Průniky skrz naskrz (No. 18)
Před třiadvaceti lety, 24. listopadu 1989, jsem byl poprvé po téměř třinácti letech ve svém rodném Brně. Směl jsem tam na pouhé čtyři dny, a to jen proto, že za mě urgovalo rakouské ministerstvo zahraničních věcí. V jednu hodinu po poledni jsme pohřbili moji maminku.
Okolo páté jsem se šel projít po městě a na náměstí Svobody byla velká manifestace, náměstí do posledního místečka přeplněné. Přesto jsem se dostal až k tribuně, na které stálo a mluvilo také několik mých dávných přátel. A vedle mě se objevil redaktor jedněch rakouských novin. To cinkání klíči, ta všeobecná euforie, ta vůle po něčem novém, to nás oba ohromovalo.
Přesto: po chvíli se mě vídeňský kolega zeptal, proč taky necinkám klíči, proč se nepodílím na všeobecném nadšení. Působil jsem na něj zamyšleně. A zamyšlený jsem skutečně byl. Nejen kvůli odchodu mé maminky, ale také proto, že jsem si nebyl jist, nakolik je těm lidem kolem mě jasné, kam spějí, co chtějí, co je čeká.
Ale ta obrovská vůle po nové kvalitě života, ta byla tady. Přesto, že jsem za chvíli v tamní cukrárně zahlédl a zaslechl brblající prodavačky, kterým se vůbec nelíbilo, co se na náměstí za výkladem jejich obchodu děje, co odtud slyší…
Listopad 2022
Vzpomněl jsem si na ony chvíle v posledních dnech, kdy si Česká republika připomínala památné devětaosmdesátinové listopadové dny. Ano, na náměstích se odehrály také vzpomínky spojené s úctou k demokracii, s úctou k lepšímu životu, kterého jsme se po listopadu 89 v České republice dočkali. A samozřejmě: nejen tam. V celém bývalém východním bloku, ve sféře dominované Sovětským svazem, se s většími či menšími obtížemi, ale nezadržitelně vyvíjel nový způsob bytí celých společností.
A byly a jsou tady také zádrhely: já jsem například rád přijal členství České republiky v Evropské unii, ač jsem si říkal, že to snad ještě trochu mohlo počkat. Nebyl jsem si jist, že je společnost jak ekonomicky tak duchovně, společensky pro tento krok zralá. A také jsem nebyl šťastný z rozdělení Československa. A vstup do NATO se mně nelíbil a nelíbí dodnes. Ač obranný, je to přece jen vojenský blok. Dnešní členství v NATO, a tím pádem i tento způsob přístupu k evropsko-atlantické spolupráci, je dnes realitou. Pamatuji se, že i Václav Havel se zpočátku do NATO nehrnul, ale později dokonce patřil k politikům, kteří aktivně souhlasili s bombardováním Srbska. Václava Havla mám rád, ale to mně nezabraňuje připomenout jeho kroky, které rozhodně nebyly mými. A nebyly vlastní dosti velké části české společnosti. Domnívám se, že z toho, co bych eufemisticky označil jako rozpačitost části společnosti ze vstupu do NATO (hodně lidí si přece přálo Evropu bez vojenských bloků), pramení i dnešní až silácké pokřiky proti pomoci Ukrajině.
Ruská invaze na Ukrajině, únor-březen 2022. Repro archiv
Důvodů pro ony, jak to nazývám „silácké pokřiky“, je jistě víc. Vůbec nesouhlasím s tím, že by šlo jen o „putinovce“, kteří mají v současnosti plné zuby militarizace v Evropě a dost intenzivně právě také v České republice. Jistě, jde nám dnes o pomoc napadené zemi. Jenže se nám z takzvaného mainstreamu vytrácí povědomí o tom, že také Ukrajina byla důležitou součástí Sovětského svazu a jako taková by měla výrazně odsoudit počínání jejich, z Ukrajiny pocházejících tehdejších politiků (v době okupace Československa), ba i zcela většinové mlčení obyvatelstva k této okupaci. A ve vývoji vztahů mezi dvěma silnými státy: Ruskem a Ukrajinou, to skutečně vázlo od samého počátku, od roku vzniku ukrajinského samostatného státu.
Silně se pro zmírnění napětí (hlavně po roce 2014) angažovali francouzští a němečtí politici a díky nim (německá kancléřka Merkel si tady vysloužila ostruhy) došlo k oběma Minským dohodám /zde, resp. zde/, ty měly především zabránit pokračování ozbrojeného konfliktu. Je mně líto, že to musím konstatovat, ale byli to právě ukrajinští politikové, kteří i poté přilévali olej do ohně, až do té míry, že jeden z nich v roce před vpádem ruské armády i mimo Donbas a Kreml obvinil německé politiky de facto „ze zrady Ukrajiny“. Ukrajinská politická „věrchuška“ se stále více odmítala politicky orientovat v dohodě s Francouzi a Němci, přinejmenším na realizaci Minských dohod. Slovní útoky na bývalou kancléřku Merkel jsou ještě nejen v povědomí.
President Volodymyr Zelenskyj je velice elokventní. Je ovšem mluvčím státu, který válčí. A tím pádem se také dopouští nejrůznějších, už dnes dokumentovaných válečných hrůz. A nepřipouští demokracii v našem evropském pojetí. Mně je to hrozně líto, protože jsem už na jaře 1992 poznal ve více ukrajinských městech lidi, kterých si vážím, a už tenkrát jsem je sám za sebe přijal do rodiny států osvobozených od jha velkorusismu.
Jenže na ruské straně se „nespí“. Ruská politická elita se nesmiřuje s úpadkem vlastní moci a hlavně se cítí ukřivděna. Tady to ovšem potřebovalo a potřebuje něco jako terapii. I v politice, nejenom v soukromých životech. A terapie vylučuje zpupnost. A té registrujeme na obou stranách konfliktu více než dost.
Místo dopadu rakety či jejích úlomků v Polsku. Foto archiv
V posledních dnech šlo o zabití dvou mužů na polském území. Ještě dnes nejsou zveřejněny závěry z vyšetřování této šílené události. Jenže zpočátku se z Ukrajiny, ale například také z České republiky ozývala osočení ruské strany, že ona překročila hranice svého konání. Jenže se to jeví tak, že tyto hranice (i když možná kvůli technickým nedokonalostem) překročili Ukrajinci. Když to v prvních okamžicích vypadalo na raketu ruskou, přáli si protiruští politikové přinejmenším omluvu presidenta Putina za smrtelný incident. Když se teď ukazuje, že šlo s největší pravděpodobností o raketu vystřelenou Ukrajinci, měl by se podle mého soudu omluvit Putinovi president Zelenskyj za předčasné osočování. Možná by to byl dobrý začátek mírových jednání, první krok k oslabení konfliktu, nabídnutá ruka namísto zpupnosti. Jenže jsem skeptický, že se něčeho podobného dočkáme. Takže nás nadále čekají velké nejistoty, a to není dobré.
Samozřejmě, válka za vlastními hranicemi omezuje možnost demokratického dialogu. Je tomu tak víc v České republice než v Rakousku. V Rakousku je zase více zdrženlivosti v obou směrech. Snad je to do jisté míry stále platícím statutem neutrálního státu. Ale také poklidnějším rakouským vývojem, přinejmenším od roku 1955.
Už na jaře mě jeden z mých blízkých kolegů s despektem oslovil jako „pacifistu“… (starší snímek s manželkou Nikou Brettschneiderovou). Foto archiv Theater Brett
Už na jaře mě jeden z mých blízkých pražských kolegů, které mám rád, s despektem oslovil jako „pacifistu“. Samo označení pacifistou se mně nedotklo, ale ten výraz přitom a zjevný nesouhlas s mými vhledy do situace v Evropě zmítanou válkou v její východní části, a tím pádem svým způsobem také v její střední i západní části. To mě vedlo k hlubším zamyšlením. A také stále sílící pravicová orientace vrcholné české politiky a neschopnost levicovějších sil se tomu postavit.
Ale o tom snad až někdy jindy. Každopádně jsem si trochu začal připadat jako divák či spoluúčastník frašky. Pocítil jsem, že nemám možnost přispět k jejímu rozuzlení. Poněkud jsem se stáhl do ústraní, ale můj fejetonek do „Kulturního klubu Čechů a Slováků“ jsem dnes rád napsal.
Ludvík Kavín, momentálně na Sicílii, 19. 11. 2022
Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 18)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
