rozhodnou zúčtovat s fanatickým prokurátorem, který v padesátých letech zapříčinil jejich odsouzení a následné živoření v komunistickém lágru. Namísto plánované pomsty podniknou několikadenní putování v obytné dodávce, aby zjistili, kde jejich nepřítel momentálně žije. Spletitá anabáze je vzhledem k jejich fyzické zchátralosti extrémně zdlouhavá a místy i dojemně groteskní. Třeba v epizodě, kdy handicapovaný „mstitel“ vypadne z invalidního vozíku a na vydlážděné prostranství se zřítí jako bezvládný pytel.

    Bizarní road movie inspirovala reálná kauza z přelomu tisíciletí, jejímž protagonistou byl skutečný politický vězeň Pravomil Raichl, jenž chtěl zlikvidovat Karla Vaše – nechvalně proslulého prokurátora z dob stalinské diktatury. Zatímco reálný iniciátor odplaty zemřel den před jejím vykonáním na srdeční selhání, ve filmové fikci je všechno jinak. Během komplikované cesty pokojně dodýchá hrdinův souputník Tonda, invalidní Vlasta pak odplatu dotáhne do radikálního konce.

    Drama s humornými prvky má půdorys westernu a pracuje se záměrně rozvláčným temporytmem adekvátním pokročilému věku hlavních postav. Jiří Schmitzer v úloze nesmiřitelného Vlasty i Ladislav Mrkvička v roli jeho přítele jsou ve svých úsporných gestech a úsečné mluvě dokonalí. Jejich vrásčité tváře a váhavé pohyby vyjadřují zkušenosti tisíců nespravedlivě vězněných a zabitých. Obskurní tandem – místy připomínající komediantské duo Laurel & Hardy – však zároveň zrcadlí vitalitu neúprosných „pistolníků“, kteří odmítají uhýbat před drsnými hrozbami i prolhanými vytáčkami.

    Antikomunistické „leporelo“ – oproštěné od falešných kudrlinek – je rafinovanější, než se zdá: zvetšelost jeho hrdinů v něm nenápadně kontrastuje s moderní architekturou hypermarketů a benzinových pump i s hektickým provozem na současných dálnicích. Pro zmíněný kontrast – táhnoucí se celým filmem – je příznačná klíčová scéna, kde Tonda „vykutá“ ukryté zbraně z fialově omítnuté zdi na staré stodole. A svědčí o něm i závěrečná sekvence z elegantně „vydesignovaného“ starobince.

    Staříci jsou v době vzrůstající komunistické bezostyšnosti důležitým filmařským i občanským počinem. Rozuzlení příběhu neznamená „návod“ k násilné likvidaci reliktů komunistického bezpráví, či dokonce k zabíjení jeho nepoučitelných obhájců. V nadsázce poukazuje na fakt, že s děsivými křivdami naší minulosti se lze vypořádat bez zbytečných oklik, jež často vedou k jejich alibistickému rozmělňování či trestuhodnému zakrývání.

    Jiná pozoruhodná česká novinka Vlastníci, která do našich kin vstoupila pár dnů po listopadovém výročí, vzdáleně připomíná Lumetovu klasiku Dvanáct rozhněvaných mužů (1957). Stejně jako toto proslulé soudní drama se téměř celá odehrává v reálném čase a v jediné uzavřené místnosti, během schůze společenství vlastníků bytů v anonymním velkoměstském domě. Přepis divadelní hry, kterou na základě vlastních zážitků napsal Jiří Havelka a kterou na podzim 2017 parádně zinscenoval se souborem Vosto5 (v Praze se hraje v prostorách Masarykova nádraží), je – stejně jako její divadelní tvar – sarkastickou alegorií o lidské malichernosti a nesnášenlivosti.

    Osazenstvo bezútěšného jednání – na rozdíl od jeho divadelního provedení – zosobňují populární čeští herci včetně Dagmar Havlové, Ondřeje Malého, Kláry Melíškové či Vojtěcha Kotka, čímž drama do značné míry ztrácí původní strhující autenticitu. Obsah této hořké komedie se silným etickým jádrem však zůstal stejný a je stejně působivý. Účastníci jednání zosobňují naši kontraproduktivní hašteřivost a primitivní závist, ale i úpornou byrokratičnost, ničivé mindráky a škálu idiotských předsudků, včetně rasismu a vulgárního zesměšňování sexuálních menšin.

    Spory ve fiktivním SVJ se točí kolem prodeje půdy nezbytného pro rekonstrukci zanedbaného domu. Iniciativu zdánlivě trpělivé předsedkyně (Tereza Ramba, dříve Voříšková) komplikuje hamižnost jedné z majitelek (Pavla Tomicová), jež požaduje absurdní „odškodné“ za plánovaný výtah. Jako nejzavilejší odpůrce racionálních návrhů se projevuje halasný strejc (Jiří Lábus ostříhaný na ježka!), z něhož se vyklube křupanský zastánce komunistických „pořádků“. Z rozhádané komunity, která neumí diskutovat, se vymyká pouze skeptický intelektuál (Ladislav Trojan), jenž si tiše čte knížku a během úmorné schůze pronese jedinou větu.

    Výstražné je finále příběhu obsažené už v jeho divadelní verzi: tandem všehoschopných šíbrů (ve filmu je hrají Stanislav Majer a Kryštof Hádek) získá bianco podpisy svých sousedů, které umožňují jakýkoli podraz. Konečně to někdo vezme do ruky, jako firmu, konstatuje na závěr přihlouplá sousedka (Dagmar Havlová), která – stejně jako většina dalších aktérů – naletí na jejich předstíranou zdvořilost a vstřícnost. Což platí i o pedantské právničce (výtečná Klára Melíšková), která jednání zdržuje lpěním na úředních regulích, jež se místy podobají nesmyslným pokynům ze slavného Hellerova románu Hlava XXII.

    Režisér a herec Jiří Havelka – autor originální inscenace Dechovka (o podhoubí zvěrstev během poválečného odsunu Němců), scénické koláže Vražda krále Gonzaga (nastudované v Dejvickém divadle a tematizující vraždu ruského ex-agenta Litviněnka) a několika dalších unikátních divadelních projektů – se ve svém debutu projevil i jako mimořádně nápaditý filmař. Záznam jedné obyčejné schůze – nasnímaný důmyslnou kamerou Martina Žiarana – zpestřil prostřihy na kolabující vybavení domu a zpomalenou mezihrou, v níž jedna z účastnic shromáždění málem porodí.

    Satiru o neschopnosti domluvy korunuje drásavý, ryze filmový epilog, v němž se příběh z pomyslné „klece“ přesune do rádoby svobodného exteriéru na přilehlé ulici. Protější dům, v němž právě vybuchl plyn a kde už latentní kalamita propukla naplno, obklopují sanitky a policejní vozy. Režisér Jan Hřebejk po novinářské projekci onen závěrečný záběr brilantně domyslel, když poničenou budovu označil za současné Maďarsko. Poukázal tak na celoevropský přesah tohoto zábavného, užitečného i znamenitě zahraného podobenství.

    • Autor:
    • Publikováno: 25. listopadu 2019

    Komentáře k článku: Radikální pomsta a neschopnost domluvy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,