Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Postřehy Divadla Kámen (No. 20)

    Pražské Divadlo Kámen uvádí ve svém komorním karlínském prostoru novou hru Přibližně dvaatřicet zubů na motivy tří stran románu Svatá kniha vlkodlaka současného ruského spisovatele Viktora Pelevina. Tento román, především jeho obrazy a nálady, je důležitou součástí hry. Proto se její tvůrci rozhodli napsat několik nesourodých úvah, poznámek, postřehů, které možná zmateně přiblíží, proč právě Kámen a Viktor Pelevin.

    Viktor Pelevin: Svatá kniha vlkodlaka (přel. Ondřej Mrázek, vyd. nakl. Plus, 2011). Repro archiv

    Petr Odo Macháček – autor a režisér hry

    Svatá kniha vlkodlaka mě dostala důsledně postmoderní roztříštěností kapitol i myšlenek (nikoli slohu), občas až otravnými odbočkami, občas až otravnou pestrostí vizí. A také častou povrchností myšlenek, které často jen tak nadhazuje, neukončuje, neprohlubuje, probarvuje jen jednostranně. Takové vlastnosti většinou mívají různé splácaniny.

    Jenomže fascinovalo mě toto: ty nesourodé střepy se všemi barvami a odstíny a rytmy a hlavně podivně smíchanými tématy a motivy Pelevin nakonec složil v cosi, co poskytuje velký, umělecký, hledající čtenářský zážitek a požitek. Síla radosti, vážnosti, trapnosti a smíchu.

    Repro archiv Divadla Kámen

    Už dlouho se mi nestalo, abych v metru řval při četbě nadšením.

    Repro archiv Divadla Kámen

    Ta kniha dokládá, že mistr může i z velmi nedokonalých motivů složit dílo. Jednotlivé kamínky mozaiky mohou být pochybné a různorodé, ale když se najde někdo, kdo je umí poskládat, může vzniknout něco fantastického.

    A k tomu našemu divadlu ( Přibližně dvaatřicet zubů): Určitě jsem se nepokoušel stvořit na jevišti takovou šťastně poskládanou splácaninu, takové komplexní dílo, jako je v knize. Určitě by se mi to nepovedlo. Naše divadelní událost je úplně jiná, přímočará, průzračná, stručná, nepostmoderní… Odpovídá několika stránkám z té knihy a snad také celkové atmosféře.

    Snad jediným prvkem připomínajícími pestrou strukturu knihy jsou přednášky: profesor Miloš Horanský jimi dvakrát až třikrát vstupuje do divadelního tvaru a vykládá to, co se mu právě chce. Ovšem nikoli bez hlavy a paty – jako správný přednášející se snaží skutečně něco sdělit a zároveň si společně s osazenstvem z té celé události něco vzít i pro sebe.

    ///

    Mirek Paulíček – ,,pijící“muž číslo 1

    Naprosto zásadní rovinou Pelevinova románu je hledání ztracených významů – významů slov i myšlenek, významů, které byly postmodernou tolikrát prohlášeny za skrznaskrz závislé na interpretaci, za mrtvé nebo přinejmenším odložené.

    Rituál, při němž se liška A Čuri mění ve skutečnou lišku, tedy v chlupatou šelmu lovící slepice, je čirou snahou o návrat významu. FOTO archiv Divadla Kámen

    Rituál, při němž se liška A Čuri mění ve skutečnou lišku, tedy v chlupatou šelmu lovící slepice, je čirou snahou o návrat významu – snahou učinit opět lišku liškou. Scéna je v knize rámována dopisem, v němž sestra hlavní hrdinky píše o tom, že základem postmoderního umění je opakování již vytvořeného, že postmodernistu od plagiátora odlišuje používání citací a že „jeden ze zásadních problémů ve světě současného umění je vymyslet originální a svěží verbální interpretaci díla“; daleko podstatnější než reálná povaha slov a věcí je tedy způsob, jakým na ně nazíráme.

    Fakt, že významy se dlouhodobě vrátit nedají, zažijeme ve scéně nejen tím, že celý rituál, kdy se liška A Čuri mění v opravdovou lišku, má začátek a konec, ale i tím, že A Čuri nakonec pláče nad slepicí, která nepřežila, což by skutečná liška nikdy neudělala.

    ///

    Zdeňka Brychtová – ,,žijící“žena číslo 1

    Jak se ze zdánlivých  absurdit mohou vyklubat naprosto zásadní mezníky v konání živého tvora (nemusí se jednat pouze o člověka, slona nebo vlaštovku, ale třeba i housenku a kterýkoli jiný živý druh). Kniha Svatá kniha vlkodlaka se něco podobného možná ani nesnaží dokládat, prosazovat, obhajovat. Prostě to tak je.

    Každá, byť naprosto povrchní, třeba bizarní či dokonce absurdní věc je prostě životně důležitá a basta. FOTO archiv Divadla Kámen

    Každá, byť naprosto povrchní, třeba bizarní či dokonce absurdní věc je prostě životně důležitá a basta. V našem případě (tedy v případě románu a hry) především v životě lidském, liščím, liškodlačím a slepičím. V podstatě neexistuje nic tak jednoduchého a prostého, aby to nebylo alespoň trochu složité. Neexistuje nic tak běžného, aby to nebylo alespoň trochu překvapivé. Neexistuje nic tak nepotřebného, aby to nebylo alespoň trochu zásadní. Ono nakonec vše, co je jednoduché, běžné a nepotřebné, je ve výsledku ohromně složité, zajímavé a zásadní. Jen to vnímat, užít si to, vytrpět si to a žít.

    Třeba takový úprk se slepicí v podpaždí může být pro konzumní lidské živůtky až moc banální, hloupý a zanedbatelný. Přesto ona metafora jakéhosi trapného, soustředěného, vrtkavého, nejistého běhu s drůbeží v náručí může být právě to, co spokojenému člověku v dnešní společnosti chybí. V inscenaci Přibližně dvaatřicet zubů se alespoň během necelých šedesáti minut pokusíme tento opomíjený lidsko-zvířecí akt dopřát sobě a samozřejmě divákům.

    Inscenaci Přibližně dvaatřicet zubů uvádí Divadlo Kámen ve svém karlínském prostoru v pátek 24.3., ve čtvrtek 20.4. a v úterý 23.5. vždy od 19:30 hodin.

    ///

    Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN (a jejich texty naleznete):

    Zdeňka Brychtová / Petr Macháček / Vladimír Benderski


    Komentáře k článku: Postřehy Divadla Kámen (No. 20)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,