Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Připomenutí

    Spojené pražské opery Po skončení druhé světové války byla budova Nového německého divadla (Neues Deutsches Theater), nynější Státní opera, přejmenována na Divadlo 5. května. Ředitelem se stal skladatel Alois Hába, vážená umělecká osobnost, činoherní soubor vedl Antonín Kurš, operní Václav Kašlík. Vážným zájemcem o budovu Nového německého divadla bylo už tenkrát Národní divadlo, které zde chtělo uvádět světovou část svého repertoáru. Od srpna 1946 zůstal v budově „u nádraží“ pouze operní soubor s baletem a vznikla tak Velká opera 5. května.

    Scény k Braniborům v Čechách (vlevo Františka Kysely 1924, vpravo Františka Tröstera 1945) demonstrují rozdíl tvůrčí mentality pražských oper před fúzí REPRO NÁRODNÍ MUZEUM

    Alois Hába zaštítil svou ředitelskou pozicí existenci mladého operního souboru v čele s osmadvacetiletým Václavem Kašlíkem, který v divadle působil nejen jako režisér, ale také jako dirigent. Vedle něj režíroval Alfréd Radok, začínal tu scénograf Josef Svoboda, dirigoval Karel Ančerl. Kašlík a Radok byli spolu s choreografkou a tanečnicí Ninou Jirsíkovou odchovanci E. F. Buriana. V Divadle 5. května začali společně vytvářet novou pohybovou a hereckou koncepci operního herectví. Nový inteligentní zpěvák musí být stejně dobrým hercem jako tanečníkem. Od druhé divadelní sezony vydávali časopis Velká opera, plánovali vybudování Studia. Postupně se stávali společenským centrem, otevřeli klub a kavárnu pro veřejnost.

    První premiérou dirigenta i režiséra Václava Kašlíka byli v září roku 1945 Smetanovi Braniboři v Čechách ve scénografii Františka Tröstera. Inscenovali je velmi dynamicky na půdorysu hákového kříže umístěného na točně. Národní divadlo v té době stále hrálo již značně archaicky působící Pujmanovu inscenaci Braniborů ze Smetanova cyklu (1924) v Kyselově výpravě. V budově u nádraží vzniklo operní divadlo nové doby a Národnímu divadlu vyrůstal zdatný konkurent. Existence dvou operních divadel v Praze byla dlouhá desetiletí samozřejmostí, v letech 1907–1919 mělo operní soubor i Vinohradské divadlo.

    Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý však nařídil fúzi Velké opery 5. května s operním souborem Národního divadla k 1. srpnu 1948. Národní divadlo chtělo angažovat pouze omezený počet zaměstnanců Velké opery, avšak Ústřední rada odborů, zřizovatel Velké opery 5. května, prosadila, že muselo převzít celý soubor a jeho platy navýšit na úroveň gáží zaměstnanců Národního divadla. Po stránce organizační i finanční si tak Národní divadlo způsobilo bezpočet komplikací. Až v letech 1992–2011 se osamostatnila Státní opera, opětovné spojení s Národním divadlem mělo být přechodné, nový ředitel Opery Národního divadla Per Boyen Hansen však nyní dvě opery pod střechou Národního divadla potvrdil jako konečné řešení. Promítlo se i do ředitelské koncepce Jana Buriana, která se objevila na stránkách Národního divadla.


    Komentáře k článku: Připomenutí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,