Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Postřehy Divadla Kámen (No. 19)

    Kašle umění na diváka…? Co je to za otázku? Jistě, že nekašle! Jak by se mu to podařilo? Vždycky se nějaký divák najde. Otázkou spíš je, zda a jak k němu dospěje. Ale obecnou matematickou pravděpodobností a statistikou vzato, pokud se něco líbí jedné osobě, s velkou pravděpodobností se líbí i dalším lidem… Tak tedy doufejme, že i tato žurnalisticky nesprávně strukturovaná reportáž z dalšího diskusního večera v Divadle Kámen, který se konal v sobotu 4. listopadu po představení „kamenné velkohry“ Mamut mamut, si čtenáře najde.

    Třetí diskusní večer v Divadle Kámen nastolil do jisté míry snad kontroverzní, ale zároveň nijak zvlášť originální téma. Otázka zněla: Kašle umění na diváka? FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK

    Třetí diskusní večer v Divadle Kámen nastolil do jisté míry snad kontroverzní, ale zároveň nijak zvlášť originální téma. Otázka zněla: Kašle umění na diváka? Jak se ale později ukázalo, nemohli jsme si ten večer položit lepší otázku. Moderátor Petr Odo Macháček se tentokrát rozhodl netopit se v abstrakci a nezobecňovat diskusi vymezováním pojmů, co je umění, kdo je umělec, nebo se pokusit přijít na to, proč měl Bach zrovna štěstí, že je Bach, ale zůstával u konkrétních otázek.

    I tak se diskutující do abstraktních úvah několikrát úspěšně ponořil. Nevyhnuli se otázkám, co je „doopravdy“ umění, a mimo jiné se zapletli i do již zmíněných pojmů jako „kontroverzní“, „originální“ nebo „avantgardní“. Přesto se skrze jistý „dezorientovaný chaos“ průběžně dobírali zajímavých názorů a pohledů a podařilo se jim odpovědět na otázky, kvůli kterým se sešli.

    Pro přehlednost již tak složitých myšlenkových toků akt=rů diskuse zvolím netradiční formu reportáže, a sice fiktivní rozhovor. Ano, z novinářského pohledu je to zcela nepřípustné, ale na poli kreativity je to tentokrát – snad – vhodné. Protentokrát… Tak tedy nabízím ,,fiktivní” rozhovor složený z reálných otázek a odpovědí s hlavními hosty diskuse Petrem Baklou a Ondřejem Horákem.

    Nejprve ve stručnosti oba zmíněné představme:

    Petr Bakla, skladatel hudby psané na papír. FOTO archiv

    Petr Bakla

    Skladatel, vlastními slovy „skladatel hudby psané na papír“, tj. věnující se technicky specifickému bdělému snění o hudbě. Svérázný, sebevědomý, kvalifikovaný příležitostný recenzent a autor prvních několika vět perexu této reportáže.

    Ondřej Horák, tajemně působící zastánce a propagátor umění. FOTO Facebook Um!

    Ondřej Horák

    Přítomně pesimistický, tajemně působící zastánce a propagátor umění, kurátor, autor pořadu Um! na internetové televizi Stream.cz, jehož smyslem je prý mimo jiné přesvědčit diváky, že umění na ně nekašle.

    ///

    Nic nepřijímat automaticky a nemít očekávání… Repro archiv

    Petře a Ondřeji, kašle umění na diváka?

    Petr Bakla: Je mylná představa, že umění vůbec může na diváka kašlat. Umělec vytváří jsoucna, která touží někomu ukázat. To ale neznamená, že je tvoří tak, aby „se líbila“. Umění navíc potřebuje další umění. Kdyby nebylo žádné jiné umění, nepoznáme, že to další, co vzniklo, je umění. Důležitější je umělecký kontext než zaměření na diváka.

    Ondřej Horák: Základní vlastností umění je jít proti divákovi. Tím ale nemyslím nijak plánovaně. Pokud umění vychází vstříc divákovi, nic nového mu nepřinese. Mě osobně zajímá umění, které provokuje a pokládá otázky, které bychom si sami nepoložili. Tím, že si na ně odpovídáme, posouváme se dál.

    Měl by umělec při tvorbě na diváka myslet?

    Petr Bakla: Umění je zajímavé tam, kde vůbec nevím, co to udělá – se mnou, s divákem. Pokud počítám s nějakou reakcí dopředu, z umění se stává kultura. Navíc: mezi uměním a divákem nedochází k přímé interakci. To, že jsme v nějaké situaci, v nějakém prostoru, že můžeme dělat, co děláme, je výsledkem vnějších podmínek a úsilí, tím, co je v daném místě a čase možné nebo nemožné udělat. Nefunguje to tak, že něco vymyslím a okamžitě to distribuuji divákovi. Ve světě institucionální komplexnosti všeho se toto zkrátka nestane.

    Ondřej Horák: Pokud vymýšlím umění pro diváka, jde o kýč. Pokud jdu promyšleně proti němu, také to není správné. Když něco tvořím, můj divák v podstatě neexistuje. V polovině 19. století existovaly oficiální salóny, kde se vystavovaly krásné obrazy – krajinomalby, zajímaví lidé v zajímavých pózách, historické události. Pak přišli impresionisté, kteří začali malovat něco, co návštěvníci salónů nepřijímali. Trvalo 20 let, než byla impresionistická díla přijata a oceněna. Přitom tenkrát umění nevznikalo na truc, z odlišnosti, ale ze samotné podstaty umělců. Umělci si nekladli otázky, zda na někoho kašlou. Na to se ptáme až dnes my.

    Jak vnímat umělecká díla? – Petr Bakla, Ondřej Horák a Petr Macháček. FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK

    Jak vnímat umělecká díla?

    Ondřej Horák: Zkusím popsat případ obrazu Mony Lisy: někteří z nás ho možná viděli v Louvru. Pokud se tomu ovšem dá tak říct, neboť vzhledem k přístupové vzdálenosti 5-ti metrů od obrazu nelze tvrdit, že jsme si ho nějak zásadně vychutnali. Obecně je ale považován za jeden z nejlepších obrazů všech dob. Ještě na konci 19. století se obrazy neinstalovaly jednotlivě jako dnes, ale jeden vedle druhého jako tapeta – lepší šly nahoru, slabší dolů. Mona Lisa tehdy visela na jedné výstavě ve výšce půl metru nad zemí a skoro nikdo si jí nevšiml. Až historka o tom, jak se obraz ztratil, pak se znovu našel atd., dala obrazu příběh a s ním se stal TÍM uměleckým dílem. Kdo z nás si kdy položil otázku, co ho na tomhle obrazu opravdu fascinuje a jestli vůbec něco? Možná jen přejímáme jeho historii, ale otázku kvality díla jsme si nikdy nepoložili. Měli bychom se sami sebe ptát, které dílo nás zasahuje a mění. Hledat taková díla je vzrušující cesta.

    Petr Bakla: Když vnímáme nějaké umělecké dílo, na svůj názor moc nedejme. Dostaneme se mnohem dál, když si ze svých názorů nebudeme dělat těžkou hlavu.

    Repro archiv

    Co má divák očekávat od umělce a naopak umělec od diváka?

    Ondřej Horák: Já osobně chci být překvapen. Dnes už není dobré vnímat umění odděleně. Ve výtvarném umění je běžné spojení zvuku, filmu, obrazu, plastiky… Můžu to vnímat jednotlivě nebo jako celek. Interdisciplinarita – to je možnost, jak bude vypadat umění ve 21. století, a myslím, že budoucnost umění půjde tímto směrem.

    Petr Bakla: Ve výtvarnu jsou intermédia mainstream a tak trochu imperativ. V reakci na to se třeba jiní umělci naopak od intermédií odkloní a budou až hermeticky bazírovat na svém poli a půjdou do hloubky. Oboje je ale v pořádku. Obecně mám právo očekávat, že ti lidé, kteří dělají umění, pracují seriózně. A priori mám důvěru, že to myslí vážně a že za svou prací takříkajíc ručí svým životem. Zjistím-li, že důvěra přišla vniveč, běda. Na druhé straně, umělec má právo udělat chybu a očekávat, že divák kvůli tomu nezavrhne vše ostatní. Mám právo očekávat, že umělec dělá, co musí, protože jinak to nejde. A jako umělec mám právo očekávat od diváka, že mi odpustí chybu. Pokročilý divák zkrátka chápe, že umění je pokus – omyl.

    Měl by divák kašlat na současné umění?

    Petr Bakla: Pokud nejsem obeznámen s uměním svých současníků a zároveň se rozplývám nad uměním historickým, do značné míry si lžu do kapsy. Nejsem totiž schopen se ani teoreticky přiblížit tomu, co dané dílo tehdy mohlo pro ,,současníky” znamenat. V jakémkoli provedení dnes nemáme šanci slyšet třeba Beethovena tak, jak ho slyšeli v době, kdy hudbu napsal. Ti lidé tvořili, žili a vnímali v jiném kontextu, mělo to jinou „dynamiku“ a všechno. My si tu hudbu dnes mylně ztotožňujeme s nějakou kulturou, sloužící k „ušlechtilému povznášení ducha”.

    Ondřej Horák: Ať umělec chce nebo ne, je svědkem doby. To, co čteme v dílech, je naše interpretace, která nemusí vůbec odpovídat tomu, co autor zamýšlel. To je velmi důležité v návaznosti na to, že jde o jeden z důvodů, proč vnímat současné umění, abychom mohli chápat vývoj, historii, kvalitu děl a souvislosti, za jakých vznikají. V jistém smyslu, pokud budeme vnímat současné umění, můžeme se hodně dozvědět o motivacích a způsobech práce umělců, kteří tvořili v minulosti.

    Linder: Untitled, 1977, Stuart Shave/Modern Art, London. Repro archiv

    Jak se s uměním v dnešní době vypořádat?

    Ondřej Horák: Nic nepřijímat automaticky a nemít očekávání. Zkusit být neustále nějak překvapován. Zároveň být kritický, přehodnocovat, co jsem si myslel. Přes jedno se dostanu ke druhému. Ono je vlastně jedno, kde to začne. Důležité je posouvat se dál, jít někam a pak být třeba i zklamán. Po prvotním impulsu si člověk sám začne vytvářet vlastní síť vztahů k umění.

    Petr Bakla: Formální vzdělávání principiálně nesouvisí s vypěstovanou citlivostí vůči umění, za kterou si každý člověk může sám v závislosti na prostředí, ve kterém se pohybuje. Umění je pole samoučení. Naše síť většinou na něčem visí, ale jak je hustá nebo řídká, za to si každý zodpovídá sám.

    V reálné diskusi vedené v Divadle Kámen se ptal Petr Odo Macháček, ve fiktivním rozhovoru psaném na ,,papír” se ptala Zdeňka Brychtová.

    ///

    Předchozí diskusní večery na i-DN:

    Role v moderní činohře: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 14)

    Divadlo jako architektura okamžiku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 16)

    ///

    Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN (a jejich texty naleznete):

    Zdeňka Brychtová / Petr Macháček / Vladimír Benderski


    Komentáře k článku: Postřehy Divadla Kámen (No. 19)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,