Poupata představuje milé překvapení. Už jenom tím, že na plátně ukazuje skutečné, obyčejné lidi, jež jinak v současném českém filmu plném magazínových žen v pokušení a pražských snobů nevidíte. Poupata jsou naopak silným sociálním dramatem z postsocialistického industriálního severu, jehož drsné společenství líčí autor na příkladu v podstatě typizovaného osudu rodiny nádražního hradlaře a uklízečky. ">
Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Poupata jako neokázalé zoufalství života

    Celovečerní debut režiséra Zdeňka Jiráského Poupata představuje milé překvapení. Už jenom tím, že na plátně ukazuje skutečné, obyčejné lidi, jež jinak v současném českém filmu plném magazínových žen v pokušení a pražských snobů nevidíte. Poupata jsou naopak silným sociálním dramatem z postsocialistického industriálního severu, jehož drsné společenství líčí autor na příkladu v podstatě typizovaného osudu rodiny nádražního hradlaře a uklízečky.

    Výsledek není žádným minimalistickým snímkem koketujícím s dokumentarismem, ale plnoprávným hraným filmem s vynikajícími herci v čele s Vladimírem Javorským FOTO BONTONFILM

    Výsledek není žádným minimalistickým snímkem koketujícím s dokumentarismem, ale plnoprávným hraným filmem s vynikajícími herci v čele s Vladimírem Javorským, s propracovanou psychologií postav a reálnými charaktery. Drama mapuje současnou tragédii na zapadlé průmyslové periferii, na což zírá divák vychovaný sterilní zábavností českých komedií s očima dokořán. Lze to srovnat se situací provinčního divadla, v němž se hne dramaturgům svědomí a místo konverzačních komedií nebo starých operet, kde se vše točí kolem sexu, začnou najednou hrát realistickou syrovou tragédii. V ní zpívají utrmácené ženské o nákupech, zatímco životem zničení chlapi mluví o českých křivdách a nespravedlnostech.

    Z Poupat cítí divák poctivou snahu o postižení pocitu bezmoci člověka uvězněného v pasti moderní bídy, kterou přináší nejen nezaměstnanost, ale také zdevastovaná společnost ztrácející smysl pro pospolitost. Snímek je v podstatě moralitou, jež se nezabývá pouze jedincem, ale celou odvrácenou stranou periferie českého kapitalismu. Ve vyprahlé industriální krajině ovládají lidské osudy peníze, rychlé kšefty, lichvářské dluhy, alkohol, snaha po zapomnění, ne-li rovnou pasáci s kurvami. Ženy, cvičící spartakiádu na známou píseň Michala Davida, zároveň opatrně navozují téma postsocialismu – tedy jakési kontinuity kultury materialismu, v níž bývalý útlak blbismu průmyslového budovatelství vyústil po převratu přirozeně v bídu bez kultury a prázdnotu. Někdejší vynucovaná spartakiádní uniformita vyvolává mezi místními ženami paradoxně šťastné vzpomínky a prožitek sounáležitosti v realitě, která se rozpadá před očima. Křiklavá casina stojí hned vedle banky, přestárlé děti si pěstují marihuanu ve skříni, vrcholem zábavy je striptýz v hospodě, kde vysedávají mlčící zoufalci, aniž by někdo byl s to se ozvat na protest.

    Hned úvodní sekvence popojíždějících vlaků a severské průmyslové scenérie evokuje atmosféru monotónního života bez budoucnosti, který vede svérázný Jarda (Javorský). Mechanicky zvedá závoru na přejezdu či skládá v láhvích lodě ze sirek. Vidíme v něm člověka mlčky se izolujícího od reality. Jenže hradlař zároveň tráví večery hraním u výherních automatů, na něž si půjčuje od prospěchářského hostinského, až mu hrozí, že kvůli dluhům přijde o byt. Jeho příběh zároveň rámuje mnohem širší tragédii rozpadu celé jeho rodiny, jemuž se ostatní snaží marně zabránit. Manželka (Małgorzata Pikus) plánuje otevřít na nádraží, kde uklízí, stánek. Od Jardy se odvrací těhotná dcera Agáta (Marika Šopovská), která tají před huličem Matějem (Vladimír Polívka), že je s ním těhotná. Svého otce nebere vážně ani syn Honza (Josef Láska), který se sám bláhově zamiluje do místní striptérky – a snaží se ji odkoupit od jejího ochránce.

    Sympatický film si udržuje napětí až skoro do konce. Problém tkví v přílišné šíři hlavního příběhu, který autoři nejsou s to ukočírovat. Postavy se objevují jedna přes druhou bez ohledu na logiku i dramatizaci jejich vnitřního vývoje či na tragické finále. Mnohé pasáže jsou plné situačních krkolomností, rétoričnosti a bohužel i násilných snah vysvětlovat, o čem že je ta postprůmyslová marnost, jak v chudobě hazard kvete či co obnáší huličský život mládeže. Příběh Honzy je scenáristicky asi nejproblematičtější, jeho striptérka se nejvíce blíží karikatuře vypočítavé, hloupé krasavice, která stále jen žvejká a lascivně se odhaluje. Peripetie vietnamských stánkařů je jakýmsi nadbytečným koloritem, důležitým snad jen pro závěrečnou – trochu nevěrohodnou – pointu. Agáta se svou kamarádkou vnášejí do snímku očekávané „telecí“ rozmluvy a Jarda se místy chová jako postava z televizních bakalářů. Divákovi tak na konci přijde líto, že scenárista a režisér v jedné osobě Zdeněk Jiráský neseškrtal dvě třetiny dialogů. Vždyť mezi strhanými kulisami průmyslového sídliště se vypráví především o tichém, nijak okázalém zoufalství života, které nepotřebuje žádná velká slova. Stačí jeden záběr ve sněhu mrznoucích, opilých, od plic si ulevujících chlapů, abychom až na kost nahlédnuli za kulisy tohoto prokletého severského světa. Muži v něm ostudně selhávají, honí se za chimérami, za hulením a podléhají těm nejnižším pokušením, anebo rezignují. Naopak žít, vychovávat děti a prát se o naději svedou akorát ženské, které více vydrží a umí snášet všemožná příkoří.

    Toto „divadlo rozpadu lidské pospolitosti“ lze brát i jako metaforu o zničené české periferii a posttotalitní prázdnotě, do níž prudce vrazila nová doba, která je – jinak – nelítostná jako ta husákovská. Podmínky stávající morální bídy redukují lidské vztahy na mechanismus finančních transakcí, zatímco takový svět ničí člověka bez naděje nejrůznějšími lacinými pokušeními.


    Komentáře k článku: Poupata jako neokázalé zoufalství života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,