Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Polstrování objektivní reality

    Jiří Suchý kdysi zkoušel zkřížit pampelišku s koniklecem. Chtěl vytvořit konilišku, vznikl ale pampeklec… Celý život jsem toužil takový pampeklec vidět. Přišel mi mnohem přitažlivější než poetická koniliška. Až teď se mi to – zásluhou Michala Vícha – podařilo.

    Skladatel a klavírista Michal Vích, spjatý především s Recitační skupinou Vpřed, vybral několik povídek jemu blízkých spisovatelů a zkřížil je s písněmi. Vzniklé formy – stejně jako jejich vydání na CD – nazval Povísně. Zní to krásně, poeticky. Ale když se do vzniklých tří až osmiminutových hudebně-dramatických útvarů zaposloucháte, je to jasné: vznikly pídky.

    Už okruh zvolených básníků a prozaiků mnohé předznamenává – Marián Palla, Ivan Wernisch, Lumír Tuček, Jaroslav Pížl, Josef Kroutvor a – asi největší překvapení – Ludvík Aškenazy. Vybrané krátké texty jsou vesměs samy o sobě dramatickými útvary blízkými písňovým formám. Zvláště Wernischovy a Pížlovy. Vích je většinou nechává zaznít v syrové dramatické (recitační, čtené) podobě, již pouze hudebně podkresluje jednoduchými elektronickými rytmy a doplňuje jazzovými sóly saxofonu (Petr Kalfus) či rockovými riffy elektrické kytary (Lubomír Horňák), různými samplovanými zvuky a nástroji a vždy osvěžujícím novovlnným komorním dívčím pěveckým sborem (Jana Drábková, Zuzana Lišková, Alena Kotová). Některým však dá téměř klasickou písňovou-šansonovou podobu. Vytváří sloky a refrény, texty voicebandovsky rytmizuje, občas až do rapu. Pár skladeb má téměř hitové melodie. Probouzím se, Kušna či Železniční morytát by klidně mohly být součástí projektů Michala Horáčka, byvší Jasné páky či dívčí kapely Zuby nehty. Nejblíže mají ale všechny útvary ke kabaretním scénkám a výstupům. Ne nadarmo je Vích z okruhu Pražské pětky. I valná většina dalších účinkujících je s tímto společenstvím bytostně spjata.

    Nejvíce prostoru coby interpret má herečka Lenka Vychodilová. Účinkuje na deseti z dvanácti tracků. Někde jako sólistka, většinou v duu, občas jen malým vstupem či komentářem. Vtipem a grácií oživuje každý dějový zákrut, dodává příběhům šarm a originalitu, osobitou barvu. Právě ji si lze velmi dobře představit, jak Víchovým hudebně-dramatickým formám, někdy až operním (kdo si vzpomene na jeho dávnou Operru La Serra vzniklou s Jaroslavem Duškem pro Divadlo Archa?), dodává další, herecký a scénický rozměr. Nesetkání, Detektivní příběh, Zpocený záda či Železniční morytát si o to přímo říkají a snadno si je lze představit na některé z Besídek Divadla Sklep či jako základ pro hraný či kreslený klip. Vrcholem toho směrování jsou Nehty podle prózy Jaroslava Pížla. Mohly by být mottem celého projektu: Nikdo si neumí vymýšlet tak pěkné formulace jako já. Formulace, jež zaoblí hrany objektivní reality, do které se uložím… A nezachytím se ani v polstrování. V polstrování objektivní reality.

    Dalšími interprety jsou David Vávra, Jiří Macháček, Pavel Liška a samotný Michal Vích. Vávra, Macháček i Vích mají s těmito žánry bohaté zkušenosti a na nahrávkách je bezproblémově využili. Především David Vávra potvrzuje, že je komplexní osobností, jež může moderovat seriál o architektuře, recitovat básně i hrát v těch nejbizarnějších dramatických projektech. Trochu záhadný je – aspoň pro mne – Pavel Liška. Podle hlasu se totiž vůbec nejedná o slavného herce Divadla Na zábradlí (a dříve HaDivadla). Ve dvou svých vstupech (Probouzím se, Vztahy) celkem úspěšně starým „poškrábaným“ hlasem paroduje kýčovitě vážný vyprávěcí styl country zpěváka Mirka Černého. Jeho interpretace Wernischovy parodie Horáčkovy písně S cizí ženou v cizí posteli – Probouzím se – zní téměř jako Balíček karet. Ostatně parodie, persifláž a satira jsou hlavními nosiči celého projektu. Vymyká se snad jen Železniční morytát podle prózy Josefa Kroputvora a především dvě „pídky“ vzniklé podle próz Ludvíka Aškenazyho – Román a Vztahy. Jsou v podstatě existenciálními úvahami, vzpomínkami či situacemi, jež ostatní texty svou vícevrstevnatostí vysoce převyšují. Vích je na CD jistě nezařadil náhodou. Právě ty zřejmě nejpřesněji ukazují, kterým směrem svůj projekt cílil především. Jo tuhle přišel zas ten spisovatel a povídá: Teta, vypravujte mi něco ze života. Váš život přeci musí být učiněný román. A já mu řekla: Vemte to, pane drahý, kolem bordelu a posádkového velitelství ke hřbitovu. To je můj román. (Román)

    Existenciálnímu směřování odpovídají i temně bizarní koláže Davida Vávry, jež jsou použity na obalu a jsou součástí i ryze výtvarného bookletu. Vávra je vytvořil speciálně pro tento projekt a v bookletu nahrazují a komentují nevytištěné texty. Vernisáž těchto i dalších Vávrových koláží se konala 23. dubna v pražském Divadle Dobeška u příležitosti křtu tohoto CD. Jedinou podstatnější chybou artistně pojatého výtvarného konceptu je, že nejen texty, ale ani informace, z jakých sbírek pocházejí, obal ani booklet neobsahuje.


    Komentáře k článku: Polstrování objektivní reality

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,