Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příběh baletu

    Českobudějovický balet patří k nejmenším i nejmladším v republice. Stálý soubor zde vznikl až po roce 1945 především pro operu, až v padesátých letech začal pravidelně uvádět baletní premiéry, zpravidla jednu nebo dvě za sezonu. Do roku 1989 se dramaturgií a interpretační kvalitou pohyboval na okraji českého baletního kontextu. Bylo tu kolem dvaadvaceti tanečníků, ještě v roce 1980 měla odpovídající odborné vzdělání pouhá třetina z nich a věkový průměr dosahoval 36 let.

    Z choreografie Attily Egerháziho Bolero FOTO PETR HASAL

    Po roce 1989 soubor pozvedla bezmála ve dvou dekádách (s tříletou pauzou uprostřed devadesátých let) šéfka Libuše Králová. Když soubor opouštěla, diplom z konzervatoře mělo 95 % umělců a také věkový průměr 27 let odpovídal republikovým standardům. Došlo k drobnému zeštíhlení, kterým ostatně po roce 1989 prošly takřka všechny balety v České republice.

    Libuše Králová sestavovala repertoár tak, aby vyhovoval méně početnému a přece jen poněkud nesourodému souboru, ale zároveň aby měl ohlas u místního publika a přitom nerezignoval na choreografickou kvalitu ani dramaturgickou zajímavost. Převažující vlastní choreografie doplnila pracemi zajímavých hostů: Libuše Hynková nastudovala Špalíček, Jiří Kyselák Othella, kritika ocenila Slobašpyckého inscenaci Čarodějné lásky. Nechyběly ani premiéry nových kompozic (v roce 2000 Láska v mokrém listí skladatele Milana Kaňáka). Pozitivní změny vedly k nominacím na Ceny Thálie nebo k prémii za nejlepší kolektivní výkon v rámci Soutěžní přehlídky tanečního umění ČR za rok 2005.

    Řediteli Jihočeského divadla Jiřímu Šestákovi však nestačilo hrát prim v druhé lize, tedy patřit k nejlepším z malých regionálních těles. Baletní soubor otevřel v roce 2009 ambicióznímu projektu maďarského choreografa Attily Egerháziho, jehož díla mohli už několik let vídat diváci představení pořádaných konzervatoří Taneční centrum Praha.

    Egerházi začal okamžitě realizovat koncept výrazně autorské dramaturgie. Namísto obvyklé regionální baletní eklektiky se na repertoár dostávaly moderní skladby, progresivní choreografové a takřka výhradně komornější díla. Základem zůstává baletní tvarosloví, avšak originálně využívané. Namísto jinde vídaného lepení kroků z baletního slabikáře je nyní v Českých Budějovicích k vidění permanentní hledání nových a neobvyklých tanečních vazeb, tvarů, témat. Co je však nejpodstatnější, s Egerházim získalo Jihočeské divadlo tvůrce s vlastním čitelným rukopisem. A takových je v České republice věru málo. Převážně on sám naplňuje repertoár inscenacemi s často výrazným autorským výkladem. Takovou byl Pták Ohnivák nebo Podivuhodný mandarín. U publika i odborné veřejnosti zarezonoval jeho program sestavený z Carmen a aktovky So in Love. Inscenace Snu noci svatojánské však možná fungovala v plenéru českokrumlovského zámeckého parku, ale v kukátkové scéně budila dojem poněkud nepřehledné zkratky, v níž absentoval humor a bohužel i choreografická vynalézavost. V nadcházející třetí Egerháziho sezoně by mělo dojít i na divácky přitažlivější celovečerní tituly – Louskáčka a balet Romeo a Julie. Dá se však očekávat, že obě populární díla projdou Egerháziho svérázným výkladem.

    Dosavadním vrcholem Egerháziho působení v Českých Budějovicích byl program Taneční delikatesy, jenž vedle Egerháziho abstraktní práce In and out nabídl choreografii Václava Kuneše Neen-Ya a Kyliánovu miniaturu Un Ballo. Už oslovení Václava Kuneše, pracujícího na pomezí baletu a současného tance, bylo překvapující. Úplnou raritou pak bylo první mimopražské nastudování práce Un Ballo, což lze vnímat i jako Kyliánovu podporu nadějně se transformujícímu souboru (ostatně obdobné důvody lze vidět i za prvními uvedeními Kyliánových choreografií v Národním divadle, Pražském komorním baletu a Bohemia baletu). Egerházi usiluje o nejlepší choreografy z českého a slovenského moderního baletu, přivedl Mária Radačovského, mimochodem odchovance Kyliánova Nizozemského tanečního divadla, a Petra Zusku.

    Zůstat v souboru, jenž dnes patří k nejlepším v republice, mohli jen ti nejschopnější. Egerházi je doplnil posilami převážně z Maďarska, například o Lindu Schneiderovou, současnou výraznou tvář jihočeského baletu. O jeho kvalitě svědčí nejen úctyhodné nastudování Kyliánovy choreografie, ale i historicky první Cena Thálie pro Zdeňka Mládka. Je to výsledek u tak malého souboru nezvyklé péče o zdokonalování tanečníků. Za poslední dva roky s nimi pracovalo hned několik zahraničních pedagogů, například Silvia Tzankovová z Vídeňské státní opery, Jeanne Solanová, někdejší Kyliánova asistentka, nebo Gyula Harangozó, dříve baletní ředitel Vídeňské státní opery. Vedení divadla si uvědomuje i potřebu vychovávat si své publikum. Jedním z dílčích kroků byl den otevřených dveří, v rámci něhož zhlédli diváci přímo na baletním sále část tréninku a zkoušky.

    To vše směřuje k zahraniční spolupráci – soubor zajíždí do Maďarska a na tuto sezonu chystá koprodukci s německým Pasovem. Balet Jihočeského divadla zkrátka vykročil na smělou cestu progresivního tělesa, které svůj region soustavně a zdárně překračuje. Zajímavý příklad pro naše jiné krajské balety.


    Komentáře k článku: Příběh baletu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,