Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prostě… jako chlap při práci VI

    Profi-udavači i amatéři, kteří udávání měli jako dobrovolnou zájmovou činnost, nemohli v našich pořadech najít tu kýženou inkriminovanou větu, které by se chytili. Když mi pak ke zpestření prvního několikahodinového výslechu četli vyšetřovatelé StB nejšťavnatější udavačské pasáže, uvědomil jsem si, kolik intelektuální dřiny museli jejich autoři vynaložit na to, aby větu z improvizovaných přednášek přetvořili s nasazením vlastní zvrácené kreativity v nezvratný důkaz trestného činu rozvracení republiky. Dokonce ani v záchvatu té nejbujnější fantazie by mě nepadlo, že můj čistě teoretický výklad o psychokynologii, o tom, že naši inteligentní psi si sami píší a rozvěšují cedulky se svými obrázky a výzvou Nevoďte nás do prodejny!, nebo s vysloveně diskriminačním oznámením Sem nesmíme! (ty se tehdy hojně objevovaly na obchodech a prodejnách) se dá „náležitě upravit“. Neznámý denunciant v touze nás zlikvidovat vybičoval svou fantazii k neuvěřitelné fabulaci: že jsem ze scény divadla veřejně vyzýval 200 tisíc sovětských psů, aby vyběhli do ulic a rozsápali svoje pány. Sigmund Freud by nad touto verzí možná zajásal a dešifroval ji jako udavačovo vlastní skryté přání – tedy rozsápání sovětských představitelů – jež jeho podvědomí vyprodukovalo a on je na vědomé úrovni připsal mně, aby nezešílel z vlastních skrytých protisovětských představ. Každopádně to nebylo samo sebou a zdálo se mi, že ani tajní příslušníci v Bartolomějské nemohli uvěřit tomu, co mi tak sugestivně předčítali.

    PF pro dvojici V+S vytvořil Vladimír Jiránek REPRO ARCHIV

    Někteří z mých dávných přátel z doby studií na strojní fakultě ČVUT navštěvovali každou naši reprízu. V té době všude běsnily tzv. prověrkové komise a z rozhlasu posluchače již od časného rána masíroval rozhlasový Xaver. Vysvětlení pro mladší čtenáře: tento pseudonym ukrýval jakýsi konjunkturální zjev, jenž bojoval proti zbytkům tanky rozdrcené kontrarevoluce nenapodobitelnými satirickými šlehy. Když se náležitě ukojil, v závěru své relace obvykle popřál všem poctivým pracujícím dobré jitro. Teprve po letech se mi kamarádi upřímně svěřili, že chodili pokaždé, aby náhodou nepromeškali okamžik, kdy mě budou zatýkat přímo na scéně.

    S vcelku nevinnou písní Mičurinova ulice, která opěvovala půvaby reálně existující pražské ulice pojmenované podle ruského pěstitele, jenž se proslavil tím, že zkřížil téměř všechno se vším, jsme narazili hned na začátku. Při jedné z prvních repríz si při této písni razila evidentně rozčilená dáma cestu řadou ven z hlediště s výkřikem: Mičurin jim nic neudělal! Touto písní začínalo představení S úsměvem idiota při prvních deseti reprízách na jaře a v létě 1969. Fandili nám nejen činoherní kolegové, ale i vedení divadla, a když se ukázalo, že jsme se ze dne na den stali diváckým tahákem, nabídli nám, abychom nadále hráli program jako regulérní představení; nechali vytisknout programy a také originální plakáty podle návrhu Libora Fáry. Mičurinovu ulici a některé česko-ruské písně jsme po dohodě s kamarády z vedení divadla nahradili jinými songy. Byly to příliš snadné přihrávky na smeč počínající normalizaci. „Vlajkové lodě“ programu, pochod Jak mi dupou králíci a valčík Maršálové, jsme v sestavě programu udrželi celých pět let. Na na life záznamu představení, vydaném na LP desce v roce 1972, ovšem vyjít nesměly.

    Po pěti letech však Mičurinova ulice zazněla opět v plné parádě na původním místě na začátku našeho programu v květnu 1974. Hráli jsme totiž naposled, a tak jsme to na odchodu riskli s pocitem, že už nemáme co ztratit. Normalizační soudruzi naše angažmá totiž právě ukončili. Současně s odchodem dosavadního vedení Činoherního klubu, které statečně bránilo naše tři autorské programy neuvěřitelných pět let. Čistka zasáhla i do souboru, z něhož spolu s ředitelem Jaroslavem Vostrým museli odejít Leoš Suchařípa, Táňa Fišerová, Pavel Landovský, Jan Kačer a Jiří Hrzán. Po ostudě s likvidací Divadla za branou, která měla mezinárodní rozměr, se normalizátoři rozhodli, že v případě Činoherního klubu zachovají firmu a původní vedení nahradí prověřenými straníky.

    A tak jsme se na naši domovskou scénu vrátili až po dlouhých patnácti letech, počátkem roku 1990. Jenom název jsme nepatrně upravili na Stále s úsměvem idiota, abychom tím vyjádřili věrnost a vytrvalost idiotů. A tak náš program v místě vzniku vykročil do nového tisíciletí. Nehrajeme jej jako archiválii či doslovnou rekonstrukci pro publikum složené z převážně nostalgických pamětníků. Jsme rádi, když původní diváci vodí s sebou své děti a někdy i vnuky, a jsme ještě raději, když máme pocit, že naše hra s jinotaji oslovuje i mladou generaci v podmínkách otevřené společnosti. Náš program je také pravidelně obměňován. Před každou reprízou se s Petrem Skoumalem sejdeme a každý v dlouhém seznamu písní společně vytvořených za osmačtyřicet let zaškrtne písničky, které bychom tentokrát rádi nabídli vícegeneračnímu publiku. Inovaci se nevyhnou ani bloky krátké poezie. To byla v době vzniku převážně moje záležitost. Teď už tvoří pointované krátké básně i Skoumal. A tak čerstvými novinkami překvapujeme nejen diváky, ale i jeden druhého. To nás baví stejně jako v době premiéry. A do Činoherního klubu se vracíme už jen při kulatých výročích premiéry, což bývá 19. května v letech končících na devítku. Neznamená to ovšem, že se v něm objevíme jenom jednou za deset let. I autorská dvojice má kromě kulatých jubileí premiéry také kulatá výročí osobní. Tak třeba mně má být letos 70 let. Sám tomu nemohu dost dobře uvěřit. Pro každý případ jsme se s Činoherním klubem domluvili, že Stále s úsměvem idiota odehrajeme v letošním roce také devatenáctého, ale pro změnu v červnu. Možná proto, že někteří idioti rádi oslavují kulatá výročí prací. Anebo je to přímo jejich poslání? Idiotů, či výročí? Tak to vidíte, už jsme zase v jinotajích až po uši…

    Jejich uši
    možná tuší
    Více než-li
    Ti oči napoví
    Formaci svou
    Neporuší
    No zkrátka už jsou takoví
    Zoceleni jsou i v duši
    Ve své duši králičí
    Bubny zní a srdce buší
    Kroky duní v jehličí
    Ptáš se jak mi dupou králíci
    Skvěle pojď si poslechnout
    Sevřeně
    V trojstupu
    Obcházejí chalupu
    Smělý úsměv na líci
    Tak mi dupou králíci

    Text písně z původní „idiotské sestavy“ na tomto večeru pravděpodobně také zazní. A to se v letošním roce, který je podle čínského lunárního horoskopu rokem králíka, docela hodí.

    (Konec)


    Komentáře k článku: Prostě… jako chlap při práci VI

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,