Před nějakými lety…

Před nějakými lety – to byly naše dcery ještě malé – jsem byl hrubý na jejich matku a svoji ženu Julianu – samozřejmě opilý. Holčičky mě okřikly a já jsem jim říkal: Neštvěte mne, nebo vás vydědím. Zachichotaly se a opáčily: Jak nás chceš vydědit, vždyť nic nemáš! – A co autorský práva? – Než bychom od tebe něco chtěly, radši si knížky napíšeme samy.

Nu, je to pár let, minulý týden vydalo nakladatelství Eroika starší dceři Františce její druhý román Vyhnanci. Tu zprávu mi sdělila mladší dcera Marta u příležitosti televizního natáčení do pořadu Česko jedna báseň. Já výraz Česko bytostně nesnáším a nikdy jsem ho nepoužil, ale co nadělám? Měl jsem vybrat kromě svého textu některého již nežijícího básníka (zvolil jsem Kennetha Patchena v překladu Humpoláka Jana Zábrany), mladého autora – napadlo mne, že bych mohl začít proslavovat svoji rodinu. Tak přijela ze Staré Říše Marta a četla ze své sbírky básní Procházka s andělem. Ona je přes anděly expert, už jsem o tom do DN psal. A taky mi dovezla publikaci P. Tomáše Stritzka (bratrance Juliany), určenou dětem, kterou ilustrovala.

Zdá se, že moje děti vskutku dědit po mně autorská práva potřebovat nebudou.

Tak kousek Františčina textu z tlustého románu, ze samého závěru:

Kříži, protínáš světlo s tmou a tmu se světlem v jediném bodě sjednocuješ. Pochopil jsem, že můj úkol ve světě je nalézat v každé temnotě světlo. Ve znamení Tvého kříže chci vynášet světlo z každé tmy. Všechnu tmu jsi vykoupil. Věřím, že není propast, do které by nesestoupil Tvůj kříž.