Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pomsta nemocné duše

    Film Já, Olga Hepnarová zpracovává víc než čtyřicet let starý případ masové vražedkyně a poslední popravené ženy v Československu. Atraktivní téma oděné do pozoruhodné umělecké formy láká do kin náročného diváka a představuje vedle Polednice a Rodinného filmu další snímek, jímž se mladí filmaři snaží rozčeřit stojaté vody české kinematografie.

    Samu sebe spatřuje jako oběť, jako otloukánka (Prügelknabe) FOTO BONTONFILM

    Samu sebe spatřuje jako oběť, jako otloukánka (Prügelknabe) FOTO BONTONFILM

    Postavu Olgy Hepnarové, která v roce 1973 úmyslně najela náklaďákem do lidí na tramvajové zastávce, si za ikonu „šedých sedmdesátých“ zvolili nedávno v Divadle Na zábradlí. Na plátno ji přivedla debutující dvojice scenáristů a režisérů Tomáš Weinreb a Petr Kazda. Jejich studie motivace vražedkyně není ani přísně faktografická, ani umělecky licenční; pohybuje se někde v meziprostoru. Nakolik byli odvážní ve formě, tím méně se odhodlali prezentovat vlastní názor, což je metoda charakteristická pro nynější módu odtažitých sond. Na divákovi zůstává posouzení, zda křivdy, za které se Hepnarová svým hrůzným činem společnosti mstila, skutečně utrpěla, anebo jestli přecitlivěle vnímala běžné ústrky světa. Hrdinka (v působivém podání polské herečky Michaliny Olszańské) o nich exaltovaně hovoří ve svých denících a dopisech, ale v akci, kromě jediné scény násilí v dětském psychiatrickém ústavu, je nevidíme. Zda byla bita otcem, šikanována spolužáky a později kolegy, pohrdána a zesměšňována, zůstává otázkou. Samu sebe spatřuje jako oběť, jako otloukánka. A tvůrci filmu před pokusem o objektivizaci dávají přednost Olžinu úhlu pohledu.

    Toto zobrazení reality má jednu výhodu, jíž je ponor do mysli duševně narušené hrdinky. V okouzlení svými vzory (Vláčil, Haneke) zvolili režiséři černobílý materiál, pomalé tempo a dlouhé statické záběry bez hudby. Artistní retrostyl není v současné kinematografii ojedinělý, vzpomeňme na předloňskou Pawlikowského Idu nebo loňský snímek Ve stínu žen Philippa Garrela. Černobílé je Olžino myšlení, „šedá“ sedmdesátá léta rozpoznáváme víceméně jen z dekorací a kostýmů; politický aspekt normalizace tvůrci upozadili, snad aby se vyhnuli analyzování možného vlivu depresivní společenské atmosféry na již tak depresivní prožívání hrdinky se sklony k rebelii.

    Scénář netvoří kompaktní, dramaticky akcelerující příběh, nýbrž sled epizod. Tyto příhody se předkládají s komentářem a v interpretaci hrdinky, která si ze střípků větších i menších protivenství skládá obraz nepřátelského světa, shromažďuje si kapky hořkosti až do osudného dne, kdy nádoba přeteče. Opodstatněnost tak vyhraněného prožívání lze vykládat docela volně. Diagnóza hrdinky není ve filmu stanovena, pouze ona sama se označí za psychopata. Její symptomy (zejména sebenenávist spojená s velikášstvím, neschopnost vytvářet hluboké citové vazby a pocit výlučnosti) napovídají, že se skutečně jedná o poruchu struktury osobnosti narcistického typu (v dřívější terminologii „psychopatie“). Ve scéně z vězení vykazovala Olga známky schizofrenie. Buď u ní opravdu propukla psychóza, anebo ji odvaha, hraničící s herostratismem, s níž žádala rozsudek smrti, postupně opustila, Olga dostala strach a simulací psychotického onemocnění se chtěla zbavit oprátky. Soudní znalci ji v posudku označili za psychicky normální a plně trestně zodpovědnou, a jediný její obhájce nad tím vyjádřil pochybnost.

    V kauze Hepnarové každopádně bije do očí selhání psychiatrické péče. Už přece pobyt v dětské psychiatrické léčebně a sebevražedné jednání zakládaly dobrý důvod pro další sledování pacientky. Sama žádala o hospitalizaci v Bohnicích, marně. Olga coby velice citlivá a zároveň inteligentní a sečtělá bytost dokázala své problémy dosti pregnantně formulovat. Spolu se suicidiálními pokusy bezpochyby šlo o volání o pomoc. Z důvodů, o nichž lze spekulovat, nebylo však vyslyšeno. Sebevražda vždy vnitřně souvisí s vraždou a naopak, a u Hepnarové se toto spojení projevilo reálně. Nádobu hněvu, kterou zprvu vylévala na sebe, obrátila pak proti druhým. Tím se její čin nestává ospravedlnitelným, jen její zoufalství alespoň zčásti pochopitelné.

    Scénář se snad až příliš zaměřuje na hrdinčinu homosexualitu. Lechtivými lesbickými scénami se tvůrci přece jen dopustili úlitby mainstreamu. I bez nich by bylo zřejmé, že intimní kontakty se ženami nezbavily Olgu pocitu izolovanosti a zavrženosti. To se ovšem nepodařilo ani ve vztahu se starším přítelem (Martin Pechlát), kde naopak není jasné, zda byl milostný.

    Jakkoli diskutabilně, snímek Já, Olga Hepnarová dává nahlédnout do patologických psychických mechanismů frus­tro­va­né­ho člověka, jež vedou k tragédii, což v současném kontextu působí velmi aktuálně. Ohrožení terorismem zdá se doprovodným, ne-li přímo příznačným jevem tohoto století, odstartovaného symbolicky 11. zářím. Ať už jde o ataky tak říkajíc zvenčí, ze strany džihádistů, tak zevnitř od vlastních občanů (v Norsku Breivik, u nás vražedné útoky psychiatrických pacientů ve Žďáře a v Uherském Brodě). Ani uzavření hranic, ani uzavřená oddělení blázinců věc nevyřeší, neboť potenciálně nebezpeční jedinci mohou být daleko méně nápadní než Olga Hepnarová. Ačkoli etiopatogeneze takových typů osobnosti není jednoznačná, svérázný filmový debut pánů Kazdy a Weinreba možná povede k zamyšlení nad tím, že duševní zdraví a normální sociální začlenění začíná láskou v rodině. Mně se při tom vybavila slova z deníku Jana Zábrany: „Pohlazení odepřené dítěti – v co se promění za dvacet třicet let?“

    Ja, Olga Hepnarova - p_fmt

    Já, Olga Hepnarová. ČR, Polsko, Francie, Slovensko, 2016. 105 minut. Scénář a režie Petr Kazda, Tomáš Weinreb. Kamera Adam Sikora. Hrají: Michalina Olszańska, Marika Šoposká, Klára Melíšková, Martin Pechlát, Ondřej Malý, Gabriela Míčová.


    Komentáře k článku: Pomsta nemocné duše

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,