Práce nádenní, lásky trápení mladé německé autorky Johanny Kapteinové. Premiéru měl tento text v květnu 2009 v Badisches Staatstheater v Karlsruhe. Ačkoli se jedná o dramatickou novinku, česká premiéra již také proběhla, a to v říjnu 2009 v ústeckém Činoherním studiu. Inscenace v režii Natálie Deákové se však hrála pod názvem Láska práce, láska práce.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 3/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

3/2019

ročník 25
5.–18. 2. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Práce a láska jako dennodenní trápení

    Západočeské divadlo v Chebu uvedlo hru Práce nádenní, lásky trápení mladé německé autorky Johanny Kapteinové. Premiéru měl tento text v květnu 2009 v Badisches Staatstheater v Karlsruhe. Ačkoli se jedná o dramatickou novinku, česká premiéra již také proběhla, a to v říjnu 2009 v ústeckém Činoherním studiu. Inscenace v režii Natálie Deákové se však hrála pod názvem Láska práce, láska práce.

    Z chebské inscenace
    Práce nádenní, lásky trápení
    FOTO MICHAL MRÁKA

    Pět dramoletů vypráví o trápení, které mají společné všechny postavy – lásku a práci, což ze začátku působí velmi schematicky. Leitmotivem všech příběhů jsou média – nejprve dopisy, poté telefony, televize, lifestylové časopisy, jenž nám diktují, co všechno si máme koupit, abychom měli spokojenější život, a nakonec muzikály.

    Průvodci a glosátory všech příběhů jsou Hlasy, které představují herci v šedivém oblečení, jednotlivými postavami se pak stávají oblečením reflexních doplňků. Vstupují s postavami do dialogů a vždy jim radí, aby spáchali sebevraždu. Což jim způsobuje nesmírné potěšení. Dalším rozměrem je jejich komentář předepsaného textu, pozastavují se kupříkladu nad tím, že by dívka měla spáchat sebevraždu požitím rozbitého mobilního telefonu. V posledním dramoletu se pak herečka, která měla předvádět Květinářku, na oko urazí, protože by měla být postarší a při těle. Vrazí tedy jinému herci prošedivělou paruku do ruky a ten se pak stává Květinářkou – k nelibosti mladíka, s nímž bude mít „románek“.

    V první epizodě se objevuje Mladý muž (Petr Konáš) trpící sociofobií, jenž se právě rozchází s Bývalou přítelkyní (Dianou Tonikovou). Z práce na poště je vyhozen a Hlasy ho dovedou až k sebevraždě. Režisér Zdeňek Bartoš se snaží tento dramolet co nejvíce oživit – herci pantomimicky znázorňují stroj na třídění pošty či dveře, jež nenechají mladíka projít a stále se zavírají. Přesto příběh kolem diváků jen „projde“. Druhý diváky asi také trochu zklame, protože zápletkou se velmi podobá tomu prvnímu – Natálie (Klára Štěpánková) ztratí chlapce i práci a spáchá sebevraždu. Zde je však více humorných momentů, dívka je „stíhačka“ a svým růžovým telefonem neustále obtěžuje svého přítele. Po rozchodu telefon rozmlátí růžovým kladivem a spolyká jeho části, které jí v břiše zvoní. Volal ji totiž bývalý přítel.

    Poté se stejný druh vyprávění přerušuje a inscenace dostává větší spád. Další postava – Hubert W. (David Beneš) má obdobné problémy (ztratí práci a manželka ho opustí s masérem – a to ještě veřejně v televizní talk-show), ale Hlasy ho k sebevraždě nedovedou a místo toho se Hubert vrhá do nového života, ve kterém očekává lepší práci a mladší ženu.

    Čtvrtý příběh je asi nejbizarnější. Úspěšný muž (Jindřich Kotula) řeší obtíže z penězi – neví, jak je utratit, protože jeho nejoblíbenější „činností“ je sledování televize. Hlasy mu samozřejmě podávají pomocnou ruku a detailně popisují luxusní sebevraždu, za niž by mohl utratit značnou sumu. Hlasy si však ani tentokrát nepřipíší body za dalšího sebevraha, protože dotyčného nic nepřiměje, aby se vzdálil od televize. Hlasy mohou alespoň konstatovat, že tento muž už je stejně mrtvý.

    Poslední příběh popisuje flirt mladíka se starší Květinářkou (Jindřich Skopec). Žena po milostném vzplanutí mladíka zabije hráběmi a ocitá se ve vězení, mladík se stává duchem. Hlasy jsou přesvědčeny, že za všechno mohou muzikály, které Květinářce nahrazovaly život. Nejoblíbenějším byl samozřejmě My Fair Lady…

    Scéna a kostýmy Andrey Králové opět evokují práci – část jich vypadá, jako by byla posbíraná někde na stavbě. Ochranné helmy, oblečení ušité z reflexního materiálu; žlutě nabarvené cihly pak mají představovat telefonní seznamy, velká rezivá síta slouží jako klece, v nichž se na diskotéce svíjejí tanečníci, později jsou vězením i hrobem. Další rekvizity pocházejí z každodenního života – telefonní sluchátka, plastové židle, z nichž se na jevišti „postaví“ i televize.

    Inscenace se potýká s pomalejším rozjezdem (příčina tkví i ve slabších textech), později však překvapuje stále novými režijními nápady a sympaticky graduje, až jednomu přijde líto, že příběhů bylo pouze pět.

    Západočeské divadlo Cheb –
    Johanna Kapteinová: Práce nádenní, lásky trápení. Překlad Michal Kotrouš.
    Režie Zdeněk Bartoš, dramaturgie Marta Ljubková, výprava Andrea Králová, hudba Matěj Kroupa. Premiéra 22. dubna 2011.
    (Psáno z pražského hostování 8. června 2011.)


    Komentáře k článku: Práce a láska jako dennodenní trápení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,