Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Pouťové panoptikum v neklidu tmy

    Pražské Národní divadlo uvedlo na začátku listopadu premiéru inscenace kdysi skandální hry Rej dramatika vídeňské moderny Arthura Schnitzlera. Hostující francouzský režisér Arthur Nauzyciel spolu s dramaturgyní Martou Ljubkovou představili tvar postavený na jasně čitelném schématu: herci se vždy jeden po druhém vynoří z hloubky jeviště v pojízdné tramvaji, vystoupí, odehrají své dvě scény, načež zůstanou na jevišti, aby pozorovali scény následující. Postav na scéně tak postupně přibývá, jsme svědky jakéhosi pekelného panoptika Prateru, do kterého se každý lapí a odkud není cesty ven. Pouťovou iluzi utváří laciná, mírně nesourodá kombinace kostýmů: kůže střídá semiš, tyl satén, kožešina krajku a stejně tak se míhají střihy a styly. Scéně dominuje mocný černý oblouk, hrůzostrašný a přitom také trochu jakoby z umakartu – jakýsi dům hrůzy pro dospělé. Znepokojivé je i svícení, černočernou tmu prořezává pouze světlo tramvaje přicházející zezadu a kolmé vrchní svícení – snad jsme v Prateru v noci a nad námi svítí měsíc. Zároveň se dle kostýmů zdá, že je dění zasazeno do doby o něco mladší než v předloze (1897) a pohybuje se zrychleně v čase, od střapatých růžových dvacátých let (Mladá dáma) přes kubizující modernu (Slečinka) po klasicistní strohost let třicátých (Herečka).

    Pavlína Štorková a Robert Mikluš coby Slečinka a Manžel FOTO PETR NEUBERT

    V prvních dvou třetinách je velmi zábavné pozorovat, jak tvůrci vytyčené schéma naplňují. S napětím očekávám, jaká postava se v tramvaji ze tmy vynoří. Dialogy jsou dobře vypointované, mají rytmus a dynamiku a navzdory tomu, že se herci v prázdném prostoru mohou opřít pouze o sebe navzájem, podávají obdivuhodně silné výkony. Herectví je suverénní, spíše chladné, jakoby matematicky poskládané z gest a ostrých dialogických výměn, a přitom protkané hravými ironickými pomrkáváními a kudrlinami.

    Potíž schématu tkví v tom, že se ve své neměnnosti a při své délce (dvě hodiny deset minut bez přestávky) po určité době vyčerpá. U posledních dialogů už tak poněkud odevzdaně čekám na příjezd další postavy a pohybovou choreografii v podání „reje“ všech přítomných herců znázorňující sexuální akt (na nějž v souladu s předlohou dojde v každé scéně). Předposlední dialog Hraběte (David Matásek) a Herečky (Gabriela Mikulková) navíc sklouzne od břitké ironie spíše ke konverzační komedii (chvíli jsem měla pocit, že jsem v úplně jiné inscenaci Divadla na Vinohradech), což z počátku slibně nastartované dynamice zrádně podkopne nohy před samotným finišem. Ten je pak únavný jak zdlouhavostí jednotlivých akcí, tak jejich doslovností: Šlapka Jany Pidrmanové odkládá masku falešného úsměvu, rozpřahuje ruce a setrvává v ukřižované poloze, nechá si Hrabětem vyzout a opět nazout boty – stejně jako ostatní ženy –, aby poté všichni jeden po druhém nastoupili do tramvaje a odjeli.

    Vrcholný herecký výkon podali na předpremiéře Pavlína Štorková (Slečinka) s Robertem Miklušem (Manžel). Mikluš dostál satirickému rozměru hry, když nabídl zcela přesnou studii aktuálně společensky diskutovaného problému toxické maskulinity. Svým potutelným osobnostním herectvím věrně vystihl karikaturu dotěrného bílého heterosexuálního muže s úchylnými, mírně pedofilními zájmy a neopodstatněně vysokým sebevědomím, který za účelem vlastní dominance a uspokojení konstantně mansplainuje a manipuluje všechny ženy v dosahu. Zároveň však zachytil směšnou podstatu takového chování: když se celý opocený snaží udržet si autoritu a udělat manželce přednášku o nepěknosti mimomanželského svazku. To vše v obřích nepadnoucích spoďárech a podkolenkách jakoby zapomenutých z ložnicového vydání alpského kroje.

    Herectví Štorkové tak snadno uchopit nelze. Štorková si se svou postavou pohrávala vskutku podmanivým způsobem – patos střídal civil, přičemž v obou polohách nechávala diváky na pochybách, zda je Slečinka dítětem, nebo ženou. Chvílemi si počínala naivně, aby vzápětí vystartovala až nebezpečně. Slečinka Štorkové umí být nečekaně agresivní, vulgární, přitom stále obezřetná a v nadýchaných šatečkách jako z pudinku. Ve společné scéně Mikluš se Štorkovou představili nejvíce ambivalencí milostného (a vůbec mezilidského) vztahu – vztek, agresi, touhu… Pozoruhodné výkony podali i další, například Šimon Krupa v roli připitomělého Mladého pána nebo Veronika Lazorčáková jako Mladá dáma zneužívající svůj půvab a roztomilost.

    Nově pořízený překlad Pavla Novotného se zdá fragmentarizovat řeč více než Balvínův, je v něm více trhanosti, nedoslovenosti, neklidu. Herci této kvality využívají v promluvách vedených bez klesnutí intonace k tečce, jakoby v jednom hladovém neutěšeném proudu.

    Celá inscenace je prodchnuta tušením něčeho obludného, zlověstného. Pro režiséra je to nastupující nacismus – jevištně přítomný v podobě plánu utopického hlavního města Třetí říše, který visí v zadní části scény. Ovlivněna výrokem režiséra dopředu nedokážu posoudit, zda bych tento výklad na základě pouhého zhlédnutí z tvaru vyčetla – spíše ne, vzhledem k časoprostorovému zasazení hry by se nabízela možnost, že v zadním plánu pozorujeme dobovou mapu Vídně, která se na přelomu století rozvíjela. Tramvaj se pak jeví jako symbol industrializace, a inscenace tudíž jako kritika trasující kořeny problematických vztahů do této dějinné fáze. Na rozluštění režisérova ukrytého odkazu na nacismus ale možná zase tolik nesejde. Ať se to divákovi podaří, nebo ne, je nesporné, že mu Nauzyciel předkládá významově i esteticky celistvou adaptaci. V jeho podání je Rej nestvůrným kolovrátkem povrchních milostných vztahů plných přetvářky, falše, manipulace a nerovného zacházení se ženami a osobami z chudších poměrů, který varuje, že takové počínání nikdy neskončí dobře.

    Předpremiéru i obě premiéry divadlo bohužel muselo odehrát bez Petra Vančury, který na poslední chvíli onemocněl. Inscenátoři spolu s herečkami se vyrovnali s chybějícím článkem řetězu velmi důstojně, v podobě audionahrávky namluvené Davidem Matáskem, se kterou Jana Pidrmanová a Jindřiška Dudziaková decentně interagovaly na forbíně.

    Národní divadlo, Praha – Arthur Schnitzler: Rej. Režie Arthur Nauzyciel, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Riccardo Hernández, kostýmy Marek Cpin, světelný design Scott Zielinski, zvukový design Xavier Jacquot, choreografie Phia Ménard. Premiéry 3. a 4. listopadu 2022 (psáno z předpremiéry 2. listopadu).


    Komentáře k článku: Pouťové panoptikum v neklidu tmy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,