Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Potužíraviny (No. 5-6)

    Proč Potužíraviny? Vymyslel to Vláďa Hulec, moc se mi to žíraviny nelíbí, ale co dělat jsa cholerický dědek. Skoro sedm let jsem byl mrtvej, a teď ještě chvilku žiju, tak co s tím? Umění dělat již nejsem sto, tak aspoň nějaká ta osvěta. Nejsem vzdělanej, ale mám mozek slona, a tak když čtu blbosti třeba od šéfa činohry ND, musím se z toho vyblít. Navíc se snažím si některá fakta osvěžit a to mě baví velmi.


    O podávání ruky

    Druhá nejhezčí ženská (podle těla i duše) Káča Šavlíková (jak ten čas letí, ach) slavila v pátek 27. února padesátiny v Rubínu, raději bych říkal v Orfeu (tak se přece to Vašinkovo divadýlko jmenuje). Jó a ta vůbec nejfantastičtější ženská, se kterou jsem měl tu čest se potkat, byla Jana Březinová – ten krásný dlouhý krk…

    Ale neodbočujme: Seděl jsem v první místnosti a jako stokrát se dusil cigaretovým kouřem a snášel nepřiměřený hluk. Tuhle místnost mám moc rád, když jsem v ní sám. Ale byl jsem zoufale sám v tom bordelu i v ten pátek. Radost jsem měl jen z Vlasty a Zdeňka (Pecháčka), Matěje a Radany, Kunešový, Kolihy a kupodivu z tlustého Ermla a pochopitelně z Káči. Paranoicky jsem měl pocit, že se tu lidé, kteří spolu v mnoha případech prožili „celý život“, nezdraví. A teď v noci mi teprve vytanulo PROČ: zjevila se mi nádherná postava Evalda Schorma, a to jak všem podává ruku (pochopitelně i kulisákům, a tedy asi i Michalu Dočekalovi). Ruku! Když mně ji podal poprvé, vůbec jsem nechápal pokoru, noblesu a hrdost tohoto gesta. Pochopitelně podával ji ĎÁBEL, kterým Evald byl, a ne BŮH, jak se mnozí pletli v jeho „šarži“! Věřte nebo ne, ruku mi nepodaly ani dvě dámy české kultury, od nichž bych na to měl asi právo: Evička Salzmannová a Ivuška Hüttnerová (ta se to dokonce od Evalda mohla naučit – podal jí ruku mnohokrát).

    Pokoušel jsem se v A studiu Divadla na okraji za každou cenu vydržet. Nepovedlo se! Bohužel jsem utekl do hospody studených Číňanů. Věřte, nevěřte – nerad se přiznávám – skoro celou sobotu mnou cloumal krutý pláč. Ještě, že jsem mohl zavolat Duškina a Máru, kluky který mají na hlavě sraček, kam se na ně hrabu, a že se můj Petr pokoušel s marným úsilím mi pomoci.

    ///

    P. S. Vodhulce:

    Jelikož jsem minule – Potužíraviny (No. 4) – opomněl zavěsit nejprve text Zdeňka Potužila z 23. 12., na který teprv navazoval onen publikovaný, přidávám jej nyní jako No. 6:

    Potužíraviny (No. 6)

    Možná, že to je celý blbost, ale tohle mudrování bez zjevné znalosti faktů mě vytáčí aneb Cyklisto sesedni z kola

    Dělat divadlo v 64 – i když nejméně pomyslitelně lehké – je blbost. Sil se nedostává. Včera a v noci mě zachránil Saint-Exupéry. Ráno mě ale fest nasraly nejmenované noviny elaborátem Míši (rozuměj Dočekala) Praha patří malým obzorům.

    Foto archiv

    Povšechné kecy o architektuře, které přece každý rozumí. K elaborátu – stokrát omletá fráze o jediném tančícím domě, zkusím jen v krátkosti – hradby nebyly zbořeny v polovině 19. století, ale začly se bourat až 1874  a trvalo to do 20. let minulého století. Takže skoro vše o magistrále, řeknu-li to slušně – trochu zmatené. O prolukách okolo stanic metra – asi není tušeno, jak velké díry se dělají třeba z povrchu hloubených stanic. Třeba Můstku nebo Muzea, kde byly díry jak na Mostecku. Třeba proluka na Hradčanské – tam se bouralo 8 – 10 domů a to parkoviště místo nich je trochu minimalistické. Na Florenci se zboural jeden pánský hajzl, což asi autora netrápí. Jinak bych se vsadil, že nic. A kde tam je parkoviště, které stojí za řeč, také nevím. Jo Palmovka a Balabenka, prosím. Tam měla být výpadovka na Hradec a Liberec. Navíc na Balabence byly sklady Karlínského divadla, tak toho baroka je škoda. Atd. Atd. Atd. Ale hlavně připadám si jako zločinec u všech ochránců, oblíbených zelených a teď i umělců.
    Čím jezdí Michal po Praze? Metro by se podle něj nedalo postavit. Auta jsou
    svinstvo, co se musí nechat zaparkovat. A cyklostezky – ta nejhorší vede po
    chodníku pro obyčejné chodce (myslím u nás na Lenince, pardón Žukovově, už vím Beneše, ne Evropské) – a fakt to není příjemné, když tě někdo odzadu málem ohulí. Jistě to nebylo laciné vztyčit tam všechny ty značky atd. Kolečkové brusle nebo koloběžka – to už není moc v módě. Aspoň ale vím, proč v Národním divadle staví bazeny, ač nemají vymyšlený přívod vody, i když jinde to umějí. Myslím Kašpara v Celetné a řeku z Rozmarného léta.

    Nesmutný Štědrý den 2011.

    Zdeněk Potužil (* 25. srpna 1947) – český televizní a divadelní režisér, scenárista, dramaturg a divadelní organizátor. V roce 1969 společně s Miki Jelínkem a Petrem Matějů založili netradiční expedimentální divadelní scénu Divadlo na okraji. Po několika letech, kdy amatérsky vystupovali po různých mládežnických a studentských klubech, zakotvili v klubu Rubín na pražském Malostranském náměstí (dnešní A Studio Rubín) v domě „U tří korun“. Postupně se soubor zprofesionalizoval a existoval zde až do roku 1987. Kromě svého působení v klubu a v divadle pracoval Zdeněk Potužil v 70. a 80. letech i jako organizátor mnoha jiných akcí netradičního a alternativního divadla a spolupracoval s Československou televizí. V letech 1995 až 2004 působil jalo dramaturg, režisér a umělecký šéf Divadla Rokoko v Městských divadlech pražských.


    Komentáře k článku: Potužíraviny (No. 5-6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,