Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 7)

    Přelet nad loutkářským hnízdem není přehlídkou soutěžní, nicméně při jejím zakončení je udělována putovní cena Erik za nejinspirativnější inscenaci loutkářské sezóny, která vzejde z výsledku hlasování vybrané odborné veřejnosti.

    Ty z inscenací, které jsou v programu konkrétního Přeletu… jsou ovšem vždy v jisté psychologické výhodě – hlasující mají jejich představení v čerstvější paměti než představení, která viděli na liberecké Mateřince, Loutkářské Chrudimi, hradeckém festivalu Theatre European Regions, ostravském Spectaculo Interesse  (to vše se už letos konalo!!!!) či jinde. Držitelem ceny, pojmenované po významné osobnosti české kultury (nejenom loutkářské), českém Židu Eriku Kolárovi (mj. napsal námět k Radokově Daleké cestě, 1949) se v posledním pětiletí třikrát stalo plzeňské Divadlo Alfa. V roce 2006 Tři mušketýři, 2007 Krvavé koleno a 2010 James Blond.

    Jak letos?

    I já jsem – jako každoročně – patřil mezi volitele, tedy diváky oprávněné vhodit svůj lístek s uvedením první trojice. Hlasování je sice tajné, ale stejně jako v politice každý smí, třeba i předem, své preference zveřejnit; o svých tipech lidé na festivalu běžně diskutují, ujasňují se kritéria a názory. Lze říci, že vlastně v průběhu soboty a neděle probíhá na Přeletu… i jakási „volební kampaň“. Samozřejmě, kdo se nechce nechat nikým a ničím ovlivnit, nenechá se! V každém případě žádnou porotu nikdo ovlivnit nemůže (není poroty), vhozené hlasy se už jen obyčejně sečtou. Moje volba byla:

    1. Amberville aneb drsné město hebkých plyšáků; žánrově bajka, parodie na thriller, cool dramatiku a snad i porno.

    2. Back to Bullerbyn; echo „kultovní prózy“, vlastně jakési svérázné pokračování příběhu A. Lindgrenové – převážně s týmiž postavami.

    3. Volání krve (Červená Karkulka 3);  parafráze klasické pohádky, které v předchozích letech předcházely už dvě jiné od téže tvůrčí dvojice.

    Aby si i čtenář blogu užil trochu napětí, ponechám výsledek hlasování až na samý konec článku!

    :::

    Back to Bullerbyn

    Jde o vysokoškolsky vzdělané umělce… Snímek archiv

    Amatérský spolek Športniki. Spolek spíše profesionální než amatérský, jde o vysokoškolsky vzdělané umělce a pochybuji, že vystupují stále jen zdarma. Nevím, kolik inkasují za představení, ale své honoráře si určitě zaslouží! Dvojice režisér – dramaturg (i herec) Jakub Vašíček / Tomáš Jarkovský, společně s nedávnými absolventy KALD DAMU, užívajícími nepříliš frekventované technologie prstových loutek, předvedli známou partu z Bullerbynu a přidali skvělé pokračování jejich příběhu. Psal jsem minule.

    :::

    Jidáš Iškariotský, zrádce

    Jidáš Iškariotský, zrádce… Snímek archiv Jihočeské divadlo České Budějovice

    „Loutkohra“ Jihočeského divadla z Českých Budějovic. Pokus o apokryf. Jde o remake inscenace Jidáš sibiřského souboru Skazka (Pohádka) z roku 1998, která získala nejvýznamnější ruskou divadelní cenu Zlatá maska za nejlepší inscenaci roku. Režisérem je bývalý umělecký šéf Teatru Skazka v Abakamu, ruský muslim Jevgenij Ibragimov, nyní dle materiálů k Přeletu… „hlavní režisér“  budějovické „loutkohry“ (dříve loutkové Malé divadlo Č. B.). Nevím, jestli v Budějovicích název funkce opravdu používají. „Glavnyj režisjor“, adekvát našeho uměleckého šéfa, je divadelní funkce ruská, naše divadelnictví ji nezná a nikdy neznalo. Námět a scénář rovněž ruský muslim: Šauoch Ibrahim.

    Hra není myšlenkově originální, pokusů o „vyvinění“ a „pochopení“ evangelijního Jidáše už byla celá řada, např. v musicalu Jesus Christ Superstar. Uvádění náboženské orientace tvůrců asi vypadá „politicky nekorektně“, ale je – bohužel – nutné. Jde přece o náboženské (křesťanskožidovské) téma, které od tvůrců i diváků předpokládá znalost příslušného paradigmatu. Toho se však tvůrcům zjevně nedostává, ačkoli všechny postavy jsou židé (i Židé), křesťanští apoštolové.

    Spolu s Jidášem Iškariotským se na jeviště Malého divadla České Budějovice vrací výsostné loutkářské řemeslo… Snímek archiv Jihočeské divadlo České Budějovice

    V představení drasticky kontrastovala až „archeologicky“ detailní přesnost starověkých reálií ve výpravě, na způsob moderních hollywoodských biblických filmů (blízkovýchodní vyprahlá krajina, chudé rostlinstvo, kostýmy, ruční mletí obilí na kamenném mlýně, technologie pečení placek – chleba) s naprostými lapsy:

    – Jeden apoštol druhému vážně doporučuje, aby obětoval Bohu zápalnou oběť (běžná starozákonní praktika), a to selátko! Větší urážku Boha si mezi věřícími Židy – a jiní v Kristových dobách neexistovali – nelze představit! Obětovat bohu vepře! Je ovšem paradoxní, že kdyby tvůrci hry navrhli obětovat Alláhovi vepře v dnešním islámské společnosti, byli by s největší pravděpodobností ukamenováni za rouhačství.


    Jeden apoštol druhému vážně doporučuje, aby obětoval Bohu zápalnou oběť. Snímek archiv Jihočeské divadlo České Budějovice

    – Několikrát se mluví o tom, že rybařící apoštolové ulovili v Genezaretském jezeře (hebrejsky Kineret) u města Tiberias chobotnici, upekli si ji a snědli. Galilejské moře je ale sladkovodní nádrž na způsob Máchova jezera, protéká jí řeka Jordán. O mořském živočichu, jakým je chobotnice (Octopoda – obývá především korálové útesy), nemůže být řeči. Ale i kdyby: přísné košer předpisy zakazují židům jíst jakékoli vodní živočichy, kteří nemají šupiny, dokonce mají proto zapovězeny i úhoře! Chobotnice (ulovené ovšem v moři) by se proto Kristovi židovští současníci ani nedotkli!

    – Máří Magdalena je obdařena bohatou hřívou zlatých vlasů – taková žena se na Blízkém Východě nikdy nevyskytovala a nevyskytuje ani dnes, pokud není odbarvená, ani Židovka, ani Arabka.

    Budějovické herce (v soupisu jsou i ruská jména) vidíme jen obrysově za hrací plochou, jsou celí šedě zakuklení. Veškerý zvuk je amplifikovaný, nerozeznáme, zda je „live“ nebo z playbacku. Vzhledem k tomu, že hercům do očí nikdy nevidíme a syžet přirozeně nedovoluje žádné smíchové reakce publika (je vyloučena vizuální i akustická zpětnovazební komunikace), je představení krajně nekontaktní, působí jako trojrozměrný animovaný film. Nepostrádá sice dobře zvládnuté animační řemeslo (loutky jsou de facto „manekýni“ vedeni poloskrytě pomocí držáků za hlavou a rukama), ale to je u špičkového (festivalového) loutkářského představení samozřejmá podmínka, nutná, leč nikoli dostačující.

    :::

    Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků

    Amberville – kombinace pohádky pro děti a drsné školy Raymonda Chandlera, Dashiella Hammeta či Rose Mcdonalda… Snímek archiv Divadlo Alfa Plzeň

    Plzeňské Divadlo Alfa, režie Radovan Lipus. Poněkud tajemným autorem románové předlohy je švédský anonym, podepisující se Tim Davys. Před dvěma lety vyšel český překlad (Robert Novotný) této „gangsterky“ s výrazným morálním přesahem, připomínajícím Brechtovu Žebráckou operu. Napínavý příběh se odehrává ve čtyřmilionové megapoli Mollisan Town. Amberville je jednou z jeho čtyř čtvrtí, tou nejluxusnější. Město obývají plyšáci, ovšem po způsobu lidí. Bajka, jejímiž „zvířaty“ jsou plyšáci.

    Historie (dle metodického listu k inscenaci): Podle americké verze se první plyšová hračka za presidentování Theodora Roosvelta (v úřadě 1901–09 ), který na lovu odmítl zastřelit medvídě. Událost zachytil karikaturista Clifford Berryman na kresbě, která koncem roku 1902 vyšla na stránkách listu Washington Post. Na presidentovu počest pak prý byla vytvořena hračka – plyšový medvídek, kterého nazvali Teddy´s bear (Teddyho medvěd) – Teddy. V den Roosveltových narozenin – 27. října – američtí plyšáci dokonce slaví svůj svátek! Inspirován plyšovým medvědem napsal A. A. Milne Medvídka Pú, o kterém jsem zde psal minule. Teddy je věrným přítelem z TV známého Mr. Beana.

    Prózu zdramatizoval starý ostravský parťák hostujícího režiséra Radovana Lipuse Marek Pivovar, skvělá je výprava Davida Baziky. Dramaturg Pavel Vašíček se zasloužil o české světové prvenství, o premiéru Města plyšáků na prknech, která znamenají svět!

    Všechny loutky jsou plyšáci, a proto mají, nezávisle na reálně bezsrstý povrch těla zvířat, která představují, povrch chlupatý; tedy i nosorožice (maminka), růžový hroch (sestra na psychiatrii), orel, tučňák (kněz), vosa, had, havran, vrána, kvočna (sekretářka Heda). Zoologická poznámka: když nějaká loutka vypadá jako buldog (tatínek), nelze o ní mluvit jako o boxerovi Blue! Nemaťte děti!

    Divadlo uvádí, že jde o inscenaci pro děti od 14 let, ale samozřejmě je určena i dospělým, kteří se jistě vždy báječně baví, stejně jako nadšené publikum v nabitém hledišti Studia Y v sobotu večer. Najde se i bonbónek pro velice úzkou vrstvu intelektuálů – opakovaná citace z Goethova Fausta. (Více o inscenaci viz příští číslo Loutkáře.)

    :::

    A teď výsledky hlasování o Erika

    První dvě místa dopadla podle mého vkusu, jenomže obráceně. Domnívám se, že mnozí hlasující „taktizovali“, nechtěli, aby Alfa získala v tak krátké době Erika počtvrté. Takže:

    1. Back to Bullerbyn

    2. Amberville

    A pak že je umělecká kritika subjektivní záležitost. (Ano, je, ale u zkušených kritiků je intersubjektivní!)

    Praha, 8. XI., 4: 30 hod.


    Komentáře k článku: Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,