Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Postmoderní, nic víc

    Eleusis od Handa Gote vypráví příběh z řecké mytologie o únosu Persefoné do podsvětí a o jejím každoročním dočasném návratu na zem. Tvůrci přitom stírají rozdíl mezi říší stínů a světem na zemi. Všechny mytologické postavy zobrazují jako stíny, avatary, kteří nikdy nepřekročí hranice grafického studia, v němž byly vytvořeny.

    Prostředí jako z počítačové adventury se objevuje na projekcích neustále promítaných na bílá plátna, která pokrývají stěny i podlahu scény. Inscenátoři se záměrně nesnaží, aby si diváci mohli vztáhnout postavy ke svému všednímu životu, zůstávají pro ně odosobněnými hrdiny. Eleusis tak vypovídá o mýtu, který se cyklí sám v sobě.

    handa

    Tomáš Procházka v postinternetové opeře FOTO ARCHIV DIVADLA

    Koncept divák prohlédne již v prvních několika minutách a dál na něho představení působí pouze svou atmosférou. V osmi výstupech „post-internetové“ opery se střídají monologické árie Persefoné či Déméter (Veronika Švábová) a Chárona či Háda (Tomáš Procházka), v nichž postavy několika větami shrnují svou úlohu v příběhu. Vyjadřují se italsky, anglicky i česky, ale ani v jednom případě jim není rozumět, protože zpěv deformují počítačové efekty. Ani naddimenzované titulky v pozadí příliš nepřispívají ke srozumitelnosti, neboť divákův pohled neustále upoutávají rozmanité projekce kýčovitých ilustrací (nejen) s mytologickými motivy. Objeví se například simulace antického chrámu, socha Déméter líbající Persefoné, anebo tmavá chodba vedoucí do Hádova podsvětí. Divák se občas zasměje, může se nechat unášet zpěvem, který zní jako z jiného světa, a hlavně nemusí na nic myslet.

    Eleusis lze označit za ukázkově postmoderní inscenaci. Najdeme zde vyprázdněný „velký příběh“, klipovitost, rušení bipolárních protikladů, přiznané nakládání s klišé, znaky bez reference, míšení „vysoké“ opery s „nízkým“ žánrem – světem virtuálním – a veškerý smysl zde spočívá v nesmyslnosti. S jinými inscenacemi od Handa Gote se nelze tak snadno vyrovnat použitím jediného pojmu. Tvůrci si jindy dokážou s vyprázdněností pohrávat a publikum tím inspirovat a zneklidňovat, ale v Eleusis ji jenom ilustrují.

    Za pozornost stojí způsob, jak „handagotovští“ (ne)herci účinně ztělesňují odhmotněné avatary. Jsou jako obvykle statičtí a v každé scéně vyjadřují pouze jediný význam. Když Švábová hraje rozzuřenou Déméter, pouze si k očím přikládá modely blesků a pak je hází na zem. Procházka si zas v roli Chárona vystačí s fotografií očí zobrazenou na chytrém telefonu, který drží na teleskopické tyči před sebou jako masku. Pozornost publika upoutávají výrazné rekvizity či kostýmy a na fyzickou přítomnost herců se vůbec nesoustředí. Otázku, jak odtělesnit herce, zodpověděla Eleusis velmi dobře.

    Handa Gote Research & Development: Eleusis. Připravili Švábová, Dörner, Hybler, Procházka, Smolík, Svatoš. Premiéra 15. dubna 2016 v divadle Alfred ve dvoře.


    Komentáře k článku: Postmoderní, nic víc

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,