Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Připomenutí

    Manifesty a prohlášení Každá společnost se vymezuje manifesty, programy, symbolickými činy. Je to s odstupem let roztodivné čtení.

    Manifest českých spisovatelů 1917 REPRO ARCHIV

    V Manifestu českých spisovatelů určeném poselstvu na Říšské radě 17. května 1917 čteme: Obracíme se k vám, pánové, ve veliké době našeho národního života, v době, za niž všichni budeme odpovídat celým staletím. Obracíme se k vám, k poselstvu českého lidu, dobře vědouce, že my, čeští spisovatelé, osobnosti v našem životě veřejně činné a známé, máme nejen právo, nýbrž i povinnosti mluviti za nerozhodnou většinu českého světa kulturního a duchovního, ba i za národ, jenž sám promluviti nemůže.

    Manifest Věrni zůstaneme (15. května 1938) burcoval k obraně před Hitlerem: Přes všechny politické, stavovské a třídní rozdíly semkněme se u víře v demokracii a svobodu, v úctě k právu a k sociální spravedlnosti! Stůjme do všech důsledků za těmito zásadami, vlastními našemu národu a společnými všemu vzdělanému lidstvu! Nedopusťme, aby v naší vlasti byly ohrožovány mravní základy kultury a lidských práv! Nedopusťme, aby věrný občan republiky byl utiskován nebo vylučován z národa pro své přesvědčení, pro svůj původ nebo vyznání!

    V Národním divadle 24. června 1942 umělci přísahali věrnost říši vztyčenou pravicí, hrála se k tomu předehra k Lohengrinovi, přísahu přečetl Rudolf Deyl a ministr Emanuel Moravec hřímal: Jsem přesvědčen, že není daleko doba, kdy české umění překročí hranice naší země, aby bylo přátelsky uvítáno nejen německým národem, který je nám po krvi nejbližší, nýbrž také novým, přerozeným světem, Evropou, kterou zachránila k novému životu a k nové slávě, stejně jako nás, veliká německá národněsocialistická revoluce. Ve všech hymnách, které nyní vyslechneme, je hluboká vnitřní jednota. Síla Říše, vášeň víry v nový svět a krása naší země.

    Za pár let se stejně přísahalo v Národním divadle komunistům 25. února 1948: Veliké dni, v nichž se rozhoduje o osudu našeho národa i naší republiky, volají k přímé pohotovosti i odpovědnosti všechny poctivé vlastence, všechny lidi dobré vůle. V této historické chvíli se obracíme ke všem pracovníkům ducha, k celé tvořivé inteligenci národa, aby zaujala jasné místo po boku českého a slovenského lidu, jenž tak pohotově vystoupil na obranu vlasti. Z jejich svorné společné vůle vzejde nová vláda obrozené Národní fronty, která naplní budovatelský program a zajistí naši československou cestu k socialismu, na kterou jsme vykročili v revolučních květnových dnech. Úkolem nás kulturních pracovníků je přihlásit se o svůj pracovní podíl na tomto velkém národním díle, stát se opravdovým živým svědomím národa, razit nové výhledy, formovat novou mravnost, obohatit národní život přínosem nových duchovních hodnot. Kupředu, zpátky ni krok!

    Poté přišlo až Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, otištěných 27. července 1968 v Literárních novinách: Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. (…) Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli.

    Do měsíce přišla okupace spřátelených armád a dvacetiletá normalizace, na kterou reagovala až Charta 77. Tu odsoudili umělci Antichartou na dalším shromáždění v Národním divadle 28. ledna 1977, kde hřímala Jiřina Švorcová: Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Vývoj nás přesvědčuje, že duch míru a spolupráce ve světě sílí, že právě skutečná kultura je jedním z nejúčinnějších prostředků dorozumění mezi lidmi a že každé umělecké dílo spjaté se životem a světlou budoucností člověka je holubicí humanistického poselství klidu všech kontinentů.

    Uspořádal Josef Herman


    Komentáře k článku: Připomenutí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,