Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Poslední německý upír

    Berlínské Theater des Westens je poslední zastávkou kultovního muzikálu Michaela Kunzeho a Jima Steinmana Tanz der Vampire na tříleté tour po německých městech. V roli upírského hraběte v ní rok vystupoval český muzikálový herec Jan Kříž (ve Stuttgartu, Hamburku a Kolíně nad Rýnem, viz rozhovor s ním na straně 8–9) a od 13. prosince do 25. ledna se do produkce vrátil právě v Berlíně už v prvním obsazení, aby tu den co den zval ke krvavému tanci Dianu Schniererovou, slovenskou představitelku hlavní ženské role Sarah. Před ním upíra Krolocka hrál Filippo Strocci a sérii dokončil Thomas Borchert.

    Jan Kříž (hrabě Krolock) s Dianou Schniererovou (Sára) v berlínské sérii Plesu upírů FOTO STAGE

    Idylu transylvánské vesnice, jejíž obyvatelé uctívají všemocnou sílu česneku, naruší příjezd profesora Abronsia a jeho studenta Alfreda, který se okamžitě zamiluje do místní dívky Sáry. Ve stejnou chvíli ovšem Sáru okouzlí tajemný upírský hrabě a zve dívku na ples, kde se má stát jeho další obětí. Tomu se nadšený upírolog a jeho zamilovaný asistent pokusí zabránit.

    Původní inscenaci vytvořil sám režisér a autor filmového předlohy The Fearless Vampire Killers (satirického komentáře hororových snímků s upírskou tematikou) Roman Polanski, v Berlíně jeho verzi opatruje Cornelius Baltus.

    Kýčovitou romantiku mladé lásky Sáry a Alfreda a lehké komično posedlosti profesora Abronsia střídá erotické dusno upířího naturelu a neodbytné nutkání zakousnout se. V centru Kunzeho libreta totiž nestojí milostný trojúhelník, ale touha, pudovost a nenasytnost zabalená do upírské krvelačnosti. Inscenace je ironickým ušklíbnutím nad tendencí mytizovat realitu a zároveň nad romantickými představami člověka o možnosti překonat nebo ignorovat takové přízemní pudy. Ušklíbnutím upíra, který si uvědomuje nemožnost dokonalého a trvalého nasycení a tento stav přijímá jako nevyhnutelný.

    Celkové tempo inscenace je strhující. Steinmanově hudbě (diriguje Robert Paul) nechybějí vedle náročných sólových partů dynamické sekvence a dějotvorné pasáže, romantické duety, sbory ani efektní vícehlasé kompozice. Nemohu nezmínit perfektní vystoupení tanečních sólistů Sonnyho Grievesona, Amarbiho Tsikusheva a Astrid Gollob v náročných tanečních choreografiích Dennise Callahana. Efektní je také proměnlivá scéna (William Dudley) – průřez zasněženou chalupou na točně střídá interiér Krolockova zámku s ikonickým točitým schodištěm a sloupovím, gotická hrobka nebo hřbitov. Vrstvu dokonale vystavěné iluze pak záměrně narušuje důmyslné využití projekce a animací.

    V licencované inscenaci, která má ambice tematizovat některé stereotypní znaky upírských příběhů, se každý interpret musí vyrovnat s „povinnou výbavou“ předepsaných pohybů a gest.

    Jan Kříž určitým způsobem překonává strnulost karikaturní stylizace role a postavu zakládá spíše na přirozenější ironizující póze v projevu. Dominantním znakem jeho jevištní kreace je výrazně modulovaný hlasový projev, soustředěná dikce a vědomá práce s gesty. Namísto přehnané mimiky udržuje koncentrovaný výraz okázalého nezájmu.

    Svou kořist Sáru vábí v podstatě jen sugestivním hlasovým projevem. V interakci s lidskými postavami, které přicházejí dívku zachránit, však znuděný hrabě se sklony k teatralizaci projevu „ožívá“ a samolibě podléhá vlastní sebestylizaci. Krokem téměř tanečním vchází na jeviště a v rychlém sledu se představí jako nonšalantní hostitel, nesmlouvavý velitel, ale i chápavý mentor a průvodce. Strojené pouštění hrůzy střídá s jemnějšími metodami lákání a končí striktním direktivním gestem „pozvání“ do zámku.

    V podstatě jen na chvíli Kříž dovolí jinak suverénnímu upírovi vystoupit z pečlivě kontrolované iluze povýšené netečnosti, aby v nečekaně sebezpytném vrcholu Krolockova partu Unstillbare Gier naznačil jedno z tradičních klišé upírských romancí – trpícího netvora. Herec ovšem zůstává nad věcí. Přepjatě sebelítostné doznání nedokonalosti upírského stavu dopřeje Krolockovi vlastně jen krátce, upír vzápětí vzdorně překoná tuto chvilkovou „slabost“ a v hořkém proroctví nevyhnutelného obnoví kontrolu nad svými emocemi a vrací se do své role.

    V pěveckém provedení je Kříž jistý, intonačně čistý a výrazově bohatý. Němčina dodává hlasu novou zvučnost a zejména pro střední a nižší polohy Krolockova partu je herec vybaven působivě znělým témbrem, pro jehož uplatnění bohužel nemá na české muzikálové scéně mnoho příležitostí.

    Diana Schniererová oplývá suverénním vystupováním i hlasovým projevem. Naivní hrdinka Sára se nechá zlákat charismatickým hrabětem a romantickou představou nesmrtelnosti. Působivého vrcholu dosáhne Schniererová v náročné dynamické sekvenci Draußen ist Freiheit již v první polovině inscenace – ve chvíli rozhodnutí přijmout Krolockovo pozvání udržuje zasněný, dychtivý výraz, který je v kontrastu s jejím silným, rovným hlasem.

    Samotný part vyžaduje absolutní nasazení interpretky, nicméně až do závěrečné proměny v upírku Schniererová v rámci role už pěvecky výrazově nemá moc kam jít. Během duetu s Krolockem (Totale Finsternis) ale vynikne herecké uchopení postavy. V groteskním zveličení Krolockova omamujícího vlivu herečka střídá exaltovaný výraz fascinace a zmateného vystřízlivění s místy afektovanou pohybovou ilustrací zpívaného textu.

    Sára Diany Schniererové nepotřebuje zachránit. Proměna v nemrtvou je v podstatě přirozeným naplněním její touhy zdůrazněná překvapivou extenzí výrazové kapacity mladé interpretky v chladnokrevně nadšené deformaci lidskosti.

    Inscenace se na své finální zastávce vyznačuje vysokou profesionalitou prostupující všemi úrovněmi produkce. Diana Schniererová má výjimečný muzikálový potenciál a ve svém věku prokázala smysl pro hereckou nadsázku v situacích, které svádějí spíše k romantické iluzivnosti. Jan Kříž si vysoce stylizovanou roli viditelně užívá. V Německu v ostře sledované roli, obsazované zpravidla těmi nejžádanějšími interprety, si našel svou osobitou polohu, kterou se nesnaží napodobit hvězdné představitele Jana Ammanna nebo Thomase Borcherta. Český herec nezapomíná na požadavek nadsázky, ale zjemňuje ji v ironii. Přirozenější stylizace posunuje Krolocka blíže k dnešnímu stereotypu upírských romancí. Přesto – nebo právě proto – je Křížova jevištní kreace neméně účinná.

    Tanz der Vampire v Berlíně dokazuje, že dlouhodobé licencované uvádění nemusí zakrnět v přehlídce prázdných výrazů, zmechanizovaných pohybů a kostýmované exhibici sólistů. Energii, kterou berlínští upíři paradoxně sálají, místo aby vysávali, ale slovy přenést nedokážu. Tato show je prostě živá i po dvaceti letech.

    Stage Entertainment – Michael Kunze, Jim Steinman: Tanz der Vampire (Tanec upírů). Režie Roman Polanski, dirigent Roman Paul, choreografie Dennis Callahan, scéna a videoprojekce William Dudley, masky a kostýmy Sue Blane. Berlínská premiéra 21. října 2018, série skončila 17. března 2019 v Theater des Westens Berlín.


    Komentáře k článku: Poslední německý upír

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,