Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prostě… jako chlap při práci IV

    Mezi častými návštěvníky našich premiér i repríz byl známý divadelní kritik Sergej Machonin. Jeho pozoruhodné recenze jsem četl v Literárkách už od gymnaziálních let. Najednou tu byl a zasvěceně si s námi povídal v divadelní šatně. Časem jsme se skamarádili. To už bylo po zákazu Divadelních novin i časopisu Divadlo a jakýchkoliv dalších Sergejových publikačních možností. Byl „na indexu“ a živil se jako noční hlídač v galerii. Po několika letech mi napsal pozoruhodnou předmluvu k vydání písňových textů, které vyšly pod názvem Ej moja paranoia v samizdatu: Panoptikum se tu mísí se sentimentální lyrikou, hravé rýmování s černým humorem, romantika se sebeironií, čpavost s chlípností, tklivost s blbostí, klauniáda s absurdním humorem, propletence sestřenic, tetiček, vraždících dědečků či Hamletů a vražděných babiček s novinářskou frází. Říkanka s historickým extempore. Byrokratická hantýrka s vědeckou terminologií, parodovaná lidovost s poučlivým pathosem. To celé pak s nekonečnými, neustále se větvícími pseudovědeckými větami prozaických promluv na témata postelí, neteří a sestřenic, šéfů, oper, psychodramatu a Rusalek seskupených do příslušných množin – to celé pak svázat do uzlíčku a podat obecenstvu úsměvně, s vlídným přednesem prostým jako holubice a lstivým jako mystifikátor Vodňanský, s tím dobromyslným úsměvem idiota. Magická přitažlivost této třaskavé poetiky neustále spoluvytvářené a spolubásněné Skoumalovou hudbou pro zástupy obecenstva, hlavně mladého, spočívá v odvaze přímé zprávy o světě, jaký skutečně je, v umění virtuózního zbásňování té zprávy raketometnými skrumážemi šokujících rýmů a nenadálých rytmů, a to všechno v trvale dodržované poloze humorné persifláže.

    Jan Vodňanský jako nečekaný klavírní sparing partner Petra Skoumala. Zkouška na představení Hurá na Bastilu FOTO ARCHIV

    K intelektuálně kreativním divákům, které pravidelná návštěva našich produkcí inspirovala k zajímavým analytickým postřehům, patřil i Josef Kroutvor. V předmluvě ke sbírce mých veršovaných i prozaických textů Generální úklid mimo jiné napsal: Idiotský humor není zakašlání do ručičky, ale primitivní vřískání, chechtot, otevřená agrese, široký úsměv a odhalení zubů. Humor člověka, který se právě utrhl z řetízku a nechce se nechat zase přivázat, není právě moc srdečný, ale to právě Vodňanského zajímá. Té přihlouplé bodrosti bylo už dost a vždycky jen zklamala. Idiotský humor není tedy humor od srdce, je to spíše humor náhle zpěněné krve, humor biologický, exhibiční, patafyzický, patologický humor opičího temperamentu. (…) Idiotismus je moderní princip šoku, zábavné vyhození pojistky. Tyto situace nám nejsou zcela cizí. Patří už dávno ke způsobu naší existence. (…) Idiot dělá vždycky to, co ho právě napadne, je stejně destruktivní, jako tvůrčí. Ale právě v tom je neskonalý půvab idiocie jako krásného umění.

    Pravidelně chodil i jeden velice zajímavý divák, který však za námi do šatny nikdy nepřišel. Bylo mu tehdy teprve šestnáct a o jeho pravidelné docházce jsme se dozvěděli až po deseti letech. Tehdy jsme přizvali ke spolupráci na novém programu absolventa DAMU Přemysla Ruta nejen jako divadelního režiséra, ale i zpěváka, klavíristu a skladatele. V roce 1980 režíroval a také spolu s námi hrál představení Život a dílo. To jsme už působili jenom kočovně, převážně ve studentských klubech mimo Prahu. Přemysl nám vyprávěl, jak na nás chodíval do Činohernímu klubu k stání na balkon, vždy přesně na to samé místo nad pravým portálem. Tam totiž mohl studovat z přímého nadhledu Skoumalovu klavírní techniku, která ho zvlášť zajímala. Zážitky z pravidelných návštěv našich programů později zpracoval ve studii Dvojice osamělých, kterou napsal v 80. letech pro pro samizdatový sborník O divadle: …Takový je součet informací, kterým jsme denně vystaveni útržky šlágrů, zbytky pohádek, trosky takzvaného všeobecného vzdělání, řečnické obraty propagandy, návody k použití, recepty, reklamy, bonmoty populárních veličin, hantýrka reportérů, konferenciérů, stereotypy našich známých atd., to všechno nevyléčitelně zadřené v paměti se denodenně znovu vlévá – jistě ne bez následků (…) se to na mě vylilo z úst Jana Vodňanského. Jen trochu zpřeházené, ale jakoby ne z přebytku fantazie, spíš z přetížení paměti), a jakoby na posměch krasoduchům primitivně zrýmované. A proslovované s úsměvem idiota, který sám vypadá, že se nestačil divit vlastním slovům.

    Naše civilní, skromné představení rozpoutávalo neviditelný pingpong. Ze scény do hlediště a zpět létaly „míčky“ verbálně hudebních metafor v doprovodu vějíře jinotajů. Odehrával se pravý karneval nejpřekvapivějších asociací. Někdy náležitě rozjeté publikum rozehrálo moje podvědomí tak, že jsem něco řekl a vzápětí jsem byl zaskočen reakcí diváků, aniž bych v první chvíli pochopil, jakou souvislost si v mých slovech našli. Někdy se stalo dokonce to, že jsem jejich výklad svého jinotaje pochopil až jako třetí: Nejprve vybuchli smíchy diváci, pak Skoumal za pianem a když mně konečně došlo, jak si moji nevinnou formulaci všichni vyložili, „odboural“ jsem se teprve jako třetí. Jak známo, diváci nemilují nic víc než takovou „podívanou“, v níž interpret chce mluvit dál, ale nemůže, neboť se zalyká vlastním smíchem.

    Adrenalin spočíval v tom, jak diváci zareagují a jak odpálí náš míček nazpátek. Ty míčky létaly přes hlavy přítomných agentů i lidových udavačů z přesvědčení. Jednoho z nich nazývám charakterním udavačem. Místo aby udání poslal na STB, odeslal jej do normalizačního časopisu Tribuna a podepsal se celým jménem i s adresou. Základem jeho „ nálezu“ bylo odhalení příčiny úspěchu písně Ptáš se, jak mi dupou králíci. Konečně nás měl „na lopatě“. Ve svém objevitelském nadšení se však dostával na tenký led po stránce věcné. V příspěvku, jemuž redakce dala vtipný titulek Jak dupou pravičáci, například tvrdil, že si tu písničku vyaplaudovalo publikum celkem asi čtyřikrát, což se nikdy nestalo. Plodem jeho objevitelské fantazie bylo i obvinění: že jsme urazili všechny sovětské i československé vojáky padlé na Dukle, protože jsme prý píseň o pochodujících králících zpívali na melodii bojové písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky. Na štěstí pro nás i pro náš králičí song se toto mediální udání událo na samém počátku normalizace. Tehdy se ještě v tomtéž listě mohl kompetentně ozvat právní zástupce Činoherního klubu a nepravdivé obvinění vyvrátit. Poslední slovo ovšem musel mít onen uvědomělý a bdělý soudruh. Připustil, že ohledně té rituální melodie se mohl splést, ale na protisovětském zaměření písně a urážce hrdinů z Dukly neochvějně trval. Jen argumentace se nepatrně posunula (cituji doslova): Utvrzen jsem v tom byl i textem písně o pochodujících králících v trojstupech a útvarech s úsměvy na lících. Ty útvary si do mého textu svévolně přidal. Naštěstí dupající králíci zatím dál zněli Činoherním klubem. Na LP desce natočené live, kterou Supraphon vydal v roce 1972, však být nesměli. Nevyšla na ní ani finálová píseň první poloviny programu. Zpívalo se v ní, že Maršálové přicházejí a odcházejí. Ti maršálové nebyli nijak blíže identifikováni, ale diváci si je připodobňovali k těm zeměpisně nejbližším a k jejich přicházení a odcházení se v refrénu spontánně připojovali sborovým zpěvem. Režisérovi Zdeňku Podskalskému se podařilo tuto situaci natočit přímo v divadle při představení a odvysílat Maršály v pravidelném televizním programu Jizvy, jiskry, jistoty ještě dřív, než byl zakázán. Tak mě napadá, proč ten pilný a bdělý soudruh neudal v Tribuně také Maršály. Určitě měli k představě přesunujících se vojsk mnohem blíž než králíci bez hodností. Maršálové měli patrně štěstí, že přicházeli a odcházeli v rytmu valčíku, a tak bylo možné si přechod statečných armád dukelským průsmykem v tomto rytmu představit jen s velkými obtížemi.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Prostě… jako chlap při práci IV

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,