Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Přitáhne divácký titul do nového prostoru publikum?

    Dramaturg Zdeněk Janál působí ve Východočeském divadle Pardubice druhou sezonu. Entuziasmus mladého divadelníka je spjat také se zdejší Malou scénou.

    Scénické čtení – Antonio Tarantino: Cizinci (dole Jan Hyhlík, nahoře Romana Chvalová a Ladislav Špiner) FOTO MICHAL KLÍMA

    Jaké byly počátky dramaturgické koncepce nového herního prostoru Východočeského divadla?

    Pro „rozjezd“ Malé scény byly přichystány dvě inscenace, Nejstarší řemeslo Pauly Vogel v režii Jiřího Seydlera a Gogolovy Bláznovy zápisky, které se souborem nastudoval Marián Pecko. Ten využil multifunkčnost prostoru velmi výrazně, inscenace získala Cenu novinářů v místní výroční anketě. Začínalo se v první polovině roku 2010 a diváci si cestu sem teprve nacházeli, oba tituly se objevily v předplatitelských řadách. Počítalo se se dvěma vlastními inscenacemi v sezoně i s dovozovými představeními. Při kapacitě cca stovky míst je nutné zvažovat, jaká představení pozvat. Zpočátku jsme předpokládali, že bychom mohli více zvát i inscenace tzv. alternativnější. Diváci ovšem nebyli ještě příliš zvyklí sem chodit, z čehož vznikl zpočátku problém, aby tento typ inscenací prostor naplnil. Kromě nich jsme se zaměřovali například na nabídku z pražské Violy a na to, abychom představili publiku zblízka známé herecké tváře. Také tu prezentujeme dovozové pohádky během víkendu i pondělního dopoledne. Sami jsme pro školní publikum připravili inscenaci Tisíce let hudby, jde o princip didaktického divadla. Podtitul hry zní Od pravěku k renesanci a začíná se opravdu od prvních vyluzovaných zvuků i rytmů v dějinách. Do jednotlivých období nahlížejí dva herci, Martin Mejzlík s Petrou Tenorovou, jako dvojice, která děti provází dějinami, ona je trochu jako školák a Martin její průvodce, který všechno ví, muzikanti zdejší filharmonie k tomu předvádějí hudební ukázky. Žáci a pedagogové projekt chválí, chystáme v příští sezoně pokračování Od renesance k baroku. V ideálním případě bychom v několika pokračováních chtěli dojít až k současné hudbě.

    Kdo stojí za tímto projektem jako tvůrce?

    Námět přinesla Martina Čechová, flétnistka zdejší filharmonie, která měla s komponovanými pořady zkušenost už dřív, scénář jsme společně přetvářeli. Hudební divadlo zde pak dále zastupoval minimuzikál Jiřího Seydlera a Jiřího Šlupky Svěráka Benny rock’n’roll star s divadelní kapelou Můžete si za to sami!. Dovršili tím svoji trilogii minimuzikálů. Ty dřívější se hrály ve foyer divadla. V minulé sezoně u nás Martin Glaser z Jihočeského divadla režíroval Benefici Ingrid Lausundové, na níž jsem dramaturgicky pracoval. Byl to pokus o přiblížení se k současné dramatice. Balancuje se tu na hranici, zda jde jen o divadelní představení, či o skutečnou benefici pro stavbu školy v Africe. Vybírají se i peníze, jako při jiných inscenacích této hry. Ke kasičkám na peníze při hře je připojena i výzva, že diváci mohou na humanitární akci přispět též na obchodním oddělení divadla během roku. Pochopitelně nejde o žert.

    Jak tyto nové formy zapůsobily na publikum Východočeského divadla?

    Někteří diváci byli možná trochu zaskočeni. Také některé inscenace „z dovozu“ pro Malou scénu se blížily víc experimentu než klasickému divadelnímu tvaru. Inscenace z Violy publikum neznepokojí, to jsou divácké tituly. Vykročení jinam, adresované spíše mladšímu publiku, představovalo třeba Googling and Fucking Tomáše Dianišky z libereckého divadla, Rocky IX souboru Buchty a loutky, Cabaret Calembour nebo dvě inscenace divadla VOSTO5. Nebylo vždy vyprodáno, ale přítomní diváci byli spokojeni a překvapeni těmito odlišnými typy inscenací. Pokoušíme se tedy nabízet „rozmanité divadelní formy“, což je i název dramaturgické linie Malé scény. V Pardubicích máme také vysokoškolské publikum, cca 10 000 studentů. V rámci divadla existuje i tzv. vysokoškolské předplatné, které dobře funguje. Při svém rozhovoru s několika studenty na univerzitě jsem ovšem zjistil, že i mezi vysokoškoláky je zájem především o „většinové“ tituly jako Donaha!, Zpívání v dešti či Amadeus. Tíhnutí k divadelní alternativě v tomto diváckém segmentu tedy nebude asi příliš veliké.

    Co z toho pro další směřování Malé scény vyplývá?

    Snažíme se „odpovědět“ vlastní tvorbou. Vznikla autorská inscenace Utíkej, Váňo, utíkej! aneb Velká pardubická steeplechase. To je zatím poslední původní projekt pro Malou scénu, z letošní tematické sezony Pardubice, co znamenají svět, která část repertoáru zaměřila směrem k našemu městu, v tomto případě asi nejvýrazněji. Nastudovala ho mladá režisérka Tereza Karpianus.

    Bývá prostor Malé scény využit i pro jiné typy akcí, než jsou divadelní představení?

    Jednou ze součástí je diskusní pořad dramaturgyně Jany Uherové Volání sirén, zve si především takové hosty, kteří mají s naším divadlem nějakou souvislost. Dále se tu odehrává i cyklus koncertů, přičemž jde především o písničkáře.

    Jaká je návštěvnost těchto koncertů?

    Solidní až nadprůměrná. Například o Jiřího Schmitzera byl obrovský zájem, museli jsme jeho koncert opakovat asi po půl roce znovu. S některými interprety jsem počítal spíše pro mladé publikum, více ale chodí návštěvníci středního věku. Proto spektrum diváckého zájmu koncipujeme šířeji.

    Jak je to se vstupným do tohoto prostoru?

    Nepovažujeme Malou scénu za výdělečný prostor, takže i ceny vstupenek se liší podle věhlasu účinkujících a jejich požadavků i podle zájmu publika. Malá scéna má především za úkol zpestřit repertoárovou nabídku divadla. Nesměřujeme jen k našim stávajícím divákům, ale usilujeme samozřejmě také o „nové publikum“, které třeba do velkého divadla (zatím) nechodí. Jde tedy zároveň svým způsobem i o výzkum dalšího diváckého potenciálu.

    A jaká je reprízovost zde uváděných titulů?

    Úspěšný Gogol bude mít teď 44. reprízu, Benefice dosáhne třicítky, Váňa je na programu kratší dobu, tedy je v současné době na patnácti. Nejstarší řemeslo se hrálo nejvíce, celkem padesátkrát. Ale ne všechno se daří prodávat na „volnou kasu“. Když jsme uvažovali o zvýšení zájmu o Malou scénu, kmenový režisér Petr Novotný přišel se zkušeností s plzeňským Divadlem v klubu před lety, v němž nasadil Amadea nebo Goldoniho Mirandolínu. Tvrdí, že naučit diváka chodit do nového a nezvyklého prostoru lze přes uvedení diváckého titulu, že pak přijde i na další inscenace, neboť to již bude „jeho divadlo“. Proto chystá pro Malou scénu v následující sezoně Simonovo Apartmá v hotelu Plaza.

    S jakými dalšími inovacemi pro využití tohoto prostoru počítáte?

    Nemohu zapomenout na cyklus scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně, který připravujeme již druhou sezonu. Publikum se díky němu může seznámit s úplně jinými texty, než na jaké je zvyklé z velkého divadla. Ve všech případech se jednalo o první česká uvedení. Texty s herci připravují mladí režiséři. Obvykle se jedná pouze o jednorázové uvedení, je to malý inscenační projekt či scénická skica připravená na čtyři zkoušky, pár titulů bylo ovšem s reprízou – v poslední době také dopoledne pro střední školy. Jeden z takto načrtnutých titulů, Pokusné králíky francouzského dramatika Thiérryho – v režii Anny Petrželkové – chystáme jako regulérní inscenaci. Vykrystalizovalo to i z divácké ankety, kterou jsme po sérii scénických čtení iniciovali. Bude to vedle Apartmá v hotelu Plaza druhý titul pro Malou scénu v příští sezoně.

    Zdeněk Janál, dramaturg Východočeského divadla | FOTO PETR MOŠKO

    • Autor:
    • Publikováno: 29. května 2012

    Komentáře k článku: Přitáhne divácký titul do nového prostoru publikum?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,