Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prof. MgA. Karel Makonj

    Prof. MgA. Karel Makonj

    (1947) Vystudoval režii a dramaturgii na katedře loutkářství DAMU v roce 1970, při studiu založil Vedené divadlo, které působilo ve Státním divadelním studiu v Redutě, pracoval jako režisér v Naivním divadle v Liberci, Středočeském loutkovém divadle v Kladně, pražském ÚLD, v Divadle Spejbla a Hurvínka, v plzeňském Divadle dětí Alfa. V letech 1990–1998 byl ředitelem Divadla Minor. Pedagog na DAMU v letech 1978–1981 a od roku 2000 dodnes. V roce 2007 jmenován profesorem.

    Co vás přivedlo k divadlu

    Asi otec, i když jsem si to vlastně nikdy neuvědomoval, ale to on mi vyrobil v dětství malé rodinné loutkové divadlo a měli jsme doma i nějaké loutky (už ani nevím, odkud a proč), on namaloval kulisy, zavedl žárovičky a hrálo se, a já se spolu s bratrancem a sestřenicí díval. A když viděl můj zájem, začal mi kupovat i orbi­sov­ské hry pro loutky. Nejspíš to bylo takhle jednoduché.

    Největší umělecký zážitek

    Nemohu – při nejlepší vůli – označit jeden zážitek za zásadní či největší, to se spíš skládá jedno do druhého – Grotowski do Schumanna, Schumann do Meschkeho, Krejča do Činoheráku, ale kdybych se s jedním ztotožnil, asi bych se zpronevěřil sám sobě.

    Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči

    Popovídat si s rodiči deset let po jejich smrti by asi nebylo marné, čímž netvrdím, že šlo o nějaké výjimečné osobnosti. Ale mohlo by to být (oboustranně) prospěšné. Zvláště, když jak stárnu, tak zjišťuji, že stále víc rostu do jejich podoby. A nemohu s tím nic moc dělat. Asi bych si rád popovídal taky s O. Maxmiliánem Kolbem, polským minoritou a misionářem v Nagasaki, vězněm č. 16607 z bloku 11 v Osvětimi, který později nabídl svůj život výměnou za život otce čtyř dětí F. Gajowniczka a zemřel fenolovou injekcí. Byl jsem v jeho cele smrti, kde hladověl 14 dní, až pak přišla na řadu injekce. Dozorcům se již nechtělo déle čekat. Čtyři z deseti vydrželi hladovku 14 dní bez vody, 10 za 1, za jednoho, kterému se podařilo z tábora utéct…

    Ještě na závěr bych rád podotkl, že takto postavená otázka předpokládá a priori, že s již zemřelými nekomunikujeme, což často nebývá pravda. Nemám na mysli nějaké spiritistické seance, ale prostý proces otázka–odpověď, a neodpovídá-li tázaný, neznamená to, že mlčí. I když si někdy dotyčný odpovídá vlastně sám, formuluje a už to má smysl.

    Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat

    Je docela škoda (samozřejmě hlavně pro mne), že jsem se nikdy nedostal k realizaci Dona Quijota nebo Simplicia Simplicissima Grimmelshausena. Nebo takového Gargantuy a Panta­grue­la, i když dodnes nevím, jak ho udělat. Asi spíš bych si už věděl rady s Ďáblovým elixírem E. T. A. Hoffmanna. Zásadně jsem měl vždycky rád člověka v mezní situaci, z toho důvodu třeba i Werfelových 40 dnů nebo Jobovu knihu. Ale možná by stačil prostý příběh o vesnici, ve které začínají vysychat studny jedna po druhé.

    Umění (výtvarné, literatura, film, hudba), které máte rád a kterému se naopak vyhýbáte a proč

    Asi nemám moc rád realistická, nebo dokonce naturalistická díla (dnes pro mne trochu problém), více mi sedí symbolismus nebo romantismus (především ten německý), možná i poezie víc než próza, i když jsem byl přímo odkojen Dostojevským a později opojen Camusem a Exupérym. Myslím, že je však náhoda, že jde o dva Francouze, ostatně Camuse zcela jako Francouze neberu, dokonce ani ne jako Evropana.

    Z malířství mám rád expresio­nis­mus. Ale i „středověkého“ Giotta či robustnějšího Cimabueho.

    Historická či současná osobnost/di­­vadelní/filmová/literární postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená

    Stačili by mi asi na obě polohy pouze všichni bratři Karamazovi. Tam je už, bohužel, zaděláno na všechno až do současnosti (možná i do budoucnosti).

    Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

    Mám rád všechny rostliny, ty užitečné i ty „neužitečné“ (jen krásné) včetně zeleniny i ovoce, nejradši však přírodu v „přírodním“ stavu, nikoli příliš učesané a zastřižené parky. Zvířata jsou mi spíše nepříjemná – asi jako herci. Loutky jsou rostliny a z rostlin, ve zvířatech je moc života a krve. Kameny jsou pro mne jen kameny a planety (pokud to není planetka B 612) jen planety. Obdivuji vesmír an sich, nikoli jednotlivé hvězdy.

    Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel

    Předně vůbec nevím, jestli bych dnes vůbec – jako mladý – uvažoval o režisérské kariéře. Přece jen jsem vstupoval do uměleckého života v podstatně jiné společenské situaci. Asi bych si nechtěl nechat vzít smysl umění, trval bych si na něm. Tím by pro mne rázem odpadly zábava, komerce, reklama… A upřímně nevím, jestli by mi nakonec nescházeli i diváci, respektive – to v ideálním případě – jestli by mi vůbec nescházeli herci, kteří by do toho šli se mnou… A jestli bych je vůbec uživil.

    Divadelní/filmový sen

    Filmový sen nemám, nikdy bych si na film netroufl, jeho realizace mi přijde příliš roztěkaná a přelidněná, až bych se v ní ztratil. A divadelní sny? Myslím, že v mém věku by se již realizace těchto snů stala spíše mou noční můrou… Spíše bych se chtěl porozhlédnout po tom, co jsem již zažil a nějak si to v hlavě urovnal a srovnal, pro sebe a snad i pro druhé.

    Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu

    Možná profesionálním šachistou (kdybych si kdysi nepřečetl novelu Jiřího Frieda Časová tíseň), možná psy­chiat­rem či psychologem. Ostatně, když mě máma „nenápadně“ nasměrovávala na medicínu, konkrétně vychvalovala chirurgii (její nesplněný životní sen kvůli uzavření vysokých škol), říkal jsem jí: Ale, mami, já chirurgem nikdy nebudu, protože nesnáším krev. Pokud půjdu na medicínu, tak leda na psy­chiat­rii…, načež ona zklamaně: Tak to už radši dělej ty loutky

    Plus: Zajímá vás umělecká reflexe?

    Reflexe mne zajímá, i když dnes již radši v obecnější (teatrologické) poloze než v konkrétních kritikách jednotlivých inscenací či projektů, i když i tam se leckdy objeví zajímavý postřeh. Nemám rád příliš osobní kritiky ani vnímání kritiky příliš osobně. Samozřejmě že jsem se to musel i sám odnaučovat, abych se zbytečně nezdržoval a nenechával zavádět. Osobně nepovažuji stav naší kritiky za „kritický“. Dřív jsem dával přednost jen kritikám striktně analyzujícím, dnes myslím, že je nám všem třeba především kritiky „přesahující“ – mezioborové, komparativní, uvažující o smyslu lidského uměleckého konání vůbec. Ale to by mělo vyjít prvotně z jeviště, nikoli naopak, což se snad občas i stává, ale nezdá se mi, že by to dostatečně kritika dokázala reflektovat ve své důsažnosti. Uvažovat o lidském konání vůbec vztahově i přesahově, skoro transcendentálně. Z je­viš­tě – i z hlediště, prakticky i od stolu.

    • Autor:
    • Publikováno: 3. dubna 2016

    Komentáře k článku: Prof. MgA. Karel Makonj

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,