Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pomalá stékání polské krve

    Ve dnech 14.–27. dubna se ve Varšavě konal 36. ročník mezinárodního festivalu Warszawskie spotkania teatralne (Varšavská divadelní setkání). Přehlídka – podle kurátora Wojciecha Majcherka – oslavuje především polské divadlo, a pokud se do vybraných inscenací zařadí také zahraniční soubory, tak pouze z důvodu, že někdo z tvůrců je Polák.

    Na šedý podklad bloků a dveří se pomocí projekce vytváří koláž propagandistických plakátů... Nasza klasa, Národní divadlo v Oslu (režie Oskar Koršunovas) FOTO ARCHIV

    Na šedý podklad bloků a dveří se pomocí projekce vytváří koláž propagandistických plakátů… Nasza klasa, Národní divadlo v Oslu (režie Oskar Koršunovas) FOTO ARCHIV

    Přehlédneme-li hlavní program, je možné říci, že i když údajně nebylo záměrem festivalové dramaturgie se nějak výrazně dotýkat politické situace v Polsku, stejně se tomu nevyhnula. Snad během každého představení jste cítili mezi hledištěm a jevištěm výrazné – politicky laděné – napětí. Někdy stačilo jen vypíchnout nějakou narážku v textu a už jste slyšeli ironické ušklíbnutí z publika.

    Tematicky se výběr inscenací většinou týkal Polska přímo. Historické drama Car Samozvaniec (Car samozvanec) vypráví o ruském caru Dimitriji II., který se s pomocí polské šlechty dostane na trůn. A také do hrobu. Nasza klasa (Naše třída) zachycuje jednu z nejkontroverznějších událostí polských dějin 20. století – židovský pogrom v Jedbawnem v roce 1941. Inscenace, či spíše část velkolepého projektu Dziadów część III je textově precizní (rozuměj bez škrtu) zpracování klasického polského romantického dramatu Adama Mickiewicze, jež obsahuje kromě historických a mytologických motivů také výrazně politické. Cbapka/Swarka (Svár) odkrývá – na základě historických dokumentů – tragické události polsko-ukrajinských konfliktů v oblasti Volyně a Haliče v roce 1943. Témata ostatních inscenací hlavního programu byla ve zkratce: cenzura a byrokracie (Rituał – Rituál), společnost za okupace a kritika politiky (Plac bohaterów – Náměstí Hrdinů), bezvýchodnost situací, špatné vztahy, nepochopení, rezignace, vzpomínky na minulost (Portrety Wiśniowego sadu – Portréty Višňového sadu, Platonov, Śmierć i dziewczyna – Smrt a dívka).

    Jeszcze Polska nie zginęła

    Shodou okolností jsem nedávno na téma polská historie a její reflexe vedla rozhovor s dvěma lidmi z Krakova, kteří vidí velký problém současné polské politické a společenské situace v až přehnaně nekritickém pohledu na polskou minulost hlavně během druhé světové války. Chybí věcná společenská debata na toto téma. Oficiálně se drží určitá „aura“ Polska jako oběti okolností a jakákoli (sebe)kritika či nesouhlas nejsou vítány. Co se týče současné politické situace, problémy samozřejmě začaly již dávno a, bohužel, minulá vláda strany Platforma obywatelska udělala mnoho politických chyb, které vedly v posledních (loňských) parlamentních volbách k vítězství krajně pravicové strany Prawo i Sprawiedliwość. Jejich zásady jsou však pro mnoho Poláků nepřijatelné (debata o zrušení možnosti potratů). Rozdělení na dva tábory, podporující zmíněné strany, se také dá interpretovat jako pozůstatek dávného rozdělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko. Západní „pruská část“ dodnes podporuje z většiny liberální postoje, je více proevropská a svým způsobem méně tradiční. O něco chudší východ raději slyší na autonomii a suverénnost Polska, zachování tradic a euroskepticismus. Jako velmi závažný problém pak dotazovaní vidí přílišnou xenofobii, a dokonce uměle vytvořenou islamofobii, interpretaci muslimů jako nepřátel země, a hlavně nemožnost jakékoli oficiální kritiky vlády. Z tohoto pohledu se výčet témat inscenací letošního festivalu logicky a přímo propojuje se současnou polskou realitou.

    Pohřební písně

    V kulturním prostoru Expo XXI Warszawa představil soubor Litevského národního divadla ve Vilniusu text Thomase Bernharda Plac bohaterów (Náměstí Hrdinů). Bernhard už po světové premiéře své hry v roce 1988 vzbudil velkou debatu o jejím celkovém vyznění. Ostře v ní kritizuje sympatie a spolupráci Rakušanů s Hitlerem, rakouský antisemitismus a zavírání očí před konkrétními historickými událostmi, jež by Rakousko mohly stavět do špatného světla. Bernhardovy postavy tento problém řeší různě. Někteří, pokud se s událostí nemohou vnitřně vyrovnat, jsou jako občané aktivní a přispívají do veřejné debaty (dcera J. Schustera Anna), jiní ukončí svůj život (případ profesora Josefa Schustera) a další rezignují, neboť mají pocit, že výsledkem zaobírání se těmito událostmi je neustálá kritika a žádná reálná akce (bratr Rudolf Schuster, druhá dcera J. Schustera Olga).

    Silný motiv Lupovy inscenace (psali jsme o ní v DN 19/2015 – pozn. red.) je vzdálený křik davu někde za oknem, připomínající vídeňské vítání Rakušanů Hitlera v roce 1938. Ze stejného okna vyhlíží zamyšlená služebná Herta a chvíli vzbuzuje dojem, že na někoho čeká. Vzápětí se dozvídáme, že už není na koho, jelikož ze stejného okna přímo na náměstí Hrdinů vyskočil profesor Schuster. V čase pohřbu se postupně seznámíme s pozůstalými a s jejich názory i vztahy.

    Režisér Krystian Lupa udržuje celou inscenaci v pomalém tempu, čímž se smutná pohřební atmosféra ještě prohlubuje. Každá akce, ať to je čištění bot služebné Herty, popocházení Schusterových dcer před hřbitovem, nabírání polévky při smuteční hostině, je vykonávána precizně a promyšleně. Stylizace pohybu a pomalé plynutí scén vedou k větší soustředěnosti k samotnému textu. Stejně tak vyprázdněná scéna s konkrétními jevištními detaily. Přesněji řečeno – oknem, ke kterému se pravidelně vrací některé postavy a vyhlížejí z něj v naději, že se za ním něco změnilo a jejich život třeba dostane nějaký smysl. Občasné zakrákání vran u hřbitova a projekce podzimního počasí na šedé ulici (záběry z Vilniusu) s lavičkou a železným zábradlím provází při rozhovoru Annu a Olgu. Některý divák si možná všimne i osamělých lidí v dálce, co se začnou pohybovat na plátně jako náhodní kolemjdoucí. Velký prostor poloprázdné scény, chladné zdi a barvy, lidé oblečení do černého… K divákům pomalu plynou slova napadající línou nečinnost a pouhou soukromou kritiku toho, s čím jsme nespokojení, neschopnost se na sebe podívat a přiznat si chyby jako jednotlivci i jako národ, zbytečnou nenávist k odlišnosti (antisemitismus), nepoučitelnost, církev, vládu… Nacházíme se vůbec ještě v Rakousku osmdesátých let minulého století? Možná jsme se ocitli ve Vilniusu v roce 2016. Anebo v Polsku?

    Na několika místech scény hořel oheň a po plechové scéně pomalu stékala krev... Car Samozwaniec (A. Nowaczyński, r. Jacek Glombe, Teatr im. Modrzejewskiej, Legnica) FOTO ARCHIV

    Na několika místech scény hořel oheň a po plechové scéně pomalu stékala krev… Car Samozwaniec (A. Nowaczyński, r. Jacek Glombe, Teatr im. Modrzejewskiej, Legnica) FOTO ARCHIV

    Oheň na jevišti

    Představení historické hry Adolfa Nowaczyńského (1876–1944) Car Samozwaniec (Car samozvanec) v adaptaci Roberta Urbańského a režii Jaceka Glomba Teatru im. Modrzejewskiej z Legnice se odehrálo v centru filmové a televizní produkce, ATM Studiu, jež dovolovalo pohrát si s ne příliš často používanými výtvarnými prvky. Scénografka a výtvarnice kostýmů Małgorzata Bulanda zobrazila prostředí Moskvy v roce 1605 mezi stěnami obalenými stříbrným zvlněným plechem, podlahu pokryla omyvatelným PVC a vyvýšenou rampu protiskluzovým kovem. Na několika místech scény hořel oheň a po plechové stěně pomalu stékala krev. Umělé materiály využila také na kostýmy. Muži měli kolem sebe zástěry z napodobeniny kůže, ženy zase závoje z obalových umělých tkanin. Mučicí nástroje se v podobě velkých zavěšených háků zlověstně kymácely nad hlavami postav a uprostřed scény stál hladký kovový stůl, zrovna jako dělaný na pitvu mrtvoly. Hádky, rvačky, milostné pletky a hlavně dynamika umocněná živou hudbou skupiny Kormorany provedla diváky jedním rokem vlády samozvaného cara Dimitrije II., původně chudého šlechtice, který si s pomocí polského vojska vylhal carský trůn. Přestože se jedná o ruského panovníka, Poláci se zasloužili o jeho úspěch i pád, avšak toto téma se v inscenaci ztrácí. Nabízí spíše vizuálně atraktivní podívanou, jež pouze ukazuje, že se tehdy něco neobvyklého odehrálo a my si to společně připomínáme.

    Vší silou o zeď

    Tadeusz Słobodzianek ve svém dramatu Nasza klasa (Naše třída – u nás je uvádělo pražské Divadlo Komedie) rekonstruuje události kolem roku 1941 v městě Jedwabne na severozápadě Polska prostřednictvím osudů několika spolužáků z jedné třídy, jimiž jsou jak polští židé, tak křesťané. Vlivem sovětské okupace a následně německé, různých událostí a pomluv se křesťanská část třídy tvrdě postaví proti židovské a několik židovských spolužáků je zabito. V Jedwabnem se pak 10. července 1941 odehraje tragédie – ve stodole je upáleno 340 židů a na genocidě mají velký podíl i místní občané. Dodnes se událost interpretuje porůznu. Buďto se tehdejší obyvatelé Jedwabneho považují za oběti okolností, nebo – podobně jako je vidí Słobodzianek – jsou obviňováni z pogromu. Jen dodám, že v roce 2013 bylo ve Varšavě otevřeno zcela nové Muzeum Historii Żydów Polskich, které jsem během festivalu navštívila, ale informace o pogromu v Jedwabnem jsou i zde velmi strohé.

    Soubor Národního divadla v Oslu v režii Oskarase Koršunovase a na scéně Gintarase Makareviciuse použil ve své inscenaci jednoduchý víceúčelový prostor kaskádovitě seřazených šedých stavebních bloků různé délky, které rozehráním situací slouží tu jako školní lavice, schodiště, stoly při hostině, či jindy oddělují jednotlivé domácnosti nebo soudní síň a herci přechodem o patro níž či výš nebo přeskočením do jiného bloku mění prostředí. Na vrcholku kaskády se otevíral ještě zadní prostor za posuvnými dveřmi, kam se herci přemisťovali jakoby do zákulisí, avšak odkrytím dveří vznikl další hrací prostor. Na šedý podklad bloků a dveří se pomocí projekce jednu chvíli vytvořila koláž propagandistických plakátů či jindy obrovský oheň při upálení židů ve stodole. Jednoduchá výtvarná stylizace velmi dobře posloužila účelu, působivě zdůraznila jednotlivé si­tua­ce hry. Herci v některých násilných scénách používají velké hadrové panáky bez obličejů, kterými házejí přes polovinu jeviště a bijí jeden o druhého. Opět to na diváka silně působí. Možná ještě víc, než kdyby se živí lidé (herci) „naoko“ zabíjeli. S hadrovým panákem lze vší silou mrštit o zeď… Naše třída odhaluje nelidskost člověka. Nejdůležitější inscenace roku, napsala o ní norská kritička Lillian Bikset.

    Roztančený Mickiewicz

    Třetí část projektu plného přepisu – „bez jediného škrtu“ – Mickiewiczových Dziadů pod názvem Dziadów część III. (Dziadů část III.) přivezlo na festival Polské divadlo z Vratislavi. Za čtyři hodiny se na jevišti vystřídaly asi tři desítky osob včetně dětí. Složitý děj slavného dramatu se přesto podařilo zpracovat divácky přijatelně, i když celková délka by unavila i otrlého a zkušeného diváka. Režisér Michał Zadara se údajně „nenechal ovlivnit již mnoha interpretacemi“ tohoto klasického polského díla. Jeho úmyslem je nechat zaznít všechny Mickiewiczovy dialogy a monology, aby si divák mohl vychutnat dílo v jeho celistvosti. Pro orientaci se na plátnech po stranách jeviště při změně scény vždy objevil název scény následující a již podle jména divák alespoň rámcově věděl, co může očekávat. Bohužel i tak se divák neznalý děje špatně v dění orientuje, ať už to je množstvím postav, nebo míst, kde se vše odehrává. Za pozornost však rozhodně stál herecký výkon Bartosze Porcyka v roli Konráda, především jeho sólový výstup ve scéně s názvem Improvizace. Jako vězeň rozjímající ve své cele nad životem předvedl skvělý zpěv a velký hlasový rozsah. Pohrával si s tóny několik minut a neustále překvapoval pokaždé novou melodickou variací či stupnicí, jíž a cappella interpretoval text. Polskou kritikou je Zadarova inscenace vesměs chválena jako „matematicky přesná“ a přesvědčivá, některým však vadí absence Mickiewiczova romantického a mystického světa.

    Genderová zmatení

    Platonov je méně inscenovaným textem A. P. Čechova, proto je pro divadelníky i diváky vždy přitažlivou výzvou. Ruský režisér Konstantin Bogolomov jej však představil divácky těžko stravitelnou formou. Jako bychom sledovali rozhlasovou hru umístěnou na jeviště. Ovšem když se po čase z jeviště k divákům přestal dostávat i text, nebylo čeho se zachytit.

    Všechny postavy mají opačný gender, tedy ženské role hrají muži a mužské ženy. Kostýmy však odpovídají genderu, nikoli postavě. Tedy až podle jmen, kterými se oslovují, se zorientujeme, kdo je kdo. Co konkrétně mělo být záměrem, mi unikalo, jelikož kromě několika vtipných situací s vousatými ženami pročesávajícími si prořídlé vlasy se s těmito proměnami nepracovalo. Herci monotónními hlasy odříkávali jednu repliku za druhou, v mnoha případech velmi tiše, skoro pro sebe. Vše se odehrávalo v malém pokoji s několika kusy nábytku – postavy přijdou, sednou si či lehnou a začnou mluvit. Potom se zvednou a odejdou… Víc se toho v představení nestalo. Diváci – včetně mě – byli dost zmatení.

    Již 36. ročník Varšavských divadelních setkání velmi živě (po každém před­sta­vení se konaly bohatě navštěvované diskuse) a kriticky reflektoval současnou realitu Polska, čehož si byli návštěvníci dobře vědomi. Většina představení otevírala citlivá – především historická – témata, jež dnes v Polsku velmi rezonují. Myslím, že nás ještě podobná (sebe)kritická reflexe české historie čeká. Možná bychom se mohli inspirovat.


    Komentáře k článku: Pomalá stékání polské krve

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,