Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Připomenutí

    Rudoarmějci na jevišti Dnes si připomeneme přelomovou divadelní událost z 19. června 1945, která stojí na křižovatce mezi levou avantgardou a socialistickým realismem a u níž nedokážeme říct, že tvůrcům šlo výhradně o politickou a ideologickou manipulaci ve jménu direktiv moci.

    Snímek z inscenace REPRO ARCHIV

    Román Železný potok (též překládáno Železný proud) ruského spisovatele Alexandra Serafimoviče (1863–1949) z roku 1928 patří ke klasickému dílu sovětské revoluční literatury. Příběh o chudinské mase zmítající se mezi frontami občanské války a hnané jako ovce na porážku, ze které se postupně stává armáda uvědomělých jedinců přidávajících se na stranu rudých, je sice nadšenou apoteózou bolševické revoluce, ale také strhujícím vyprávěním. Jeho dramatizaci inscenoval Antonín Kurš již v roce 1936 s dělnickými ochotníky (ve scéně podle Antonína Heythuma) a podruhé pár týdnů po osvobození Prahy v Divadle 5. května, jak symbolicky nazvali opuštěnou budovu Nového německého divadla (dnes Státní opery), kterou pro sebe s Alfrédem Radokem zabrali hned v revolučních květnových dnech. Kurš v interview před premiérou prohlásil: Těch pět set těžkých, strašných verst, kterými se hrdinové probíjejí, není to vlastně pět dní bitvy o Prahu? (Mladá fronta 10. 6. 1945)

    Jak se dozvídáme z kritik, největšího účinu inscenace dosahovala v pečlivě propracovaných a podmanivých davových scénách, do nichž byl vedle herců (V. Vejražka, J. Plachta, D. Medřická, R. Hrušínský, R. Deyl aj.) zapojen také početný kompars, včetně sovětských rudoarmějců, kteří v té době ještě byli na území Prahy jako vítaní osvoboditelé – že tou dobou už v Praze zatýkali odpůrce režimu jednotky NKVD, nikdo nevěděl. V prudkém tempu se kolektivní dynamické výstupy střídaly se scénami intimními (scéna Josef Gabriel) v monumentální inscenaci, jejíž patos svou silou připomínal mysterium, umocněné na premiéře přítomností prezidenta Edvarda Beneše s chotí, jenž na závěr pozdravil všechny přítomné. Nadšení z emocionálně silného příběhu se mísilo s pohnutím z dosud velmi čerstvého zážitku osvobození. Za pár let to už nebylo možné.


    Komentáře k článku: Připomenutí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,