Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Poslední velký klaun

    Je to poslední velký žijící klaun druhé poloviny dvacátého století, a nejen to! Jakpak asi oslavil svoje výročí?

    Nechal se trochu oslavovat, při jeho významu to je opomenutelné, ale především zahrál publiku celé představení. Klauna Grimaldiho v londýnském Sadler’s Wells museli na židli vynést na scénu, Dimitri tam nejen došel, ale takřka jako za starých časů sehrál vše, co dříve předváděl.

    Vynechal jen pár náročných triků s rovnováhou, půl salto nazad z bedny, ale esence jeho kvality byla sehrána. Byl jsem u toho, protože jsem byl nejen pozván, ale byla mi dána šance Dimitrimu v jeho divadle v rámci oslav sehrát můj poslední kousek, který je kombinací textů, které cituji, a kreslených obrázků spjatých do komiks filmu, protože byť jsem jeho kolegou mladším, už bych skoro musel být vynesen na scénu též, pokud bych chtěl něco ze starých kousků předvést.

    Znáte reklamu na baterie Duracell? No, to tam běhají plyšoví králíci, z nichž jeden je vždy na čele, ostatní padnou zanecháni vzadu, protože vítězící, jak se ukáže, metelí na baterky Duracell. Tak bezpochyby Dimitri má tajnou dohodu se zmíněnou firmou a ve svém věku nás pořád předjíždí.

    Kdo to je, ten Dimitri, ptá se mladší generace komiků. Ti znají Gulka, Johanna Le Guilerma, Didie André, Jean-Paula Lefevera, pochopitelně Bolka Polívku, některý ze starších vzpomene na Jengibarova.

    Dimitri? Dámy a pánové, pro docenění a pochopení jeho ceny se musíte vrátit do šedesátých let, kdy se jeho typ klaunské komedie objevil jako něžná bouře.

    Co to bylo za dobu? Klauny jsme zahrabávali do hrobů, nebylo snesitelné se dál dívat na ukřičené týpky, opakující donekonečna hrubé žerty zrozené v manéžích světa, světa krutého a znaveného.

    Vzpomeňte na poslední scénu Felliniho Klaunů z roku 1971, pohřeb klauna oplakávaného partičkou staříků, která vyústí v běh dokola manéže, popadajících dech, někteří nemohou dál, usedají. Hektická utíkaná do nikam prudce končí a jeden z klaunů létá v dešti papírových girland a do prázdna, jako poslední pták, šustí. Fellini, který svůj obdiv a skepsi vůči cirkusové komedii kreslil, zobrazil soumrak bohů, nenaznačil žádnou skulinu, nikde svítání na lepší časy, jen pláč nad odcházejícími velikány. Fratellini, Pipo, Rhum, Rivel, Fottit a Chocolat.

    Nevím, jestli o Dimitrim Fellini věděl, Leonida Jengibarova Rusové úspěšně zamlčeli, toho jsme měli jako občané satelitního státečku pevně spoutaného do nenarušitelné državy sovětů možnost v Praze vidět, ale Dimitri vyrůstal za humny, dokonce na italské straně Alp.

    Fellini nevěděl, nebo se nehodil do nekrologu klaunství?

    Protože oba jmenovaní, Dimitri a Jengibarov, každý jiným způsobem, nesli svítání do noci, chtělo to být mladým, s potřebou naděje pro cítěný budoucí život, abyste, ostatně opět jako u Felliniho, nasedali do vratkého plavidla a odjížděli někam, každopádně pryč od staříků přežvykujících mrtvé maso ve jménu zisku.

    Dimitriho jsme viděli v Praze zhruba ve stejném čase jako Jengibarova, tedy v polovině šedesátých let v Divadle Na zábradlí. Jengibarova nejdříve v cirkuse Jerevan a vzápětí na stejné malé scéně jmenovaného divadla.

    A teď už jen o Dimitrim.

    Klauniádu utrhnul cirkusu, klaun stál na scéně sám, vše, co fenomén klaunství vytvářelo, jsme měli v paměti, nebylo zapotřebí ječících zvířat, rotujících akrobatů, žonglujících zázraků, blýskavých kostýmků obnažujících tělíčka a svalnatá těla. Dimitri utrhnul svůj díl světa cirkusu a přenesl ho do intimity malých divadel. Témata, koření žertů mohlo být překvapivě jemné, protože se nemuselo prát o místo v turbulenci barev a pohybů. Klaunská hra kvetla jako jemný kousek flóry ve skleníkových podmínkách. Pro nás, mladé divadelníky, to byl objev a motivace. Časem jsme se vrátili do plátěných stanů, ale to byla už další kapitola psaná o deset let později, každopádně nastartovaná Dimitrim.

    Takže, pane kolego Dimitri, mohu-li si dovolit postavit se vedle Vás nebo přesněji za Vás, díky za Vaši existenci!


    Komentáře k článku: Poslední velký klaun

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,