Přízračný život Emmy Göringové

V úterý 18. května uvedl Český rozhlas 3 – Vltava premiéru hry německého autora Wernera Fritsche Enigma Emmy Göring, která se inspirovala paměťmi druhé manželky nacistického pohlavára Hermanna Göringa Emmy Göringové, jež vydala v šedesátých letech minulého století. Monodrama, napsané Fritschem v roce 2006, připravil pro Český rozhlas režisér Aleš Vrzák s Hanou Maciuchovou v hlavní roli.

Hra je koláží útržků vzpomínek jedné z prominentních dam nacistického režimu a také bývalé herečky (kolegyně Gustafa Gründgense), která, jak vyprávění naznačuje, byla plně oddána a závislá na svém muži. Fritsch posluchači nenabízí biografický, ale psychologický portrét zmíněné osoby. Ženy, která jako by plula životem na stálé vlně emocionality, bez racionálního ukotvení v realitě, která to, co se kolem ní děje, jako by vnímala jen v jakémsi přízračném oparu – ať už měl tento opar podobu nasládlé kýčovitosti (když hrdinka vzpomíná na své dětství v rodině majitele továrny na čokoládu) či hororu (když se sérií nedopatření zdramatizuje její souběžně probíhající telefonát s Göringem, Hitlerem a Gründgensem). Jde každopádně o životní postoj – sděluje hra – který není schopen sebemenší sebereflexe a tedy – v případě protagonistů nacistického režimu – i připuštění si jakékoli pochybnosti nad vlastními činy spáchanými v Německu ve třicátých letech a během druhé světové války.

Nahrávka Aleše Vrzáka je nejzdařilejší v pasážích, ve kterých si režisér zbytečně „nevymýšlí“, v nichž volí jednu konkrétní stylovou rovinu a v centru práce nechá stát hrdinčino vyprávění. Vzpomínky Göringové na „sladké“ dětství, do kterých se mísí zážitky postavy z jejího prvého setkání s budoucím manželem, tak například ve Vrzákově zpracování mají svým „lehkým“, hrůzně zábavným tónem velmi blízko k hrám Ödona von Horvatha. Naopak tam, kde Vrzák všelijak rozhlasově „kouzlí“, kde vyrukovává s různými artistními/technicistními nápady (vytváření zvukové a hudební kulisy k vyprávění, zvukové odlišování promluv dalších postav apod.), vyznění hry většinou škodí. Nahrávka ztrácí tvar, „tříští se“, ohnisko hry (vyprávění hrdinky) se rozmlžuje a sdělované slovo se překrývá formálními vymyšlenostmi. Nad Vrzákovým zpracováním Fritschovy hry platí myslím obligátní: méně by bylo více.