Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Promarněná příležitost

    Výsledek výběrového řízení na šéfa Centra experimentálního divadla (CED) v Brně vzbuzuje rozpaky. Nejde jen o to, kdo a s jakou koncepcí vyhrál, ale hlavně o zadání a průběh konkursu, který mohl dát nové podněty kdysi organickému spojení Divadla Husa na provázku a HaDivadla pod střechou CED, jehož smysl se časem vytratil. Nebo naopak vysvobodit obě divadla z institucionalizovaného soužití v jedné příspěvkové organizaci, jež dnes ani jednomu z nich nepřináší viditelné bonusy. A to se nestalo.

    Ve výběrovém řízení bylo, byť paradoxně, jako důležitější vnímáno obsazení chybějícího šéfa Provázku – šlo přece o budoucnost divadla se silnou značkou – než ředitele CED. FOTO ARCHIV DHNP

    V opakovaném konkursním řízení se novým ředitelem CED stal Miroslav Oščatka, dramaturg a dočasný šéf Divadla Husa na provázku. Ve funkci po neuvěřitelných dvaceti šesti letech vystřídal Petra Oslzlého, až dosud jediného ředitele této organizace, která vznikla v roce 1992 s ambicí produkovat vedle zastřešující funkce pro oba zmíněné soubory i vlastní projekty.

    Oščatkova koncepce ale kupodivu téměř nepopisuje možnosti nebo záměr proměny instituce, které má šéfovat. Místo toho se nepochopitelně upíná k expanzi. Mlhavě hledá naplnění poslání CED v hypotetické fúzi s Kreativním centrem Brno. I když tento projekt ještě není ani pořádně na papíře, Oščatka už argumentuje výhodami společné účtárny. Přitom je jasné, že od nedávno ukončené architektonické soutěže k otevření kulturního centra ve zrekonstruované brněnské káznici musí nutně uplynout řada let, pokud vůbec dojde naplnění.

    K tomu nespokojení zaměstnanci HaDivadla, scény, která je téměř (dobře fungující) polovinou společného domu, o jehož život se má nový šéf starat, píší brněnskému primátorovi a radě města otevřený dopis, v němž zvažují, že se vystěhují – samostatná existence jim dává větší smysl. To není dobrý začátek znovuzrození CED.

    Co s ním?

    Impulsem pro vypsání konkursu, jenž se odehrál v gesci brněnského radního pro kulturu Matěje Hollana, byl odchod třiasedmdesátiletého Petra Oslzlého, jenž byl od počátku CED prakticky ztělesněním jeho myšlenky. Otec zakladatel svého nástupce neoznačil, ani nevydal doporučení do budoucna. Přestože odcházení oznámil zhruba před rokem, výběrová komise zasedla poprvé až letos na začátku března, šest měsíců poté, co magistrát na svém webu konkurs oznámil: Uchazeči musí předložit, jak by chtěli divadlo vést. Mají také navrhnout tým uměleckých ředitelů a dalších umělců. Budoucí ředitel musí mít bakalářské vysokoškolské vzdělání a není nutná jeho perfektní znalost češtiny, aby se mohli přihlásit například Slováci.

    Vágnímu zadání výběrového řízení nepředcházel ze strany zřizovatele žádný pokus o odborné zhodnocení existence CED, natož vážná debata o jeho současné funkci a financování, úvaha, zda není čas na radikální proměnu této organizace nebo přímo na její zrušení. Že se původní „ochranářská“funkce CED i jeho zakladatelský étos vyčerpaly, přitom bylo jasné nejméně jedno desetiletí.

    Dozorčí rada CED v září minulého roku, také dva dny před oznámením konkursu, kritizovala jeho načasování a vyjádřila i nesouhlas s parametry připravovaného výběrového řízení. Na protest s nedostatečně vyjádřenými představami zřizovatele o budoucí podobě CED (upřesnění, nastavení jasných požadavků ve smyslu struktury organizace, jejího poslání a preferovaného vývoje) se sama rozpustila.

    V té době se už také několik měsíců vědělo, že se v základech chvějí i dva ze tří souborů existující pod značkou CED. Že na začátku roku 2018 opustí po dvanácti letech Dům Pánů z Fanalu režisér Vladimír Morávek, umělecký šéf Divadla Husa na provázku. Konec činnosti Divadla U stolu, které CED zaštiťoval od roku 2005, oznámil i jeho šéf František Derfler. O to pádnější důvod magistrát měl, aby dobře zvážil budoucnost své příspěvkové organizace. Neudělal nic.

    Zatímco CED byl už léta navenek prakticky neviditelnou institucí, více servisní než umělecko-koncepční, a také správcem rozpočtu, Divadlo Husa na provázku stále mělo a má punc legendy. Právem, byť je někdy ironizovaný. Morávek měl za sebou přes všechny kontroverze nepřehlédnutelné inscenace, například slavný cyklus dramatizací Dostojevského Sto roků kobry. Odchod tak silné osobnosti, byť k němu došlo z vůle souboru, divadlo vždy nebezpečně rozkolísá. Ze všech těchto důvodů došlo k vedlejšímu efektu: ve výběrovém řízení a předložených koncepcích bylo, byť paradoxně, jako důležitější vnímáno obsazení chybějícího šéfa Provázku – šlo přece o budoucnost divadla se silnou značkou – než osoba ředitele CED. I tato schizofrenická nutnost honit dva zajíce najednou komisi volbu neusnadnila a zdá se, že nakonec hodně ovlivnila definitivní výsledek výběrového řízení, jehož jediným bonusem se zdá být právě nová umělecká šéfka Divadla Husa na provázku, režisérka Anna Petrželková.

    Napoprvé bez vítěze

    První, již zmíněné březnové kolo konkursu skončilo fiaskem. Komise rozhodla, že ze čtyř uchazečů (režiséři Pavel Baďura a Fréderic Poty, dramaturg Miroslav Oščatka a intendantka Eva Yildizová, oba z Provázku) nebyl nikdo dostatečně přesvědčivý. Usneseno, že šéf CED bude vybrán v květnu, ve druhém kole, tentokrát z kandidátů, které komise k účasti v konkursu vyzve.

    Je zajímavé zastavit se u členů výběrové komise, v níž minimálně dvě jména z nominovaných odborníků byla vzhledem k úkolu, před kterým stáli, sporná. Ředitel Národního divadla Jan Burian opravdu nepatří k lidem, kteří by měli přehled o experimentálním divadle. Petr Oslzlý svůj čas vybrat si nástupce promarnil a asi by bylo bývalo zdravější, kdyby už se svými osobními preferencemi do konkursní soutěže nevstupoval. Užitečná se naopak jevila přítomnost ředitele Divadla Na zábradlí Petra Štědroně, který jako předseda odstoupivší dozorčí rady CED udělal pro řádné rozhodování o budoucnosti CED, co mohl, a šéfredaktora časopisu SAD Karla Krále, který sleduje kontinuální vývoj Provázku, HaDivadla i CED od jejich vzniku. Ten ovšem po prvním kole z komise odstoupil se zdůvodněním, že průběh konkursního řízení považuje za zmatečný a neprofesionální. Na výběru oslovených kandidátů na funkci ředitele CED i na konečném rozhodnutí komise se tak už místo něj podílel redaktor Divadelních novin Vladimír Hulec.

    Osloveni ve druhém kole byli: dramaturg Miroslav Oščatka, herec a režisér Břetislav Rychlík, režisér a šéf Slováckého divadla v Uherském Hradišti Michal Zetel a Ewan Mc Laren, šéf divadla Alfred ve dvoře, který z konkursu nakonec odstoupil.

    Zrušit a přestavět

    Michal Zetel byl ve své koncepci nejradikálnější, nabídl zásadní, okamžitou a razantní proměnu celé instituce. Navrhuje zrušení postů uměleckých šéfů jednotlivých divadel a sloučení a následnou redukci souborů Divadla Husa na provázku a HaDivadla. Popisuje v podstatě představu centrálního projektového řízení CED, kde funguje struktura tvůrčích skupin a rozdělených kompetencí uměleckých (dramaturg) a ekonomických (produkční). Jediný stálý soubor CED by si ponechal značku Divadlo Husa na provázku, s vizí stát se brněnskou Schaubühne. HaDivadlo by se mělo stát otevřeným prostorem pro jednotlivé tvůrčí kolektivy: předsunutou hlídkou teatrality osahávající hranice performativity.

    Novinkou a jedinečnou vizí této koncepce byla platforma pro alternativní pohybové a taneční divadlo s pracovním názvem Neverbál. Otevřený divadelní prostor, který měl nabízet výboje mladých a nadějných z řad čerstvých absolventů škol, pak nesl pracovní název Indigo Youth / Mladá krev.

    Personálně Zetel sázel na režijně-dramaturgickou dvojici Adam Svozil a Kristýna Kosová, choreografa, tanečníka a pedagoga Davida Strnada a dramaturga Pavla Baďuru.

    Zetelově návrhu lze rozumět v tom smyslu, že nemá důvěru v možnost oživení CED a jím zastřešovaných divadel ve stávající struktuře a stereotypech. Něco na tom je.

    Zachovat a rozšířit

    Vítěznou koncepci označila výběrová komise za nejméně konfliktní, což se sice ukázalo vzhledem k reakci zaměstnanců HaDivadla jako velmi špatný odhad, nicméně jako charakteristika předloženého materiálu to platí beze zbytku. Oščatkova koncepce se s výjimkou již zmíněné fantazírující a extenzivní fúze s projektem Kreativní centrum Brno drží v podstatě stávajícího půdorysu, jen nazývá Projekt CED a zaniklé Divadlo U stolu Studiem Hamletů, které se posléze integruje po spojení s Kreativním centrem do subjektu, jejž pojmenovává Studio Nekázeň a popisuje velmi obecně jako otevřenou platformu pro mladé tvůrce a progresivní formy divadla a umění.

    Zajímavé jsou na Oščatkově koncepci personálie. Mezi uvedenými jmény najdeme stejně jako u Zetela jméno Adama Svozila (pro Divadlo Husa na provázku) nebo Kamilu Polívkovou a spolupráci se Studiem Hrdinů (jako u Rychlíka, o kterém bude ještě řeč). Oščatka – jediný oslovený z prvního kola – si „ukradl“ z projektu Evy Yildizové budoucí šéfku Provázku Annu Petrželkovou. Sám tak ustoupil z vize, že bude i nadále dočasným uměleckým šéfem Divadla Husa na provázku a při hledání nového uměleckého vedení této scény se bude opírat o součinnost kmenového režiséra – Poláka Jana Klatu. V koncepci pro druhé kolo se už píše jen o hostujícím Janu Klatovi. Dalo by se pokračovat například Kateřinou Šedou nebo Rostislavem Koryčánkem, které jako spolupracovníky uvádí i třetí konkursní koncepce Břetislava Rychlíka. Vážné by bylo zjištění, že je pravdivé tvrzení z dopisu zaměstnanců HaDivadla, že některé ze jmenovaných osobností daly najevo svůj podiv nad tím, že jsou v textu uvedeny, aniž by se jich kdokoli ptal.

    Možná ještě vážnější je výhrada, že dva Oščatkovi konkurenti byli osloveni až 23. dubna a na zpracování koncepce významné kulturní instituce s rozpočtem kolem padesáti milionů korun měli pouhé dva týdny. V řeči výběrových řízení se tomu říká nerovné podmínky a zpochybňuje to celý proces rozhodování.

    City Evropa Dnes

    Materiál, který předložil konkursní komisi Břetislav Rychlík, je o několik koňských délek manažersky promyšlenější než oba již zmíněné, navíc věrohodně a s personálním zajištěním nabízí systematickou mezinárodní spolupráci. Zachovává oba stávající divadelní soubory a vytváří dvě další součásti CED.

    Tvůrčí producentské jádro organizace pod názvem Label CED, které by se mělo věnovat právě mezinárodní spolupráci na základě kofinancování, získávání nadnárodních grantů, PR na mezinárodní, zejména středoevropské úrovni atd. Mělo by na starost produkční a technické zajištění projektů Ateliéru CED, který by měl být logickým partnerem nezřizované brněnské kulturní scény. Je uvedeno šest vzorových projektů reprezentovaných jmenovitě konkrétními osobnostmi.

    Klíčovými personami jsou v tomto projektu Kamila Polívková jako budoucí umělecká šéfka Divadla Husa na provázku a její spolupracovnice Viktorie Knotková, toho času působící v Theater Bremen. Projekt evidentně vznikal v kooperaci se stávajícím šéfem HaDivadla Ivanem Burajem. Spektrum uvedených spolupracujících osobností je dostatečně široké, aby zajistilo kontinuitu s dosavadní prací obou divadel, ale zároveň přineslo nové pohledy. Jako třešinka na dortu se rýsuje (opět z pohledu kontinuální spolupráce logická) spolupráce s Dušanem D. Pařízkem.

    Smutným závěrem

    Dá se předpokládat, že neúspěch Břetislava Rychlíka a této koncepce je impulsem k již zmíněnému otevřenému dopisu zaměstnanců HaDivadla (najdete ho na internetových stránkách DN). Postavit takto obě klíčové scény CED proti sobě je nejhorší možný předpoklad budoucí spolupráce. Nehledě na to, že se komise volbou Oščatkovy vize vzdala možnosti skutečné revitalizace CED.


    Komentáře k článku: Promarněná příležitost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,