Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Poničená a vykradená

    Z léta mi zůstává vzpomínka na výlet na severní Moravu. Nikoli za divadlem, literaturou či hudbou, ale za kulturní či lépe řečeno zkulturňující událostí, rozsahem nevelkou, ale významem přinejmenším pozoruhodnou.

    Projíždíte-li od Šumperka silnicí směrem proti proudu řeky Desné, před odbočkou na Velké Losiny stojí „popravčí dub“. Nenápadné, travou zpola zarostlé memento zdejších čarodějnických procesů, tohoto projevu sekularizovaného tmářství druhé poloviny 17. století. Nedávno tento dub sklátil blesk. Chtělo by se mi věřit, ale můžu jen doufat, že je to varování i pro dnešní sekularizované tmářství.

    Vydáte-li se pak mimo hlavní cestu na Velké Losiny a začnete stoupat strmě vzhůru na hřeben údolí Desné, narazíte na bývalou německou osadu Pekařov. Ovšem s pekaři má tato osada společného pramálo. To jen zřejmě kdysi nějaký ne zcela zdatný němčinář německý název Beckengrund (Nižina či Kotlina) přepsal jako Bäckengrund a Backengrund a pomocí německého Bäcker (pekař) či backen (péci) přeložil do češtiny. V této krajině by se pekaři zřejmě neuživili. Krajina je to kopcovitá, vysoko položená a krom pasení dobytka se tam ničemu příliš nevede. Ale podobně jako v jiných horských oblastech se tu vedlo muzice. Místní rodák Franz Kolb si v této osadě otevřel v polovině 18. století manufakturu na flašinety a varhany. Se svými syny až do druhé války ozdobil několik okolních kostelů svou varhanářskou prací a jeho flašinety doputovaly až do Ameriky a Austrálie.

    Co zastavila válka, poválečná situace dokonala zcela. Stejně jako většina obyvatel Pekařova, i Kolbovi potomci byli vyhnáni, dřevěné varhanářské píšťaly z opuštěné manufaktury sloužily novým obyvatelům jako dřevo na zátop a fabriku samotnou, podobně jako většinu stavení v osadě, v 50. letech srovnala se zemí československá armáda. Po neúspěšném pokusu dosídlit Pekařov novými přistěhovalci nabrala osada dech až v 60. letech, kdy se stala cílem rekreantů. Mnoho z nich zachránilo obrovská stavení a proměnilo je ve víkendová sídla.

    Možná by se tím novodobé pekařovské dějiny uzavřely. Ale posledních devět let je tomu jinak. Každoročně se tu v půlce srpna pořádá pouť, pouť ve svátek Nanebevzetí Panny Marie, pouť bez vřeštění kolotočářů a vysokozdvižných labutí. Panně Marii je zasvěcena místní kaple, která zázrakem unikla zplanýrování. Nadmořská výška a nehostinné horské podmínky ji uchránily před dřevomorkou a vandaly. Hlodání času se ale neubránila a paradoxně až léta sametové svobody ji srazila vaz, poničená a vykradená, s rozpadlou střechou téměř dodýchala. Kvůli ní se do Pekařova začalo putovat a díky neúnavné práci několika dobrodinců z okolních vesnic byla kaple na prahu nového tisíciletí vzkříšena k novému životu. A poslední tři roky se do Pekařova „vracejí“ i flašinety a flašinetáři, nejen z Čech a Moravy, ale také z Německa, Francie a Švýcarska. Co je zřejmě nejpodstatnější, pravidelným návštěvníkem je také pan Göttlicher, který se v Pekařově, tehdy ještě v Beckengrundu, narodil. Na jeden den v roce v Pekařově ožívá paměť místa, ožívá cosi dávno zapomenuté, něco, co dokonce mělo být zapomenuto navždy. Etický rozměr celé události je poněkud schovaný pod veselými melodiemi flašinetů, pod vůní párků a piva, možná se ztrácí mezi proudem lidí mezi stánky. Ale i tak je přítomen. Společenská událost jako tato je výrazem jisté ne-lhostejnosti k místům, kterými samozřejmě chodíme, jejichž historii samozřejmě bereme za uzavřenou a neměnnou. Ano, co se stalo, nejde odestát, ale možná lze začít vnímat to, co se stalo, se vší komplikovaností a nejednoznačností. Možná pak výrazněji vystoupí z krajiny osamělá boží muka a zarostlé, zdánlivě nikam nevedoucí úvozy a cesty. Možná, že vystoupí jejich příběhy, které se nás dotýkají víc, než by se na první pohled zdálo.

    V českém pohraničí mi bývá někdy úzko. Je to zřejmě tou rozporuplností událostí, které se tu v minulém století odehrály, a jistým strachem znova tyto události nahlížet a připouštět si je jako součást svých osobních dějin. A vynořuje se mi představa, jaké by to bylo, kdyby tehdy arbitrem problematických otázek nebylo kritérium nacionální, ale kulturní. Kdyby tu dnes vedle české kultury, tak jak tomu bylo po staletí, existovala ještě německá. Možná by to dnešní sekularizované tmářství nebylo tak strašně trapné.


    Komentáře k článku: Poničená a vykradená

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,