Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Můj život je už tak dávno…

    Kdo znal herečku Květu Fialovou, vnímal její zvláštní, paradoxy naplněný svět s obdivem i nedůvěrou. A často se ptal, je ta image krásné dámy s neustálým zasněným úsměvem na tváři a s tvrzením, že stáří je nejkrásnější část života, skutečná? Nebo je to jen hra?

    V rozhovorech a knížkách, které o ní a s ní vyšly, se onen optimistický obraz silné a krásné ženy, jež se přes hrůzu, kterou prožila na prahu dospělosti, dokázala s životem poprat a projít jím s elegancí a úsměvem na rtech, hodil. Kdo ovšem, byť na chvíli, překročil demarkační čáru jejího soukromí, byl překvapen její druhou podobou poněkud škodolibé, satiricky naladěné ženy, která dokázala s lehkým úsměvem na rtech člověka přesně a nemilosrdně zpražit. Podobně, bez servítků, hodnotila i politiku. Ostatně o tom všem se můžeme přesvědčit v knize jejího přítele z posledních let života, uherskohradišťského herce Josefa Kubáníka, Poslední deník Květy Fialové, kterou začátkem září vydalo nakladatelství Zeď.

    Fialová bezpochyby patřila k nejlépe zapamatovatelným herečkám své doby. V herecké kariéře jí pomáhal její vzhled, v němž se mísila noblesa hraběnky s erotickou štiplavostí prohnané dámičky. Navzdory těmto dispozicím však měla po celý život odmítavý vztah k „heterákům“ a naopak důrazně a hlasitě upřednostňovala gaye. Dalším paradoxem jejího života bylo, že i když působila trochu jako éterická bytost z jiného světa, neustále na sobě pracovala a byla velmi systematická. Ostatně o tom svědčí i fakt, že si celý život vedla deník. Tušila snad od mala, že by se v budoucnosti mohl stát lákavým materiálem pro zveřejnění? Kdoví. Jisté je, že své deníky nabídla Josefu Kubáníkovi až ve věku, kdy říkala: Celej můj život je už tak dávno.

    Základ jejího pohledu na svět i její životní motto (výhradně si připíjela na život, na lásku a na vítězství) je třeba hledat v buddhismu, tedy víře, která u nás nebyla (především v jejím dětství a mládí) a není běžná. Tu „zdědila“ po mamince. Stejně jako mnohé své vlastnosti. Sama si to, jak vyplývá z jejích rozhovorů, dobře uvědomovala. (Matka) asi v sobě měla něco zvláštního, co některé lidi mohlo provokovat a dráždit, měla. Mně samotný přijde taky zábavný občas lidi nenápadně postrkovat tam, kde bych je chtěla mít…

    I když o Květě Fialové bylo za její dlouhý život napsáno mnoho a rozhovorů vznikl bezpočet, kniha Josefa Kubáníka přináší řadu nových informací. I způsob autorovy prezentace této herecké legendy je nezvyklý. Pro mnohé bude možná až šokující svou syrovostí. Ta je ovšem přesně ve stylu jejího myšlení a života. Autor v rozhovoru pro deník Právo o struktuře své knihy řekl: První polovina je dialog, druhá je deník, který jsem psal, když už to paní Květa kvůli nemoci dělat nemohla. A jde skutečně o přepis našeho povídání. Inu, to se zapřít vskutku nedá. V autorově přístupu působí kniha až punkově. Bezprostřední povídání, do kterého jsou vkládány popisy toho, co se při rozhovoru děje, je na jedné straně iritující překračováním pravidla, jak má rozhovor vypadat, ale na druhé právě tímto pojetím čtenáře překvapí, zaujme a mnohé i silně osloví. Působí autenticky jako nesoustředěné povídání při víně. Může tak rozčilovat nespisovnou češtinou, ale současně bavit novotvary a přezdívkami, které herečka v hovoru používá. A možná i trochu mást přeskakováním od tématu k tématu, z jednoho času do jiného, opakujícími se myšlenkovými refrény. Rozhovory jsou prokládány dokumentárními materiály, ať už dopisy, či stručnými záznamy z deníků. Ty jsou vesměs, jak sama herečka přiznává, jen připomínkou konkrétních událostí, poznámkami, které nebyly určeny ke zveřejnění. Mnohá v těchto textech uváděná jména nikomu nezasvěcenému nic neřeknou. I tak je to ale vzrušující čtení. Právě svou rozcuchaností, nezakotveností, hravou – či hranou? – tajemností.

    V roce 1950 po absolutoriu JAMU. FOTO archiv Květy Fialové

    V rozhovorech s autorem knihy se ani na hodně provokativní otázky Fialová nerozpakuje odpovídat. Nemilosrdně hodnotí své kolegy i samu sebe, byť se při čtení vrývá do mysli neodbytný pocit, že si své vzpomínky a obraz sebe samé formuluje tak, jak chce, aby se o ní a událostech, které prožila, četlo. O tom svědčí třeba handrkování, v němž tvrdí, že na sebe v životě nevzala kalhoty. A následuje její fotka v kalhotách… Nebo když její líčení nefungujícího vztahu s matkou a otcem doplňuje něžný otcův dopis.

    I když se kniha jmenuje Poslední deník Květy Fialové, druhá část je čistě autorským Kubáníkovým záznamem posledních tří let života herečky postižené postupujícím „alzheimerem“. Už to není záznam jejích myšlenek a názorů, ale popis okolností a lidí, kteří ji v posledních letech obklopovali, popis událostí a věcí, jež provázely její stále se zhoršující chorobu. Tyto zápisky podávají svědectví o tom, že byla do konce života obklopena milujícími lidmi. V této perspektivě, byť to nebylo nikdy takto formulováno, fungoval Josef Kubáník spíše jako zbožňovaný syn než jako – jak o něm Fialová v knize říká – erotický idol. Na druhé straně poukazují zápisky i na to, jakému stresu a nebezpečí byla vystavena celá její rodina. A to nejen péčí o ni, nemocnou, ale i mrzutostmi, které byly, jsou a vždy budou daní za popularitu. Do soukromí herečky soustavně pronikaly nejrůznější podivné existence. Paraziti, snažící se ze „známosti s paní Květou“ něco vytěžit. Často to byli psychicky narušení lidé (například její dlouholetá obdivovatelka a pronásledovatelka), ale ještě častěji i všemožná média, především bulvár.

    Druhá část knihy má však i obecnější rovinu a dosah. Se syrovou otevřeností ukazuje gradaci nemilosrdné choroby stáří, proti které jsou všichni bezmocní. Ukazuje, jak je důležité, když je v takové situaci člověk obklopen milujícími lidmi. Přátelství i láska, které paní Květa od svých blízkých dostávala a které jim po celý život dávala, byly pro obě strany bezpochyby podstatným pojítkem, jež je udržovalo v naději a při síle. Nikdy nezůstala sama.

    V jasných chvilkách svých posledních let vyslovila moudrost, která je všeplatná a prostupuje nejen její knihou, ale i celým jejím životem. Myslím, že bychom si ji všichni měli vzít za svou: Jediným majetkem člověka je čas. A záleží na něm, co s ním provede

    Josef Kubáník: Poslední deník Květy Fialové. Nakladatelství Zeď 2019, 384 stran.


    Komentáře k článku: Můj život je už tak dávno…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,