Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 3)
Včera odpoledne zahájil v pražském Minoru XXI. ročník oborové přehlídky loutkových divadel Přelet nad loutkářským hnízdem, a to vynikající „two men show“ Volání krve (Červená Karkulka 3) Divadla jednoho Edy z Liberce.
Kruťárna
Protagonisté: nedávná absolventka KLAD DAMU Mirka Bělohlávková a její kolega z katedry Karel Kratochvíl. Hrálo se v malém prostoru foyeru, jevišťátka jak dlaň. Vlevo vpředu zvukový mixpult s ovládáním světel, odkud K. K. vše ovládal, pouštěl hudbu, mluvil na mikrofon a dokonce i hrál na příčnou flétnu, na jeviště vystoupil jen jedenkrát, v samotném závěru představení.
Karkulka-maminka Mirky Bělohlávkové. Snímeka rchiv Přelet nad loutkářským hnízdem
Parafrází na Karkulku jsem se úžasně bavil, nic nevadilo, že byla cílena výhradně na dospělé publikum – jiné v plném hledišťátku ani nebylo. Konečně ani O Karkulce a jiné podobné pohádky původně také nebyly určeny dětem. Kruťárny typu Perníková chaloupka či Zlatý kolovrat byly ještě v 19. stol. určeny dospělým. Němcová ani Erben své pohádky určitě nepsali pro děti, protože dětská literatury u nás začíná až Karafiátovými Broučky. Horší bylo, že jsem se smál většinou sólově, protože diváci byly z valné části cizinci, nerozuměli a nebavili se. Chudáci herci!
Dobře si, dcerko, pamatuj!
Podvečerní představení v 18 hod (Zlatovláska Divadla Minor) bylo určeno nejenom dětem, ale i takzvaně „smíšenému publiku“, které též velký sál naplňovalo. Žel pouze asi z poloviny, což je u takto hodnotného divadla veliká škoda. V čem byla chyba? V propagaci?
Kainarova veršovaná Zlatovláska patří k necelé desítce titulů zlatého pokladu české loutkářské dramaturgie. Snímek archiv Divadla Minor
Vlastní „otevírák“ přehlídky se nadmíru vydařil, jde o inscenaci vysoce nadprůměrnou jak v relacích českého divadelnictví, tak i v souřadnicích samotné tvorby Minoru. Kainarova veršovaná Zlatovláska patří k necelé desítce titulů „zlatého pokladu české loutkářské dramaturgie“. Napsána pro premiéru v brněnském loutkovém divadle Radost roku 1952 nese pochopitelně některé znaky místa a doby svého zrodu. Rozdělení postav je podobné dnes až kultovnímu filmu z téže zlé doby, Pyšné princezně: vedle diktátorského zlého krále (pána Jiříka), nápaditě kostýmovaného a maskovaného poněkud za Ural (stalinský knír), je v ní i hodný král, její otec. Ten jí mimo jiným říká: Dobře si, dcerko, pamatuj: / Kdo z Dunaje jde, z tamté strany / To je host u nás nevítaný. Úlitba komunisty Kainara komunistickému režimu. Ano, kdo přicházel na Moravu přes Dunaj, přicházel z kapitalistického Rakouska, kde byly v té době (do 1955) ještě okupační zóny, sovětská i americká. Více, prosím, až v nejbližším Loutkáři, kde bude inscenace analyzována podrobně – zaslouží si to!
Kočičí král
Čmukaři, to je především principál Jaroslav Ipser. Snímek Turnovskovaci.cz
Večer měl hrát zahraniční host, polský Teatr Niemożliwy, meditativní inscenaci Životní volby / Opcje życia. Z /ne/dopravních důvodů nepřijel, a tak jej pohotově nahradili turnovští Čmukaři s představením zdařilé inscenace Lárk íčičok (Kočičí král), kterou fandové Přeletu znají již z jednoho z minulých ročníků.
5. XI. 2011, ráno
Komentáře k článku: Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
