Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Popelka v nepravých rukou

    Popelka aneb Laskavost vítězí (La Cenerentola, ossia La bontà in trionfo), dílo čtyřiadvacetiletého Gioacchina Rossiniho (1817), nese typické znaky jeho oper. Základním předpokladem pro jejich nastudování je virtuózní zpěv a svěží, vtipný hudební doprovod. Ferrettiho libreto zachovává pohádkové rysy, v postavách barona Magnifica z Montefiascone a jeho dvou zhýčkaných dcer Clorindy a Tisbe však zvýrazňuje komediální prvky. Kouzelnou vílu nahradil filosof Alidoro, moudrý učitel prince (knížete) Dona Ramira ze Salerna. Ten se vydává za podkoního či spíše komorníka a nechá se zastoupit svým sluhou Dandinim. Zkrátka převleková komedie.

    Rossini: Popelka

    Sestry Tisbe (Dorothea Spilger), Clorinda (Yukiko Šrejmová Kinjo) a Angelina (Lena Belkina) po ránu cvičí FOTO PATRICK BORECKÝ

    Národní divadlo svěřilo inscenaci Popelky maďarskému týmu u nás známé režisérky a herečky Enikő Eszenyi. S operou se tu sešla poprvé. Scénograf Kentaur si patrně spletl nepříliš rozlehlé jeviště Stavovského divadla s muzikálovou velescénou a doslova na ně vecpal i bílou obří svatební limuzínu. Spustili ji na tazích „čumákem“ napřed, aby pak na čas oslňovala diváky v přízemí rozsvícenými světly. Magnifico s dcerami obývá kontejner postavený na točně, na střeše mají zahrádku, kde si Popelka při předehře četla a mimoděk zalévala květiny. Později předstíral zahradničení také jeden z přidaných fámulů – a že jich bylo: dva mimové, jeden strážník, osm černě oděných baleťáků s kovově se lesknoucími obličejovými maskami. Měli napomáhat rychlejšímu, živějšímu průběhu akcí, leč spíš přispívali k rozpadu inscenace. Kostýmy jsou křiklavě přebarvené, dcery humorně vycpané (jedna na prsou, druhá na pozadí). Otec je hokejistou v dresu spíchnutém z české vlajky. Na zanedbatelnou chviličku jezdí s dcerou Tisbe na kolečkových bruslích – gag bez pointy jako drtivá většina všech ostatních. Také se objeví dvě kolečková křesla nebo se přinesou štafle, aby se po nich vyšplhali Ramiro s Popelkou. Občas probleskne nějaký nápad, jenže bez vazby k vývoji situací. O vazbě k hudbě nemůže být řeči.

    Orchestr hraje břeskně a tvrdě už od předehry, je těžkopádný stejně jako jevištní dění. Z orchestřiště až příliš posunutého vzhůru se line suchý a snad rádoby strojově přesný zvuk, který by však měl zpěváky jen tak lehounce, svižně, vypointovaně, šťavnatě doprovázet. Zdá se, že Rossiniho hudba nepatří k doménám dirigenta Jana Kučery (dosud mu v Národním divadle svěřili díla minulého století a jeho vlastní operu).

    Tak zůstal Černý Petr jen a jen operním hercům. Druhá premiéra byla (zase!) sólisticky lepší. Popelky Leny Belkiny a Kateřiny Hebelkové jsou srovnatelně půvabné a znělé, byť druhá z nich postavu postihuje výrazněji herecky a pohybově. Řecký tenorista Vassilis Kavayas nemá pro postavu Dona Ramira dostačující pěveckou techniku, Martin Šrejma part zazpíval vylehčeným hlasem a postavu vytvořil obdivuhodně. Jiří Sulženko strčil premiérového Františka Zahradníčka s přehledem do kapsy v roli bufózního Dona Magnifica. Marie Fajtová je přinejmenším herecky a pohybově tvárnější Clorindou než Yukiko Šrejmová Kinjo. A také Ivo Hrachovec (mudřec Alidoro) předčil premiérového Pavla Švingra. Premiérový Jiří Hájek si však postavu Dandiniho může přidat ke svým rolím nejlepším – po všech stránkách! Jiřímu Brücklerovi postava zatím nesedí ani pěveckým rozsahem (nedobře znějící hloubky), ani nároky na pohyblivost hlasu.

    Do análů opery Národního divadla bych Popelku zařadila jako nezasloužený dar nedobře zvoleným inscenátorům. A jako danajský dar divákům.

    Národní divadlo Praha – Gioacchino Rossini: Popelka. Komická opera o dvou jednáních, libreto Jacopo Ferretti. Hudební nastudování a dirigent Jan Kučera, režie Enikő Eszenyi, scéna Kentaur, pohybová spolupráce Tamás Juronics, světelný design Csontos Balázs, sbormistr Pavel Vaněk. Premiéra 21. ledna 2016 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Popelka v nepravých rukou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,