Proměny divadla

Skončilo první desetiletí nového tisíciletí, je dvacet let po pádu komunismu a my spolu s vámi otevíráme dvacátý ročník Divadelních novin. Doba je běsná a není čas na lásku ani na bilancování. V celém čísle si můžete číst výsledky naší ankety Inscenace roku, na vedlejší stránce najdete její výsledky. Zpracovával jsem všechny její ročníky a vždy se zamýšlel nad tím, co daný rok v divadle přinesl, jaká nová jména a proudy se objevily, kam divadlo směřuje a jaké má šance na život a přežití. Byly to marné úvahy. Divadlo je neprognostikovatelné stejně jako počasí.

Z šedesáti pěti v anketě uvedených inscenací a inscenačních projektů je skoro třetina z oblasti alternativního divadla a nezávislé scény. Farma v jeskyni, Teatro Roxy/NoD, Archa, FKK, Hofcomoedianten, Spitfire company, Continuo… Hlasů však dostaly pramálo, často jen jeden, a dokonce dělený. Víc než kdy jindy se v anketě objevily tituly z center – z Prahy, Brna a Ostravy. Regionální soubory jako by v čase ekonomické krize spoléhaly na divácké jistoty, netroufají si na náročnější projekty, natož na experimenty. A pokud ano, loni příliš nepřesvědčily. Ve výsledcích paběrkují jako snad nikdy předtím. Více uspělo jen loutkové Divadlo Alfa s Jamesem Blondem, jinak ani jedna inscenace regionální scény nezískala víc než 1 hlas.

Uspělo Dejvické divadlo s výrazně hereckými inscenacemi a Národní divadlo s Wilsonovými režiemi. Jistě právem, ale všechno to jsou – tak trochu – hry na jistotu. V Dejvicích jsou dnes na vrcholu a užívají si ho. A Wilson je mistr světového formátu, jaký u nás – aspoň v činohře – snad nikdy nerežíroval. Aspoň že díky němu vstoupilo české divadlo letos do světa. Tam vyjela i Husa na provázku s Havlovým Prasetem. Paradoxně získalo v anketě jediný hlas – od Francouzky…

Mezi Dejvické a Národní se vklínilo Divadlo Komedie s dramaturgicky nejnáročnějším a názorově i esteticky vyhraněným programem. I oni jsou dnes na vrcholu. V anketě je dokonce pět jejich různých inscenací, které dostaly celkem 13 1/6 hlasu. Spílání publiku a Víra, naděje, láska jsou – spolu s Bambuškovými a Honzírkovými projekty – tím nejslyšitelnějším politickým hlasem, který u nás z divadel zní. Intelektuálním směrem vykročila brněnská Reduta, jež měla v anketě dvě inscenace a jejíž Korespondence V+W aspiruje na událost letošního sezony. Víc hlasů zřejmě nedostala jen proto, že premiéru měla až ke konci roku, a navíc některé reprízy pro onemocnění odpadly. Především zásluhou Reduty je Národní divadlo Brno čtvrté v počtu obdržených hlasů (7 5/6).

A tak tomu v českém divadle je. V kamenných, zavedených divadlech se vždy objeví nějaká silná osobnost, která na čas strhne. Velká divadla mají na to, aby mohla pozvat režisérské osobnosti a vytvořit za rok jeden dva výjimečné projekty. Zbylá – ať v centrech nebo regionech – se musejí spolehnout na návštěvnost a vesměs neriskují.

A vedle nich paralelně existuje nezávislá scéna. Jestli někdo z ní více promluví do celospolečenského divadelního dění, se uvidí. Zeměkoule se sice miliony let točí zprava doleva, ale jak bude zítra, s jistotou neví ani náš pan president.