Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Přisprostlé anglické zpěvohry

    V alžbětinském divadle následovaly po každém hlavním představení tanec a modlitba za panovníka – pravívalo se v knihách o shakespearovském jevišti. A jak už dlouho víme, bylo to všechno poněkud jinak. Roger Clegg a Lucie Skeapingová, oba jednou ranou akademici a hudebně-divadelní praktici, to detailně dokládají ve své knize Zpívající Simpkin a další oplzlé jigy: hudební komedie na shakespearovském jevišti. Především název jig stojí na počátku toho, co se později vyvinulo v irský tanec a bylo přeneseno do kontinentální hudby jako rychlý tanec gigue v tečkovaném rytmu. Na závěr představení – a to zejména u ostatních společností (shakespearovci údajně jig tolik neprotežovali) – se dával jig, a to v jedné z těchto podob: jako píseň (tedy kramářská píseň), tanec či jako dialogická komedie zpívaná na známý nápěv. A právě poslední typ byl čím dál tím obvyklejší a později se údajně tyto frašky dávaly i mezi jednotlivými akty. A tady to začíná být nanejvýš poutavé: Clegg a Skeapingová vydávají devět textů i s možnými melodiemi – ne vždy se dochovalo, k jaké melodii měla být komedie zpívána, a ne vždy se dochoval zápis nápěvu.

    08-09 Knihovnička_fmt

    Nejslavnější jig Singing Simpkin patřil k majstrštykům Shakespearova klauna Willa Kempa a jeho děj je notoricky známý: jednak pochází jako řada dalších jigů z Boccacciova Dekameronu, jednak se varianta této komedie dochovala v německé, holandské a švédské verzi pod názvem Pickelhering v bedně (Pickelhering in der Kiste). Klaun Simpkin na záletech si dělá zálusk na počestnou ženu, jejíž manžel odešel z domu. K dostaveníčku se přidá chlubný voják Bluster a Simpkin se raději ukryje v bedně. Manžel se domů navrátí a po zápletce jsou oba frejíři vytrestáni. Tento příběh existuje samozřejmě v mnoha obměnách – v dramatických tvarech u nás jako anonymní fraška Polapená nevěra vydaná v roce 1608 a také v několika variantách jako tzv. lidová Salička. Vliv anglické komedie na středoevropské divadlo zásluhou anglických cestujících trup od konce 16. do konce 17. století je dobře znám – ale prozatím se předpokládal jen vliv na loutkové hry, jako třeba přerod Marlowova Doktora Fausta do loutkářského Johana doktora Fausta, anebo vliv anglické hry o panně Dorotě (od Thomase Dekkera a Philipa Massingera) na pochůzkové svatodorotské hry, jak nedávno znovu doložil Christian Neuhuber (ve sborníku Johann Georg Gettner spoluvydaném s Margitou Havlíčkovou). Novinkou, zatím na úrovni hypotézy, je pak možný vliv anglického jigu Zpívající Simpkin na těch mnoho variant české Saličky. Ostatně takové příběhy u nás byly oblíbené a rozšířené od dob Boccacciovských rozprávek Hynka z Poděbrad z konce 15. století.

    Cleggova a Skeapingové kniha přináší ovšem podnětů ještě více. Nápěvy jednotlivých frašek nebyly nahodilé, ale umožňovaly rozehrát další významovou rovinu. Například ve Francisově novém jigu, jehož vstupní nápěv je z balady Walsingham o poutníkovi vracejícím se z pouti – jen ve frašce je poutník Francis, vydávající se za jinou svatyní. Známé písně tedy tvořily jakési podloží nových frašek a umožňovaly rozehrát parodickou hru. Ještě složitější byly patrně souvislosti mezi jigem a hlavním titulem, který se ten den dával – a mohl to být vztah nahodilý, ale spíš bych podezíral herce z větší zaumnosti. (Z japonského divadla známe příklady těchto složitých vztahů mezi vážnou hrou a fraškami kjógen, které se původně uváděly jako mezi­akty.) Oněch devět jigů, které Clegg a Skeapingová vydávají, mají dramatických souvislostí mnoho. Klauna Simpkina počestná paní vytrestá tak, že ho nechá ukrýt v bedně a ztlouct. Simpkina hrál v tomto jigu zhruba z roku 1595 Will Kemp a tutéž epizodu si zahrál jako Falstaff ve Veselých ženách windsorských (1597) – také ho počestná paní nechala ukrýt do bedny a vypráskat. To jistě není nahodilost. Podobně komická postelová zápletka (záměna nápadnice za manželku) je totožná ve Francisově novém jigu (1600–1603; dřívější verze 1595) a v Konec dobrý, všechno dobré (1604–1607) – a epizodu s prstenem jako fantem známe i z Benátského kupce (1596). Bohužel ani v jediném případě nevíme, jaký jig se dával se kterou hrou a jaké mezi nimi mohly být souvislosti. Ovšem už jen to málo, co je známo, naznačuje velice složité a zábavné předivo vztahů a dění na shakespearovském jevišti.

    Dávat během programu jen jediný titul je relativně nový výdobytek. Až do 19. století bylo obvyklé zakončovat představení baletem (tancem) nebo pantomimou (klauniádou) a loutkáři dávali po hlavním špílu také ještě dohru, nachšpil, přidánku, podlešku či podnešku (jak zaznamenal Jindřich Veselý). Alžbětinské představení začalo hudebními čísly kapely a po trojím zatroubení se dával hlavní kus, doplněný, či dokonce prokládaný hudebními fraškami. Nebylo to tedy tak jednoznačné a sterilní, jako nám to podávaly dějiny divadla. Ponechme stranou podobnosti mezi fraškami anglickými a japonskými – třeba mezi Jigem o duchovi svatého Denise a kjógenem Šimizu (Horský pramen), v obou se komik přestrojí za ducha, ale pán ho odhalí a vypráská – podstatné je, že tento žánr, až doposud pokládaný za pouhý tanec či za kramářskou píseň, je divadelní forma, která má důležité místo v dějinách divadla. Clegg a Skeapingová poukazují na přetrvávající vliv jigu v různých obměnách, například jeho přerod do populárních féerií a klauniád 18. století (tzv. pantomim) – a ty se dávaly jako dohry i u nás. Bylo by možné dodat také takzvanou ballad opera, žánr datovaný od Gayovy Žebrácké opery (1728), která podobně zaumně zachází se známými nápěvy a k nim chytře dopsanými dramatickými texty. A v neposlední řadě pak dodejme středoevropský žánr lidové zpěvohry a miniopery – jak v našem prostředí historicky pojednal Jan Trojan a jak byl v polovině 20. století znovuzrozen v severním Německu (Hamburk) a u nás pěstován Václavem Noskem a v jeho odkazu třeba naším Ensemblem Opera Diversa. Kniha Zpívající Simpkin doplnila důležitý článek a nasvěcuje divadlo Shakespearovy doby z velmi inspirativního úhlu.

    Roger Clegg a Lucie Skeaping: Singing Simpkin and Other Bawdy Jigs: Musical Comedy on the Shakespearean Stage. Scripts, Music & Context. Exeter: University of Exeter Press, 2014. 340 s.


    Komentáře k článku: Přisprostlé anglické zpěvohry

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,