Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Připomenutí

    Stávka 1919 V srpnu 1919 se v Divadle na Vinohradech vzbouřil zpěvoherní soubor proti správě divadla a hlavně proti místořediteli Karlu Hugu Hilarovi, který usiloval učinit z vinohradského divadla pouze činoherní scénu, jakkoli zde sám úspěšně režíroval operety, a inscenacemi Smetanových oper na této scéně dokonce významně přispěl k základům české moderní operní režie.

    Karel Hugo Hilar v karikatuře Františka Muziky repro divadelní oddělení národního muzea

    Vinohradská opereta v té době měla výtečný ohlas a ve svém středu populární osobnosti. Miláčky publika byli subreta Božena Durasová a milovník Richard Menšík, kteří se 21. srpna postavili do čela stávky, k níž se přidala drtivá většina technického personálu. Stávkující požadovali zvýšení gáží a odchod Hilara z divadla. V Českém slově ho označili za „zloducha divadla“: Zatím co pro zaměstnance nebylo peněz na trochu slušné gáže, nechal si vypláceti renumeraci 10.000 K vedle horentních tantiém. Celé soupravy nábytku a koberce velké ceny nechal si ze skladiště do svého bytu převézti. Zde bude musit správa divadla složiti účty, kdo k tomu dal svolení, za čí peníze kupovaly se prezenty, jako šampaňské známému policejnímu komisaři Klímovi a zlaté kávové náčiní. Stávkující se dokonce pokusili okupovat divadlo, vykázali Hilara z kanceláře a řediteli dr. Fuksovi předložili ultimátum, že se Hilar do budovy nesmí vrátit. Otokar Fischer vzpomínal, že do divadla pak chodil Hilar jako kdys Šubert ozbrojen browningem!

    Za Hilara se veřejným prohlášením postavila činohra i správní výbor divadla, překvapivě i významný barytonista opery Národního divadla Bohumil Benoni. Čeští dramatikové, včetně Aloise Jiráska, kontrovali 3. září protestem, na který den nato reagovali stávkující Otevřeným dopisem Aloisi Jiráskovi: Těžce nesou členové operety, že drahého jména bylo použito v projevu, který schvaluje pětiletou tyranii dr. Hilara. Poznáte-li příčiny našeho utrpení a našich bolestí, nebudete proti nám. Činohra v roli stávkokaze převzala veškerý provoz divadla, jako biletářky a šatnářky vypomohly zaměstnankyně divadelní kanceláře a manželky herců a výborů. Z techniky se dostavili jen divadelní mistr a vrchní elektromontér, od druhého dne vypomohla skupina vysokoškoláků, kteří stavěli a osvětlovali scénu. Z představení prý museli chodit ve větších skupinkách z obav před napadením.

    Stávkující svolali do Riegrových sadů jakýsi tábor lidu pod širým nebem, na němž očitého svědka Viktora Dyka pobouřily nekompetentní výroky typu: Elektrotechnikovi (…) dr. Hilar neimponuje: v továrně také odstraní se mašina a opatří se ji.

    Spor rychle eskaloval do nejvyšší politiky, stávkujících se zastal ministr národní osvěty Gustav Habrman i pražská radnice. Když nedošlo ke smíru, Habrman rozhodl k 21. září činohru ponechat ve vinohradském divadle a zpěvohru přesídlit do nového Lidového divadla. Zpěvohra se tam 30. prosince ustavila jako společnost s r. o. nazvaná Lidová zpěvohra, zanikla v roce 1932.


    Komentáře k článku: Připomenutí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,