Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Předvánoční Broadway

    Návštěvy New Yorku (tedy Manhattanu) ve mně vždy zanechávají nějaký otisk. Je to inspirující a v mnoha ohledech pozoruhodné místo. I tentokrát jsem, kromě jiného, viděl několik divadelních kusů a rád se podělím o své dojmy z nich. Zdůrazňuji, že jde o osobní pocity, nemám ambice psát kritické posudky, natož jen z jediného zhlédnutí.

    Leslie Odom Jr. (uprostřed) jako Aaron Burr v muzikálu Hamilton FOTO JOAN MARCUS

    Na Broadwayi se v současné době hraje více než padesát muzikálů, zhruba dvě třetiny z nich jsou relativně nové, což svědčí o pohybu v tomto prostoru i obecně o kratší životnosti show vzniklých v jednadvacátém století. Věci se mění. Vývojové trendy a současný autorský potenciál hudebního divadla je třeba hledat v menších divadlech, na univerzitách a možná i v jiných zemích než v USA. Leč napsat šlágr, který by měl i ducha, je strašně obtížné.

    Posledním velkým globálním zásahem do historie světového muzikálu byl nejspíš Rent. Jeho téma, charakter, jazyk i způsob zpracování jsou typicky newyorské (velmi špatně přenosné), a přesto byl uváděn po celém světě, dokonce v pětadvaceti jazycích. Obdržel mnoho cen, kromě jiného taky tu Pulitzerovu za nejlepší drama. Některými prvky ho připomíná trhák, který se jmenuje:

    Hamilton

    Globálního úspěchu sice (zatím) nedosáhl, běží na Broadwayi necelé čtyři roky (premiéra v lednu 2015 v divadle Richarda Rogerse), ale jinak překonal všechno, samozřejmě včetně očekávání tvůrců. Vstupenky jsou třikrát dražší než na ostatní představení, ale hlavně stále nejsou k dostání, takže se prodávaly na černém trhu i za desetinásobek. Několikrát jsem přemýšlel, proč tomu tak je, leč k jednoznačnému závěru jsem nedošel.

    Zde jsou základní atributy:

    Téma – vyprávění o Alexanderu Hamiltonovi, příteli a stoupenci George Washingtona, jeho ministrovi financí a tvůrci americké ekonomiky. Příběh o vzniku Spojených států amerických, plný politických intrik, historických událostí i osobních vztahů. Americká legenda? No, nevím. Hamilton je sice vyobrazený na desetidolarové bankovce, ale před pár lety ho málokdo znal. Na stráni v New Jersey (shodou okolností pod domem mého přítele), kde ho v souboji zastřelil jeho politický oponent Aaron Burr, jsem se několikrát vcelku osamoceně procházel. Dnes je tam Hamiltonova busta a chodí tam spousta lidí.

    Inscenace, výkony – vše výborné. Téměř prázdná (ale krásná) scéna, nenápadně invenční choreografie za velmi funkčního použití točny a velmi dobrý světelný i zvukový design. Výkony všech na vysoké úrovni, ale takových inscenací je v New Yorku víc. Musím zmínit barevnost obsazení (v různých významech) – nejde o pěvecké polohy a je vcelku jedno, kdo je bílý a kdo černý nebo červený. Na konci osmnáctého století měl zcela bílý prezident Washington na své farmě stovky černých otroků (Hamilton neměl žádné) a v americké politice nebyl samozřejmě žádný z nich. Na jevišti jsou prezident a vlastně většina z obsazení Afroameričani a je to roztomilost, příslušnost k hudebnímu žánru i politické divadlo. Vše uvedené do sebe hezky zapadá, což je nejspíš práce režiséra Thomase Kaila.

    Musím tu zmínit také mediální prezentaci – ta je mimořádná. V květnu 2009 na pozvání Baracka Obamy prezentovali autor Lin-Manuel Miranda (v prvním obsazení na Broadwayi hrál i titulní roli) s klavíristou Alexem Lacamoirem (pozdější musical director této show) v Bílém domě vstupní píseň svého muzikálu, tehdy ještě plánovaného jako hiphopové album, a exkluzivní obecenstvo bylo nadšeno (a smálo se) hned napoprvé. Na to se lepily další akce a po zahájení broadwayské produkce byli oba zpět ve White House už s kapelou a sborem. Obama se o společenské i politické hodnotě tohoto kusu několikrát velmi pozitivně vyjádřil, což byl docela silný kalibr – mimochodem v tom s ním vřele souhlasím.

    Hudba, texty – tak to je mistrovské. Zhruba dvě třetiny díla se rapují, což určitě rozšiřuje spektrum potenciálního obecenstva – ale taky ho zužuje. Inscenace je velmi sevřená, svázaná motivy vracejícími se v různých modifikacích. Žádné velké melodie, nicméně velmi invenční, stylizovaně hiphopová inteligentní popmusic jednadvacátého století. Texty jsou pravděpodobně nejsilnější složkou této show. K tomu jsem dospěl až při jejich přečtení ex post, na představení má angličtina nestačila. No a jsme u toho. Toto není inscenace pro japonské či jiné turisty, je textově i hudebně poměrně složitá, a když nemáte rádi rap, tak třeba i protivná. Tak jak to je, kdo tam chodí? Producenti sami nevědí, ale říkají, že z velké většiny Američani. Lin-Manuel Miranda, politicky činný mladý muž (obzvlášť ve svém Portoriku), autor hudby, textů i libreta, by měl dostat vyznamenání od ministerstva školství USA za excelentní dějepisnou příručku pro střední školy. A není třeba utrácet za drahé vstupenky, existuje album s broadwayským obsazením a taky „mixtape“, kdy písně zpívají a rapují různí jiní interpreti, obě CD jsou velmi úspěšná. Ovšem Miranda nedostatkem ocenění nestrádá, Hamilton byl nominován v šestnácti kategoriích Tony Awards (což se ještě nikdy nestalo), získal jich jedenáct. Miranda dostal (podobně jako Larson za Rent) Pulitzerovu cenu za nejlepší drama a Grammy za nejlepší muzikálové album. Je strašně nadaný, viděl jsem jeho předchozí muzikál In the Heights, ze kterého jeho šikovnost jen prýštila.

    Toto vše je zdrojem nebývalého úspěchu produkce, ale nevím, co z toho je nejdůležitější. Možná ta dokonalost? Něco jako Michael Jackson? Téma národní hrdosti? Taková rapová Zpráva o stavu Unie? Aktuální politické narážky? Anebo je prostě hip hop na Broadwayi dostatečná atrakce?

    Asi od všeho kousek, a přesto se nemohu zbavit trochu ambivalentních pocitů. Hamilton není příliš emotivní a já si myslím, že hudební divadlo emotivní být má. Je to perfektní stroj, v tomto smyslu jsem lepší show neviděl. Téměř jistě se stane globálním hitem, ale netuším, co si z toho budu pamatovat za tři roky. Nejsem si příliš jist, jestli se písně My shot nebo Guns and Ships zařadí v mé mysli po bok Bernsteinových melodií jako Somewhere nebo Maria.

    Ale i tak jsem z Hamiltona nadšen. Nejde o kýč ani podbízení, produkce se dotýká umění, je to výborně napsané a integrovaně inscenované. V jedné ze zásadních písní se zpívá nepromarni svůj výstřel, což Lin-Manuel Miranda zcela naplnil.

    Muzikál Once On This Island na motivy románu původem trinidadské autorky Rosy Guy je pohádkovým příběhem s prvky Romea a Julie FOTO JOAN MARCUS

    Il Trittico

    Také do Metropolitní opery je v New Yorku dobré zajít. Triptych (Il Tabarro, Suor Angelica, Gianni Schicchi) Giacoma Pucciniho měl světovou premiéru v roce 1918 právě tady. Často se hrají jen jednotlivé aktovky, v MET uvedli celé dílo v několika představeních už v roce 2007 a po jedenácti letech inscenaci vrátili do repertoáru (poprvé se hrála 23. listopadu 2018) u příležitosti stého výročí premiéry opery. Inscenace je poměrně konvenční, leč (možná právě proto) výborná.

    Velký romantický orchestr (12 primů) pod vedením Bertranda de Billy hraje jako ty nejlepší filharmonie světa. Smyčcové nástupy v pianu nenápadně vklouznou do vašich uší, aniž si všimnete začátku tónu, měkké akordy žesťů jsou nadmíru barevné, pevné i křehké, unisona a oktávové pasáže udivují přesným laděním a samozřejmostí. Vypadá to jako nic, ale víme své, takhle divadelní orchestry prostě nehrají. Jasně, jsme v operním domě s největším rozpočtem na světě, leč přesto – klobouk dolů. Pucciniho hudba je velmi divadelní, to jest v principu dramatická, dojemná – a umí vyprávět. Dirigent postavil celý večer velmi přesvědčivě. Nesnáším dlouhá představení – tohle trvalo tři a tři čtvrtě hodiny, a přesto se mé soustředění vcelku drželo. Obzvlášť střední část Sestra Angelika je náročná, protože se na jevišti prakticky nic neděje, je to více než padesátiminutové oratorium, ale moc pěkně napsané a tady hudebně skvostně provedené.

    Orchestrální tutti občas překryje zpěv, ale to se děje všude a předpokládám, že před sto lety to bylo spíše horší. Metropolitní opera s kapacitou 3 800 sedadel (to je šílenost!) je akusticky velmi dobře vyřešena, navíc opravdu demokraticky. Z poslední řady určitě nevidíte lépe než z první, ale poslechový komfort je velmi podobný, na balkoně možná lepší než v parteru. Ostatně v Rudolfinu taky nejlépe „hrají“ poslední řady. Na opěradle každého sedadla před vámi se promítají anglické nebo německé titulky, což přispívá k osobnímu pohodlí a schopnosti soustředění (a můžete je vypnout).

    Každá část opery je situována do jiného prostředí a všechny tři scény jsou skutečně majestátní, diváci tleskali při každém otevření opony a bylo se věru na co dívat. Příběh milostného trojúhelníku s tragickým koncem Plášť se odehrává v přístavu na Seině, na člunu, a ten je vážně velký, hloubku jeviště odhaduju na dvacet metrů. Ne že by tam vzadu někdo zpíval, ale občas se tajemná postava zjeví, zase zmizí, přijde, odejde, prostor s uměle vytvořenou perspektivou (řečiště Seiny) má svou magii. Sestra Angelika žije v italském klášteře, statická monumentální scénografie poskytuje více svobody pro světelného designéra, výsledný efekt je působivý – například změna z denního na noční světlo. Gianni Schicchi podle historky z Božské komedie Danta Alighieriho je šikovný podvodník, kterého najmou příbuzní zemřelého bohatce, aby změnil jeho závěť v jejich prospěch. Gianni si však mazanou manipulací dědictví přivlastní a ještě ho velkoryse předá těm, kteří si ho (podle něj) nejvíce zaslouží. Vše se odehrává v jedné místnosti, ale pro relativně rychlý děj si ji ani nestačíte pořádně prohlédnout, asi byla pěkná. Závěrečný obraz na terase, pod kterou se otevře panoráma Florencie, je pak božský jako sám Dante. Umím si představit, že během obou velmi dlouhých přestávek pracovala mnohočlenná parta stavěčů ve vysokém tempu, aby ty velkorysé scény postavila. Až při četbě programu jsem si uvědomil, že všechny části opery byly přeneseny do dvacátého století.

    Jenže v opeře jsou nejdůležitější zpěváci. Myslím, že zákulisní účet této show může být docela vysoký už proto, že se vlastně musejí obsadit opery tři. V Plášti zpívali hlavní role následující sekáči: Argentinec Marcelo Álvarez (Luigi), Američanka Amber Wagner (Giorgetta) a Gruzínec George Gagnidze (Michele). Obzvlášť mužská část byla velmi dobrá. Jak tuhle řekl můj přítel o Álvarezovi: Dnes je na světě dvacet výborných tenorů, ale tenhle ještě k tomu zpívá nahlas. Přesně. A navíc tak nějak bez (viditelné) námahy. Herecký koncert to sice nebyl, ale jsme v MET s téměř čtyřmi tisíci sedadly.

    Lotyška Kristine Opolais je zářící hvězda, a jak známo, světlo se umí proměnit na teplo, které hřeje. Její Sestra Angelika byla dojemná, naléhavá i velmi intimní. Dlouho jsem neslyšel někoho takhle jímavě zpívat. Hvězda hvězd Placido Domingo možná má nejlepší roky velké kariéry za sebou (je mu sedmasedmdesát), ale charismatu spíše přibývá, u některých jedinců to holt tak je. Gianni Schicchi nemusí být starý (má dvacetiletou dceru) a je to komická role pro baryton, avšak to je Domingovi zjevně jedno. Hlas mu klesl, biologický věk nikdy neodpovídá jevištnímu a herecký talent buď máte, nebo nemáte. Domingo je možná trochu neohrabaný (třeba ho bolela záda), ale od chvíle, kdy vstoupil na jeviště, tam prostě byl. Celý život hrál tragické tenorové hrdiny, a tak si teď užívá svobody, zdá se mi. Gianni Schicchi tak bohatě nahradil lehkou absenci akčnosti z prvních dvou částí. Všichni byli dobří, i neviditelná ruka režie byla najednou znát a vůbec to nevadilo.

    Byl to moc pěkný večer. A abych nezněl tak nadšeně – slabší pěvecké výkony v epizodní rolích a několik nesouladů v orchestru jsem též zaznamenal, ale hned jsem je zapomněl. Koho zajímají chyby? Mám co dělat, abych se vyvaroval těch vlastních, a stejně se mi to nedaří.

    Muzikál Head Over Heels je založen na hitech osmdesátkové dámské kapely The Go-Go’s FOTO Archiv Hudson Theatre

    Head Over Heels

    Head Over Heels znamená přemet nebo kotrmelec a tak nějak představení, které jsem viděl v Hudson Thea­tre (hraje se teprve od 26. července 2018), vyznívá. Dělat jukebox musical na základě písní osmdesátkové dámské kapely The Go-Go’s by mě tedy nenapadlo, už proto, že jsem na ta roztomilá děvčata dávno zapomněl. I když – dočetl jsem se, že v červnu 2018 hrály v Hollywood Bowl, což je docela velký amfiteátr. Jsou tedy statečné, i když myslím, že některé z nich už jedou sedmé gumy. Viděl jsem na YouTube jejich návštěvu této inscenace, na konci si zazpívaly spolu s herci, bylo to veselé, publikum stálo a řvalo nadšením. Uvědomil jsem si, jak je důležitá dobrá a funkční orchestrace pro divadelní účely – původní hudba zněla úplně jinak.

    Legendu o království v Arkádii napsal v šestnáctém století Phillip Sidney, na Broadwayi je inscenována jako crazy komedie, plná překvapivých situací a záměn, tak jak to v daném žánru bývá. Královská rodina musí zabránit naplnění zlé věštby o zániku rodu, a tak se vydá na pouť. Cestují do Bohemie a přes různé více či méně vtipné peripetie (vy)řeší cestou všechny své problémy. Nakonec pochopí, že se ocitli v bludném kruhu, vyjdou si vzájemně vstříc, dostanou se šťastně zpátky domů a všechno dobře dopadne. Bohužel nám neřekli, kde a co ta Bohemie je, no škoda. Nevím ani, jestli tam šli za trest nebo jsme reprezentovali něco jako Lurdy, ale byl jsem pravděpodobně jediný v sále, kdo se tou myšlenkou zaobíral. Kombinace alžbětinského divadla s jednoduchou pop hudbou je trochu krkolomná, ale tady nějak funguje, protože je všechno jedno, vícekrát jsem se divil, než se smál. Navíc – hra je plná genderových, sexistických a podobných narážek i situací, je protivné, jak se tím svět neustále zabývá. Takže pro mě tohle moc není.

    Jenže – nemůžu si užít takovou inscenaci naplno, všechny ty jazykové nuance, zatáčky a fígle. Jeff Whitty (příznačné jméno) je velmi vtipný autor, napsal taky Avenue Q, a tak bych byl ve svém hodnocení zdrženlivý, i kdyby po mně někdo nějaké chtěl. A potom ten cast – je radost sledovat tak dobré herce a zpěváky. Třeba Bonnie Milligan v roli Pamely bych rozhodně chtěl ještě vidět. Herců bylo celkem deset, k tomu šest tanečníků, z čehož dva výjimeční. Muzikantů bylo pět, hráli jak o život, a když je nakonec opona odkryla, všichni vůkol měli radost.

    Dobré to bylo.

    Once On This Island

    Velmi pěkné představení jsem viděl v divadle Circle. Tento svatostánek je považován za jedno z nejprestižnějších míst Broadwaye, má úctyhodnou historii a tím pádem dobrou pověst v branži. Viděl jsem tam před lety působivou show jménem Metamorphoses. Pokud si dobře pamatuju, šlo o poutavou a napínavou recitaci Ovidiových veršů na úžasné arénové scéně (takto je divadlo traktováno), kterou tvořil bazén se skutečnou vodou, a když do ní zasvítil měsíc, jeden zatajil dech. Once On This Island je velmi zdařilým novým uvedením stejnojmenného muzikálu z roku 1990, premiéru měl 3. prosince 2017 a letos dostal Tony Awards za nejlepší remake. Pohádkový příběh s prvky Romea a Julie (fatální láska z dvou nepřátelských prostředí) i Malé mořské víly (proměna dívky, která obětovala pro svůj cit život, tentokrát v zelený strom) je prostě čirá krása od začátku do konce. Předlohu – román s nezapamatovatelným názvem – napsala (původně) trinidadská autorka Rosa Guy, hudbu muzikálu složil Stephen Flaherty, libreto a texty Lynn Ahrens. Tito dva napsali společně také velmi dobrý muzikál Ragtime. Nejde o úplně výjimečnou hudbu ani text, jenže naléhavost a čistota příběhu vás nese jako Fénix. Once On This Island není notoricky známý, byť se hrál v několika zemích, také na školách či v (polo)amatérském divadle, protože je takzvaně dělatelný. Asi ano, ale pochybuji, že úroveň ostatních inscenací byla srovnatelná s tím, co jsem viděl.

    Příběh se odehrává na protilehlých pobřežích ostrova Francouzských Antil, na jednom žijí domorodci (barevní a chudí) a dívka Ti Moune, na druhém pak francouzští přistěhovalci (bílí a bohatí) a mladík Daniel. Kromě toho do děje zasahují čtyři bohové, kteří Ti Moune samozřejmě pomáhají její břímě nést, jen jeden je (logicky) démonicky zlý, což je pro skladatele i herce velmi vděčné. Konflikt světů, věčný pokus o jejich sblížení, bezbřehá láska, zrada a tragická smrt jsou dozajista nosným základem, ale v tomto případě je zásadní způsob vyprávění. Jde vlastně o studiové divadlo, které přeneslo mou duši zpět do sedmdesátých let. Takže opět v aréně, místo bazénu tentokrát zurčící potůček, domorodé scény se odehrávají na písku, při přejezdu na druhou stranu ostrova se pískoviště překryje kobercem. Herci se občas objeví mezi diváky, hraje se s jednoduchými rekvizitami, vše je na dosah, úplně jako tehdá Na provázku. První rozsvícení světel vás vtahuje do děje, do půvabné atmosféry a to vám (mně) vydrží až do konce. Představení trvá devadesát minut a hraje se bez přestávky, což mu svědčí.

    Čtyřčlenná kapela hraje bravurně a neuvěřitelně barevně, hudba hodně vychází z motivů karibské oblasti, takže bezpočet různých bicích nástrojů je namístě a ty syntezátorové a nasamplované zvuky a celá instrumentace vůbec jsou na státní vyznamenání.

    Casting je výborný, obsazení zástupců různých barev pleti velmi zajímavé. Někdo mi říkal, že původně měli hrát bílí herci Francouze a barevní domorodce a potom tento koncept změnili a promíchali je. Asi viděli Hamiltona. Herců je dohromady deset (včetně dětské role děvčete, které celý příběh vypráví) a každý kromě dětské a dospělé Ti Moune si zahraje víc rolí, prostě si užijí. Zdá se, že Hailey Kigore v hlavní roli Ti Moune je moc dobrá zpěvačka, herečka i tanečnice, každopádně možnost předvést se využila dokonale. Isaac Powell, který hraje Daniela, její osudovou lásku i prokletí, je zatraceně nadaný mladý muž s velkou pohybovou kulturou a pěkným hlasem. Je tak sympatický, že roli padoucha prakticky nezvládl. Ale princ v Rusalce bývá taky krásný a nakonec ji ubohou a bledou stejně zradí – někteří chlapi jsou potvory. Když mi Ti Moune zemřela a proměnila se v krásný strom, tekly mi slzy. Podíval jsem se kolem, vlhko v očích mělo víc lidí, bylo to takové hezké společenství bez hranic. Když jsme odcházeli, uvědomil jsem si, že divadlo je poloprázdné, asi budou brzy končit.

    Jazz ve Village

    Na závěr zmíním návštěvu (jazzového) klubu Groove v Greenwich Village, kde je podobných podniků odjakživa hodně, například hned vedle je proslulý Blue Note. V některých vyžadují ID, takže bez občanky tam ani nelezte. Do Groove jsem šel obzvlášť proto, že tam hrál Ondřej Pivec a jeho Kennedy Administration. Pro Ondřeje mám slabost, je to znamenitý muzikant a zábavný člověk. On je známý jako hráč na hammondky, což provozuje na mších v (černém) kostele a taky v kapele hvězdného jazzového zpěváka a držitele několika cen Grammy Gregoryho Portera. V Kennedy Administra­tion „Endrjú Pivek“ hraje na syntezátory a taky moc pěkně, ostatně celá kapela je výborná a zpěvačka Kennedy má energie jako půl Temelína.

    V prvním setu hráli covery známých fláků, aby vyšli vstříc publiku, a posléze vlastní věci. Obojí bylo dobré a dostatečně autorské. Začali v devět a skončili v jednu. Překvapilo mě, jaká je to tavba (hudba nahlas), ale zdá se, že je to dnes normálka, podobný zážitek jsem měl nedávno s Lacem Deczim. Ostatně byl to on, kdo mi řekl, že v newyorských klubech muzikanti dodnes hrají za padesát dolarů. Jistě, někteří něco vydělají po studiích, někdo hraje v doprovodných kapelách úspěšnějších kolegů, ale padesát dolarů?

    Damned, zaklel jsem, vždyť tak to bylo před třiceti lety. Některé věci se nemění, odtušil osmdesátiletý jazzový trumpetista a velkej frajer.

    Jazzu mír, a ať žije divadlo!

    Richard Rodgers Theatre – Hamilton. Hudba, libreto a texty Lin-Manuel Miranda, režie Thomas Kail, choreografie Andy Blankenbuehler, scéna David Korins, kostýmy Paul Tazewell. Premiéra 20. ledna 2015.

    Metropolitní opera – Giacomo Puccini: Il Trittico. Dirigent Bertrand de Billy, režie Jack O’Brien, scéna Douglas W. Schmidt, kostýmy Jess Goldstein. Premiéra 20. dubna 2007 (znovunastudování Gregory Keller a J. Kneighten Smit 2018).

    Hudson Theatre – Head Over Heels. Hudba a texty The Go-Go’s, libreto Jeff Whitty, adaptace James Magrude, režie Michael Mayer, choreografie Spencer Liff, scéna Julian Crouch, kostýmy Arianne Phillips. Premiéra 26. července 2018.

    Circle Theatre – Once On This Island. Hudba Stephen Flaherty, libreto a texty Lynn Ahrens, režie Michael Arden, choreografie Camille A. Brown, scéna Dane Lafrey, kostýmy Clin Ramos. Premiéra 3. prosince 2017.


    Komentáře k článku: Předvánoční Broadway

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,