Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš vzdálená planeta

    Třetí díl velkolepého projektu Perverze v Čechách, koncipovaného provázkovskou dramaturgií jako portrét české společnosti posledních padesáti let, dospěl ke svému vyvrcholení. Po Láskách jedné plavovlásky, příběhu ze šedesátých let, příběhu ještě poměrně laskavě vyprávěném, přišel Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa, příběh z let sedmdesátých až devadesátých, havlovská koláž, po přestávce vycházející hlavně z Odcházení, poslední Havlovy hry. Zde tvůrci již značně přidali na síle úderů a přihrotili své nástroje, jimiž tepají českou současnost. Také o příběhu, ve smyslu ucelené lineární narace, tu již těžko hovořit. Rozpadl se, rozmělněn v kolážově přepestrou tříšť, v níž si (vůbec) nějaké sémantické linie musel vlastní interpretační aktivitou nalézat divák sám. Zato do „Ládi“ se tu bušilo o sto šest. Obavy dramaturgie z toho, že s tímto portrétem přicházejí příliš brzy, ukázaly se plně opodstatněné: ne každý divák vydržel hrubé zacházení s Láďou – jaký div, když ho jeden každý měl více či méně zalezlého pod kůží. Projekt však přesto již v této fázi přesvědčivě obhájil svůj raison d’être: neviděl jsem a dosud nevidím sebemenší důvod, proč našeho malého Láďu šetřit. Po roce přidal Vladimír Morávek poslední díl, jímž měla Perverze vyvrcholit. Tato poslední hra projektu, „který mění vše“, hra o naději z roku 2009, má být poctou Milanu Kunderovi. Není už jen velkolepá, ale i trochu velkohubá. Frekvence úderů, jež se na Láďu snášejí, se ještě zvýšila. V Českém moři se stále tepe, a stále je to dobře, nelze však přehlédnout, že instrumentář tvůrců poněkud zplaněl: dláta sochařů tu ustoupila – tupým zednickým majzlíkům? Ne, pneumatickým kladivům! Přesnost úderů sice vzala za své, ale o to víc se vydrolí zdiva. Tříštivá, až schizoidní kolážovitost scénického tvaru, který si nicméně stále udržuje jistou apartnost, a díky preciznímu herectví Morávkových herců i značnou divadelní působivost, vede až k rozpakům, koho formálně označit za autora – ne že by na tom sešlo. David Drábek, jehož České moře je vlastně druhou částí jeho hry z roku 2007, Náměstí bratří Mašínů (po Českém hoři, jež tvoří část první), však jako autor dal Morávkovi, svému předchůdci na postu šéfa hradeckého divadla, volnou ruku. Tak se stalo, že koncízní, silný a sdělný příběh dvou protagonistů, revizora a tramvajového teroristy, z něhož se nakonec vyklube syn prvého, vyprávěný s typicky drábkovským drsným humorem, je tu rozbit na padrť morávkovskou partou pneumatických drtičů. Ti se pustili se stejnou brutalitou do celého Drábkova dramatického díla, takže po dovedné havlovské koláži máme tu i stejně dovednou drábkovskou koláž. Zůstávají pouze jisté rozpaky z dvakrát ohřívané polívky. A ze sílící didaktičnosti, jíž projekt, zacílený jako příspěvek k dvacetiletí sametové revoluce, vyúsťuje.

    Vesele oslavujeme, plácáme se po ramenou, a něco se mezitím stalo. Ta naše zlatá česká akcie změnila majitele. Přesněji řečeno, ona nezměnila majitele, je formálně stále psaná na něj. Problém je pouze v tom, že sám majitel se změnil. Jak příznačně české: hlupáci vytunelovali většinu. Stačilo jim na to dvacet let. Za této situace se ovšem demokracie stává nesmyslnou. Tak to přece nebylo myšleno! Liberté, egalité, fraternité? Ano, to zní moc dobře. Pro koho však tyto skvostné výdobytky evropského ducha? Stačila jedna čilá česká dvacetiletka, a jeden dosti tvrdě prověřený, dvě stě let starý evropský koncept je v samém středu Evropy zesměšněn, pošlapán, postaven na hlavu. Vytunelován.

    Po druhém dílu trilogie, Cirkusu Havel, jsem se v závěru recenze tázal, zda celoroční blok provázkovských panelových diskusí, nazvaný optimisticky Úsvit v Čechách, odstartuje začátek nějakého pohybu. Po celoročním zážitku tohoto „pohybu“ a zhlédnutí závěrečného dílu České perverze musím říci, že česká naděje roku 2009 odlétla kamsi pryč, na vzdálenou planetu. Hlasy, v diskusi nebezpečně převládající, v zásadě spokojené s polistopadovým vývojem, stěžující si snad jen na poněkud pomalé tempo změn, nic nepochopily. Problém není v tempu, ale v kurzu. Tempo naopak tvrdošíjně akceleruje, ale rozhlédneme-li se dobře, zjistíme, že se od oné lepší planety začínáme vzdalovat.

    Vladimír Morávek říká, že Čechům jsou některá velká slova protivná: jsme národ malověrných. Národ ateistů. Kdyby seděl v první řadě a pozoroval tváře diváků při své vizi Drábkova Českého moře, zjistil by, že Čechům nejsou protivná jen velká slova, ale především pravdivé zrcadlo. To, které jim nepřikrášleně a hodně tvrdě nastavuje v České perverzi, je stále zastihuje nepřipravené. Viděl jsem tváře, jež nechápaly, tváře, jež uhýbaly, ba i takové, jež by nejradši po tom zrcadle něčím mrštily. To ovšem Vladimír Morávek vidět nemůže, sedává v poslední řadě. Já seděl dost blízko na to, abych viděl, skoro v horatiovsky názorném detailu, kam máme našlápnuto. Tedy samozřejmě jen za předpokladu, že toho večera seděl v Arše reprezentativní vzorek publika. Ale protivné vědy jako statistika a demografie by nám jistě vysvětlily, že bezpochyby seděl. Pak už zbývá jen jediná naděje, že Vladimír Holan měl přece jen pravdu svým: K tobě se vzdaluji. Ale moc tomu nevěřím.


    Komentáře k článku: Příliš vzdálená planeta

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,