Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příběh fotografa: Bohdan Holomíček

    Když zazvoníte u dveří Bohdanova bytu v Janských Lázních, otevře vám fotoaparát. Teprve za ním se objeví Bohdan. Od dětství má fotoaparát přirostlý k oku.

    Autoportrét Bohdana Holomíčka

    Autoportrét Bohdana Holomíčka

    Nepřeberné množství každodenních záznamů ve fotografiích jsem si mohl nedávno užívat na výstavě Bohdanových fotek v galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou. První „záznamy“ jsou někdy z konce padesátých let.

    Těch pět set vystavených fotografií, to je jen zlomek toho, co už léta, téměř den po dni, Bohdan na svých fotkách zaznamenává. Fotí všechno, co se kolem něho děje, přitom každou chvíli je někde jinde. V Mladých Bukách či Janských Lázních, v Národním divadle v Praze nebo na Velikonočních ostrovech v Tichomoří, v Klicperově divadle v Hradci Králové nebo v Chile, v ukrajinském Lvově nebo kdekoliv jinde. Fotí ve dne v noci, ze všech možných stran a úhlů, každý záběr má několik variant, takové stroboskopické focení. To mu umožňuje nafotografovat celý příběh, kterému přihlíží, nebo se ho přímo účastní. Jde mu především o to, prostřednictvím fotografií převyprávět divákům ve zkrácené podobě příběh, u kterého byl a který se svým fotoaparátem v dané chvíli fotografoval. Tak vznikaly jeho proslulé fotoknihy například z počernické světové premiéry Havlovy Žebrácké opery nebo s příběhy z Havlova domu na Hrádečku, záznamy undergroundových koncertů nebo představení Havlovy Audience v sousedově stodole s autorem v hlavní roli.

    Ještě v dobách vývojky a ustalovače po desítkách zadarmo rozdával své fotografie, radoval se z toho, že se lidem líbí, na peníze přitom příliš nemyslel. V Mladých Bukách má rozestavěný dům, který nikdy nedostaví. Stačí mu původní dřevěná bouda na nářadí. V ní má všechno, co potřebuje. Lednici, televizor, snad také vařič na propanbutan. A před boudou ohniště, kde se čas od času schází se svými přáteli. Nemá rád tradiční výstavy se všemi těmi vernisážemi, nemá ani frak ani žaket, kravaty také nenosí. Nejčastěji ho potkávám v manšestrových kalhotech s nějakou kostkovanou košilí, na nohách bagančata. Když už mělo k nějaké vernisáži dojít, většinou přicházel pozdě, občas ještě s nedosušenými fotografiemi. Rád promítá své fotografie na cokoliv svým přátelům. Naposled letos v létě kolem půlnoci na Hrádečku. Na bílé fasádě Havlovic domu se objevili jeho nedávní obyvatelé Václav a Olga. Uprostřed promítaných obřích fotek skutečné otevřené okno do světnice, kde před rokem skonal Václav Havel.

    Nemá rád aranžované fotky, nanejvýš takové skupinové, jako když je třída na výletě, tak aby měli všichni na památku. Nafocené fotky nikdy neupravuje. To, co nafotí, opatří bílým rámečkem a pustí do světa. Dokáže se nečekaně objevit se svým fotoaparátem na neuvěřitelných místech, o čemž svědčí několik fotografií s Michailem Gorbačovem pořízených v přísně střeženém koridoru v moskevském Kremlu, kterým tajemníkova suita procházela na setkání s prezidentem Havlem. Když se z ničeho nic proti nim vynořil Bohdan se svým fotoaparátem, ohromená ochranka DOKONCE zapomněla střílet. Bohdanovým zlozvykem je fotografování za jízdy. Má své dlouholeté motivy, ke kterým se čas od času vrací. Je jím například plechový slon, reklama na ZOO ve Dvoře Králové při silnici vedoucí z Trutnova do Hradce. Kdysi zářivě bílý plechový slon, pak rezivějící kus plechu se zbytky barvy, průběžně různě počmáraný sprejery, zase přebarvovaný a zase rezavějící.Kdykoliv jede kolem, cvakne spoušť.

    Na Bohdanových fotografiích bývá většinou rušno. Ale fotografuje také ticho. Zasněžená pláň s ujíždějícím vláčkem v pološeru ještě s parní lokomotivou nebo kamenná Moa z Velikonočních ostrovů s Bohdanovou napřaženou rukou, to proto, aby to ticho nebylo tak zlověstné. Nebo Olga s Václavem sedící proti sobě v kuchyni na Hrádečku někdy na konci šedesátých let. To všechno vzniká jakoby mimochodem, předem nevyspekulované, jenom tak, že šel Bohdan náhodou kolem. Tak si žijí lidé bohem obdaření něčím, co nikdo z nás, obyčejných smrtelníků, nedokáže napodobit.

    Andrej Krob


    Komentáře k článku: Příběh fotografa: Bohdan Holomíček

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,