Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prostě… jako chlap při práci V

    Velké obtíže představoval pro denuncianty opravdu nadlidský – nebo spíše nadsoudružský – úkol nachytat nás na hruškách, tedy na konkrétní slovo nebo vyslovenou větu.

    Petr Skoumal v představení Delikátní deštník, který dvojice V + S uvedla po vyhazovu z Činoherního klubu v Divadle Hudby r. 1971
    FOTO BOHUMIL ŠÁLEK

    Zkusme to třeba s mojí analýzou kresleného filmu o Sněhurce a sedmi trpaslících. Pronášel jsem ji velmi přesvědčivě i s tou vzrušenou dikcí typickou pro nekompromisní normalizační sekerníky a nemilosrdné marxistické kritiky všeho západního. Dokonce snad málokdo z obávaných mediálních kreatur té doby by se odvážil jít tak daleko. V mé přednášce se to hemžilo větami útočícími na parazitní feudály a naopak hájícími trpaslíky (sociálně jsem je determinoval jako malé horníky – permoníky) poctivě pracující v diamantovém dole: A malí diváci bez elementárního ekonomického vzdělání mají věřit tomu, že trpaslíci ty vydolované diamanty i jedí? Zřejmě ano, protože jim tvůrci filmu neukázali postavu raně feudálního překupníka, který od nich diamanty za směšně nízký pakatel vykupoval. Tímto trikem si ovšem vytvořili prostor, aby předvedli malým divákům trpaslíky jako skupinu subjektivně zatížených špindírů, kteří si za nízký životní styl a nepořádek ve své chaloupce mohou sami a jen pasivně čekají, až jim Sněhurka jako posel elementární kultury a hygieny přinese z feudálních výšin základní osvětu!

    Podal jsem si ovšem také nezodpovědně zidealizovaného prince: Disneyovští tvůrci totiž záměrně ukázali realisticky, až naturalisticky jenom hrůznou hladomornu královninu, nikoli však princovu, i když tento mladý feudál musel mít také takovou, ne-li ještě hroznější, jakožto nástroj mimoekonomického donucení, který mu umožňoval feudální vykořisťování, a tím i volný čas. Jak by jinak mohl už v dopoledních hodinách flirtovat se Sněhurkou. V době, kdy naši diváci vídali v televizních novinách objetí a bratrské mlaštivé polibky Brežněva, Husáka a dalších vrcholných představitelů tábora míru a socialismu, jsem upozorňoval na to, že vzájemné něžnůstky prince a Sněhurky zahalují to, že se jedná ve skutečnosti o flirt státnický, tedy o zájem prince u moci o princeznu jako potenciální vládkyni, a že by se o ni princ zajímal – v případě státnické nutnosti  stejným způsobem, i kdyby byla mužem!

    Účty jsem si vyřizoval i se samotnou královnou macechou, zejména zvýrazněním šoku způsobeného malým divačkám traumatizující scénou fyzické likvidace Sněhurky otráveným jablíčkem: Transformací v odpornou stařenu narušili přirozené vztahy malých diváků k jejich babičkám, a navíc k vitaminu Cé! Když už disneyovští tvůrci chtěli malým divákům něco zhnusit na celý život, proč jako symbol zla nezvolili otrávenou cigaretu, otrávenou drogu nebo jiné svinstvo? Proč sáhli po krásném, zralém a zdravém jablíčku? Až nám budou vyrůstat celé generace kreténů zbavené vitaminu Cé, poděkujme pánům z Hollywoodu, odvedli čistou práci!

    A abych tomu všemu nasadil korunu, ukončil jsem celou přednášku slovy: Po několikadenní odpovědné analytické práci jsem zjistil, že film má i své pozitivní momenty  i když nepřevažují a tak doporučuji, aby se film i nadále promítal když už se koupil  ale s mým vysvětlujícím komentářem! To v době, kdy se i knihy klasických zahraničních autorů vyhazovaly z veřejných knihoven třebas jenom kvůli jménu českého překladatele, po prověrkách vyloučeného nebo vyškrtnutého z KSČ, diváci odměňovali skandovaným potleskem. A zkuste udat takového idiota, který je ve své zdrcující marxistické argumentaci ještě daleko důslednější než prověření soudruzi kritici ve stranickém tisku, a ještě s tím vyleze na nasvícené pódium do programu Hurá na Bastilu a pozve si k tomu diváky. To už by asi bylo schůdnější udat rovnou ty diváky za to, že se smějí na nevhodných místech, jenomže těch diváků bylo na to zase poněkud moc.

    V představení S úsměvem Donkichota jsem zase rozvíjel svůj projekt budoucí dvouetážové inscenace: Na dolní etáži je světnice plná deviantních strýců, jako je strýc  grafoman, strýc pyroman, strýc  ekonom, strýc erotoman a další. Nahoře na horní etáži podivínský děda Antoš, který si tam nahoru po léta tahá všelijaké krámy vyhozené z jakýchsi vzdálených laboratoří, a pak z nich jako geniální amatér samouk vyrobí svoji soukromou nukleární pumu. Malou, soukromou, ale atomovou. Dříve býval terčem posměchu úchylných strýců. Nyní však jeho nukleární monopol v rodině celou situaci zásadně proměnil. Místo, aby se mu i nadále posmívali, musejí se podřizovat jeho nejrůznějším perverzím a vrtochům, například striktním omezením pohybu mimo tu jejich světnici, neboť je všechny vydírá pod hrozbou přímého nukleárního úderu. Pak stačila jako rozbuška už jen třeba celkem nevinná věta: Ti psychopati dole v té ratejně nevědí, co se děje nahoře… a už to zaburácelo Činoherním klubem. V závěru svých přednáškových vstupů jsem upozornil na nabízející se lákavou možnost pořádat speciální představení té inscenace k výuce budoucích psychiatrů, totiž tak, že by bylo jejich úkolem z té galerie psychopatů poznat, kdo to myslí vážně, a kdo to jen tak hraje. Takovou nevinnou edukativní poznámku si obecenstvo většinou přeložilo jako metaforu začínajícího normalizačního režimu.

    Rekord v reakcích publika na zcela „nevhodných“ místech dosáhl pravděpodobně můj výklad o vzniku opery. Opět jsem hájil prosté nepřipravené diváky vržené do nesrozumitelného děje, kterému rozuměli jen ti privilegovaní. Právě pro ně kdysi opera jako žánr vznikala a jsou to oni, kteří ve svých lóžích znuděně listují v libretu a kontrolují, zdali ansámbl nic nevynechává. Tuto zdrcující kritiku jsem demonstroval na nesrozumitelnosti Rusalky požadavkem, aby hned na začátku zmateného děje sama Rusalka – třebas formou tiskové konference  srozumitelně vysvětlila název opery. Vždyť co my o těch Rusalkách víme, snad jen to, že žijí v povodí velkých řek, že tam tančí, ale čím se vlastně živí…? V tomto místě se diváci výrazně smáli. Ale čemu? Zvukové podobnosti slov Rusalka a Rus? Výklad však nezadržitelně pokračoval: tato principiální nesrozumitelnost opery vedla k tomu, že se prostí, nepřipravení diváci dali do pohybu a pronikali přímo na scénu, aby děj pochopili alespoň tam, přímým kontaktem s postavami děje. V tom také tkví příčina skandálů, které se jako červená nit vinou historií operního žánru. Provázely téměř každou větší operní premiéru i derniéru. Někdy byly obě totožné! Pak jsem přecházel k taktickým detailům: Když se prostí nepřipravení diváci dají do pohybu a pronikají přes orchestřiště, ten přední zákop, dostanou houslisté rozkaz je zespoda šlehat smyčci. A když ani to nestačí, má opera svoje zbraně rafinovaně ukryté přímo v klasických libretech hýřících ozbrojenými družinami, někdy i celými sbory po zuby vyzbrojených žoldnéřů, jako jsou Braniboři v Čechách nebo opera Nabucco, kde se již v prvním obraze vevalí na scénu takové množství ozbrojenců, že si v následujících scénách mohl libretista dovolit už jen komorní obsazení, neboť diváci dobře vědí, co je připraveno v zákulisí. Podle ohlasu těchto slov mě napadlo, že si diváci možná vzpomněli, jak před pouhým rokem na podzim 1968 přijížděli pravidelně sovětští gubernátoři do Prahy vyhrožovat zdejšímu vedení, že pokud by se mu situace zase vymkla z rukou, tanky dočasně ukryté v lesích a posádkách opět zmasakrují pražské ulice. A tak se na principu lavinové koule navzájem potencoval vývoj mých verbálních improvizací i jejich okamžitého ohlasu až k úrovni pro soudruhy normalizátory stále méně snesitelné: Ale když už všechny odstrašující prostředky selžou a diváci nezadržitelně pronikají na scénu, aby zmatené libreto pochopili alespoň tam, nasadí opera svoji poslední zbraň, a to je ona několik centimetrů silná pancéřovaná opona. Říká se vám, že je to kvůli požáru, ale my víme, že kvůli požáru je azbest! A také víme, že několik centimetrů silná pancéřovaná opona je proti střelbě z lehkých pěchotních zbraní. Pak se nad to napíše NÁROD SOBĚ, a je všechno v nejlepším pořádku!

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Prostě… jako chlap při práci V

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,