Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin
    Divadelní noviny neovlivňují znění článků.

    Potužíraviny (No. 9)

    Politikovi, kterého si zatím vážím, starostovi města Poděbrad, se povedlo dojemné a důstojné zakončení 50. ročníku Neumannových Poděbrad, kterým se dnes říká Dny poezie. Byli tam takoví frajeři jako (bez křestních jmen) Chudík, Strejček, Klapka, Vránová, Kofránková, Kostka, Maciuchová, Rusko, Štěpánková, Medvecká, Merunková, Hlavica a další, hrozně moc Slováků, asi jsem někoho zapomněl. Omlouvám se. Měl jsem tu čest na této slavnostní akci přečíst níže citovaný dopis bývalému herci Divadla na Vinohradech Vlastimil Fišar, jednomu z hlavních zakladatelů Neumannových Poděbrad.

    FOTO fdb.cz

    Dopis Vlastíkovi:

    1/ Jmenuji se Vlastimil Fišar, jsem herec Divadla na Vinohradech a hrát v Divadle na okraji, s amatéry, bych považoval za čest.  Tohle se stalo koncem června 1971 a od té doby jsme se stali,  snad to mohu říci, přáteli. Strávili jsme hodiny v tvém obýváku, který kvetl hromadami knih, které jsi stále kupoval a miloval, a odkud z okna bylo vidět na vrátnici Míkova Divadla na Vinohradech, kde jsi hrál trochu těch malých rolí.
    Byls proklet nespravedlností šedesátého osmého, krachu své kariéry ředitele Mezinárodního svazu herců a vůbec všeho, co se tehdy dělo – nikdy jsi před tím nesehnul šíji – ale co platno, Husákova normalizace probíhala jako na drátku. Ty jsi byl z těch, co to těžce odsrali.

    2/ Tady mám několik fotografií večeru ve Viole, geniální poemy Vladimíra Vladimíroviče Majakovského PRO ETO, česky O TOM – zleva: Miki Jelínek, Vladimír Justl, Vlastimil Fišar, já, Jiří Hraše (zemřel 26. 1. 2012) a Petr Matějů.
    Skoro nikdo netušil, jaký je Justl frajer. Musím se přiznat, že jako mladý rozhněvaný muž jsem s ním měl v sedmdesátých letech konfliktní vztah. Na veřejné diskusi na WP jsem s Julkem Neumannem, pravnukem velkého českého básníka, jímž se dříve oprávněně Poděbrady zaštiťovaly – vykřičeli jsme Violu snobárnou a osočili její diváky, že do ní chodí během představení spát (tenkrát tam vystupovali Zdeněk Štěpánek, Radovan Lukavský, Václav Voska…) – no, Justlovi jsem se pak omluvil (pozdě bycha honit), on s noblesou sobě vlastní nabídl veřejnou diskusi ve Viole s námi rozhněvanými. Léta plynula a v XXI. století jsem strávil u Vladimíra v Křižovnické pár hodin – jednak byl encyklopedie lásky k české poesii – radil mně třeba, když jsem točil hodinovku o Janu Zábranovi, ale hlavně jsme se potkávali na většině jeho setkání s Ivanem Divišem. Vladimír mě srazil na kolena přiznáním k strašným ranním depresím: Kdybys věděl, jak strašné je ráno vstát, strašné – k neuvěření při jeho naprosté gentlemanské spolehlivosti. Čest tvé památce.
    Jiří Hraše byl veličinou teorie a praxe přednesu poesie – byl v úplných začátcích DNO i jeho dramaturgem. Zemřel letos v lednu. Čest jeho památce!

    3/ V té době také vzniklo A studio Divadla na okraji, v roce 1972, kde se z „protekce“ stal jejím členem tvůj syn Ján, tehdy něžný mladík i jeho kamarád a máchovsky tehdy vypadající Vladimír Čech (až mnohem později, po desítkách let jsem pochopil, že po jevišti chodí jako medvěd, ale že jeho milionář je nepřekonatelný).

    4/ Vlastíku, nic se nám mimo našeho přátelství nepovedlo – národní umělec Jiří Taufer, přešpatný člověk, hvězda stalinismu, přešpatný básník a docela slušný překladatel nám druhý den po premiéře ve Viole O TOM zakázal. Mám o tom svědectví – jeho diktátorský dopis.

    5/ Tvoje excelování v OSLOVENÍ Z TMY, dialog Ďábla s Jinochem uprostřed třetí světové války nám týden před premiérou zakázal sám velikán české literatury Ladislav Fuks. Izrael tenkrát zlobil a Židé byli opět špatné zboží.

    6/ V televizi jsem začal počátkem osmdesátých let dělat Nedělní chvilky poesie – zásluhou čestného člověka Oldřicha Janoty – nikdo mi nenutil dělat fráze k různým výročím. Dělali jsme spolu nádhernou básničku Jaroslava Seiferta Kopule hvězdárnyHalleyovy komety. Tentokráte si na tebe dupla jakási normalizátorka – stalinistka, která po tobě šla, a kdy jen věděla, že se něco šustne, napsala dopis na ÚV KSČ. Tahle básnička, připravená na Štědrý den, se pochopitelně nevysílala.

    7/ Jó, taky už umřela Jiřina Švorcová, jejíž šatna byla tak blízká tvojí – asi její zásluhou jsi nevyletěl z Divadla na Vinohradech, pravda, moc velkých rolí jsi si ale nezahrál, ale taková to byla strašná doba, ta sedmdesátá léta, kdy jsi mě toho tolik naučil: hlavně přátelství.  Čest Jiřině Švorcové!

    8/ Naposledy jsem tě viděl v roce 1990 – sypal jsi Mám rakovinu – byl jsi vyhublý na kost – a brzo poté jsi umřel – na prahu svobody – teď dostáváš tady – tedy tvůj syn v Poděbradech – Křišťálovou růži, kterou si tak zasloužíš…

    Čest Tvé památce

    Tvůj Zdeněk


    Komentáře k článku: Potužíraviny (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,