Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na ztracené vartě

    Už dlouho jsem neviděl tak dokonale zpackaný originální námět jako při prvé únorové repríze inscenace Putin a Biľak u trezoru – scénář a režie Viktorie Čermáková. Není dnes na planetě proslulejší, skloňovanější i prolhanější osobnost, než je ruský diktátor, který má – nechá-li si to svět líbit – slušně zaděláno na to, stát se novodobým Džugašvilim nebo Ivanem Hrozným. A je skoro uměním pokazit něco tak, domníval jsem se, nezkazitelného, jako jsou Biľakovy memoáry a jeho jevištně dosud nevytěžená osobnost. Jako nechtěný dadaista nedosahuje možná Vasil klaunských kvalit Milouše Jakeše, ale i tak mají jeho aparátnická primitivita a způsob myšlení až nadčasový, ubuovský rozměr: Prý se u vás nesmí napsat, že prezident je vůl, položí mu západní novinář otázku po svobodě slova. – Napsat se to smí. Ale u nás, kde na rozdíl od vás vládne lid, to nemůže být pravda, tudíž je to pomluva. A ta se u vás přece taky trestá, nebo ne? – A co čtete, jací jsou Vaši nejoblíbenější autoři, pane Biľaku? snaží se novinář o smířlivější tón. Tu nesmrtelnou odpověď nikdy nezapomenu: – Jirásek, Hemingway a podobně.

    Putin a Biľak u trezoru

    Marek Pospíchal jako Putin s medvědem FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Jenže: namísto pokusu o vhled do myšlení obou těchto kreatur (a jevištního vytěžení surreální konfrontace ušmudlaného česko-slovensko-rusínského ubuovství s daleko hrozivějším ubuovstvím světovým) spokojí se autorka v Putinově případě s nejlacinější, čistě vnější podobou (Marek Pospíchal v obličeji jako by mu z oka vypadl) i charakteristikou (judista, lovec, sportovec – viz symbolické kruhy v pracovně). A v druhém případě je to ještě horší. Autorka nechává Biľaka, jenž se jedné noci zjeví v carově kremelské pracovně, nudně přednášet jakýsi nekonečný nástin novějších československých dějin vedoucích k pražskému jaru, Alexandru Dubčekovi, „pravicovému“ rozvratu, listopadové „kontrarevoluci“ atd. Nástin, který logicky nudí nejen Vladimira Putina (jenž ve všem beztak větří spiknutí), ale především diváky. (Navíc si Miloš Mejzlík na mé repríze v klíčovém místě, kdy mluví o dalším spolusignatáři tzv. zvacího dopisu, který neudržel nervy na uzdě a spáchal na druhý pokus sebevraždu, splete jméno Antonína Kapka se jménem své postavy; budiž, stane se.) Jejich nudný rozhovor je zpestřován „akčními“ vpády osobní strážkyně Anny (z níž se nakonec vyklube teroristka, která prostě – jako důkaz naprosté dramatické bezradnosti – Putina zastřelí) a nočních běsovských vizí od popraveného cara po různé jurodivce. Hraje je všechny Martina Krátká. Zvací dopis, tedy důvod, proč se Vasil – nebo jeho duch – do Kremlu vypravil, mezitím sežrala v akváriu krysa Angela (pokus o vtip?), chovaná v Putinově ložnici. Všichni tři herci s tím nadělením dělají, co mohou, ale s papírovou frázovitostí, popisností a dramatickou bezradností textu (který by v této podobě žádný soudný dramaturg nepustil ani na ochotnická prkna) zápolí marně.

    Mohl mě varovat už program: Putin, přezdívaný v dětství Puťka, je osobnost roku 2007, skvěle ovládá práci s médii, v kolektivu vesměs oblíben… A Biľak? O autorství klíčového zvacího dopisu tu čteme informaci o dvou prý relevantních verzích: v memoárech své autorství potvrzuje – ve shodě s moskevskými archiváři a písmoznalci. U soudu, kde byl stíhán pro vlastizradu, naopak tvrdí, že se o existenci dopisu dozvěděl jen od prostředníka a skutečný obsah listu nečetl a nezná ani autora. Šlo snad čekat od někoho, kdo je stíhán pro vlastizradu, jinou reakci než zapírání? Ale tyto a podobné otázky si jevištní mix nudné konverzačky a akční střílečky ani zdaleka neklade. I na Smíchov už tedy dorazil bacil pokročilé choroby 99 % našich nových dramatických opusů (divadelních, televizních i filmových): totální absence dramaturgie.

    Švandovo divadlo – Viktorie Čermáková: Putin a Biľak u trezoru. Režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Martina Kinská, výprava a hudba Matěj Sýkora. Premiéra 31. ledna 2015 ve Studiu Švandova divadla. (Psáno z reprízy 2. února 2015.)


    Komentáře k článku: Na ztracené vartě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,