Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo jako agora

    Diváci vcházejí na jeviště Nové scény a rozsazují se do neúplného kruhu, jakoby kolem chystajícího se ohně. Nebo jako by přicházeli na náměstí nebo náves či do antické agory. Tedy na místa, kde se odehrává veřejný život, lidé tam hovoří o podstatných i nepodstatných věcech, vyprávějí si příběhy, vidí si do tváří.

    Inscenace Proslov k národu proměnila jeviště Nové scény v dějiště veřejného života, tedy v místo podobné antické agoře FOTO JAN HROMÁDKO

    Sedí se v několika málo řadách, hraje se v plném světle či pološeru. Na velké plátno nad jevištěm se po celý čas promítá stínové divadlo pomalu padajícího listí. Kolkolem kape voda, jež je chytána do – mezi sedadly rozestavěných – kýblů. Je podzim, anebo jsme poslední žijící a kolem nás je potopa světa?

    Přicházejí hudebníci – akordeon, housle, kytara, heligón – a hrají melodie nasáklé různými folklorními vlivy: akustický folk, trochu italskou pizzicu či řecké rembetiko, trochu balkánskou dechovku s – často – tanečními rytmy odskakujícími do světa amerického gospelu či hippies šedesátých let (kdo by v průběhu představení nevzpomněl na Formanovy ikonické Vlasy?), tedy v podstatě moderní world music. Část herců od začátku sedí mezi diváky, někteří přicházejí ze zákulisí a vracejí se tam, jednou vstoupí dokonce z výšky prázdného hlediště Nové scény. Střídají se v monologických rozmluvách-zpovědích-apelech, které vedou zprostřed kruhu. Jsou herci a současně vypravěči. Vytvářejí miniaturní akce, občas (mírně) zapojí diváky nebo rozehrávají dění s ostatními aktéry. Tu a tam dojde i na větší obrazy nebo na dialogy, vesměs za stálého doprovodu hudby.

    Interpretují texty současného italského herce, dramatika a režiséra Ascania Celestiniho navazujícího na tradici tzv. vyprávěného divadla, jež se v Itálii prosadilo koncem minulého milénia a které se dostává až k samotné podstatě divadla. Divadla jako předávání příběhů a zkušeností, divadla jako setkání. Tak jak je například u nás koncem padesátých let formuloval a svou celoživotní tvorbou prosazuje Ivan Vyskočil a v jiné podobě právě v Itálii rozvinul herec a dramatik, nositel Nobelovy ceny Dario Fo.

    Celestiniho texty se dotýkají všednodenních situací člověka v moderním světě, nahlížených s nadhledem, ironií, odstupem. Jsou psány a komentovány z pohledu bytostného humanisty, který věří v člověka a jeho individualitu. V mnohém připomínají Jana Nerudu a jeho Povídky malostranské či Karla Čapka a jeho Povídky z jedné a druhé kapsy. Také ony do centra dění stavějí navenek bezvýznamného člověka ocitajícího se v (ne)obyčejných životních situacích, jež vyústí v nějakou překvapivou, vtipnou – byť často hořkou – pointu, v obecné, lehce moralizující poučení. Popisují outsidery, kteří si i ve složitých situacích dokážou díky své chytrosti a plebejskému přístupu poradit.

    Herci Národního divadla tyto monology zpracovávají živě, atraktivně, pokaždé s nějakým osobitým nápadem, vkladem. Každý si nachází své místo, svou „parketu“. Tereza Vilišová je průbojná, aktivní v dialogu s ostatními, situace hojně rozehrává. Jindřiška Dudziaková je apelativní, Filip Kaňkovský a Lucie Juřičková jsou věcní, Petr Vančura – kostýmem i vystupováním – pitoreskní. Všichni jsou dostatečně čitelní, srozumitelní, soustředění na slovo a na drobné situační akce. Skvěle si s předlohou poradil Saša Rašilov. Jeho postavy jsou divoké, neuchopitelně bizarní, groteskní, v dobrém slova smyslu „divné“. Se zatajeným dechem jsem čekal na každé jeho gesto, každé slovo. Jen málo herců má takový dar.

    Nejvýznamnější pro vyznění smyslu je však zapojení hostujících herců jiných než českých etnických kořenů. Právě oni do hry vstupují přímo z kruhu tvořícího hlediště a s osobním ručením dění komentují. V podstatě mluví o svých zážitcích z české společnosti. Objevují se i jiné aktualizace (odkaz na Andreje Babiše či Miloše Zemana), ty jsou však v rámci celku podružné. Jde o člověka v moderním světě, nikoli o konkrétní politiku či politiky.

    Vrcholem Proslovu k národu je společný zpěv a tanec všech herců i některých diváků v závěru povídky Proměna Toniho Mafiána za zvuků ikonických gospelových písní Oh Happy Day, Stand by Me a dalších. Možná zde mělo představení skončit, byť lze pochopit snahu inscenátorů relativizovat své postoje z obavy z proklamativních konců. Na závěr tedy přidali – možná trochu neústrojně – skeptickou povídku Kapka v podání Saši Rašilova. Vyznění je maximálně depresivní. Jako by tvůrci nevěřili v možnost změn, jako by nevěřili v člověka. To by se za Nerudy, Čapka ani v politicky vypjatých šedesátých letech nestalo. Ovšem, jak ony doby skončily, že.

    P. S.: Po představení, jež jsem navštívil, se konalo setkání tvůrců s diváky. Naplnilo se tak to, o co se aktéři snažili v průběhu produkce. Z jeviště se stala agora – veřejná platforma pro diskusi. Myslím, že by setkáním diváků s tvůrci mělo končit každé představení.

    Národní divadlo, Praha (Nová scéna) – Ascanio Celestini: Proslov k národu. Překlad Tereza Sieglová, režie Petra Tejnorová, dramaturgie Jan Tošovský, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Adriana Černá, hudba Ian Mikyska, světelný design Tomáš Morávek. Premiéry 6. a 7. června 2019 (psáno z reprízy 18. června).


    Komentáře k článku: Divadlo jako agora

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,