Polsko v době pandemie
V říjnu, v hodině dvanácté před uzavřením téměř všech institucí, se mi ještě na tři dny podařilo navštívit Polsko, konkrétně Varšavu. Mimo jiných návštěv knihkupectví, galerií a restaurací jsem pochopitelně zhlédl také dvě představení.
Ifi Ude a James Malcolm se začleňují do polské společnosti inscenací Staff Only, laděnou do podoby koncertu FOTO MONIKA STOLARSKA
První z nich se hrálo v divadle TR pod anglickým názvem Staff Only (přičemž staff znamená personál, ale má i jiné významy – jedním z nich je třeba notová osnova). Jde o kolektivní práci, zastřešenou mladou kmenovou režisérkou divadla Katarzynou Kalwat. Čtyři herci jsou instalováni jako na koncertě u jednoduchých hudebních nástrojů. Jedna herečka je nigerijsko-polského původu, jeden herec pochází z hispánské oblasti, jeden z hispánsko-americké a čtyřlístek uzavírá americká umělkyně.
Kromě cizích jazyků se herci snaží mluvit hlavně polsky, říkají citáty z klasických her a pokoušejí se dokonce o krkolomný jazykolam. Skrze tuto performanci ztvárňují svou integraci do polské společnosti a kultury. Reprodukovaně jsou přitom nabádáni jakousi manipulátorkou například k lepší výslovnosti. Představení, jež údajně řeší problém narůstajícího počtu cizinců v polské společnosti, se nedá nijak obecněji interpretovat, je dost nejasné a svým způsobem i nudné. Kromě snahy angažovat cizince jsem hlubší smysl nenašel, inscenaci proto řadím ke slabším repertoárovým propozicím tohoto divadla.
Zato druhé představení! V komorní filiálce Národního divadla se hrála dramatizace Małgorzaty Anny Maciejewské Jak být milovaná v režii herečky Leny Frankiewicz. Podle povídky známého polského autora Kazimierze Brandyse z roku 1960 byl o tři roky později natočen i stejnojmenný film Wojciecha Jerzyho Hase. V u nás neznámém příběhu hraje roli nevyřešená minulost.
Gabriela Muskala se jako herečka Felicie snaží vyrovnat se svou minulostí a najít způsob, jak být milovaná FOTO MAGDA HUECKEL
Herečka Felicie (Gabriela Muskala) letí do Paříže a na palubě letadla se jí vybavují vzpomínky běžící jako retrospektiva. Před válkou se zamilovala do kolegy Wiktora (Jan Frycz), ale láska nebyla opětovaná. Šlo jen o její iluzi. Za války muže ukrývala před Němci a sama kolaborovala v německém divadle. Po válce ji opustil, a když se později vrátil, spáchal sebevraždu. Ona byla souzena za kolaboraci s Němci. V letadle jsou i jiní muži, kteří tvoří chór: jsou to postavy z minulosti, jacísi účastníci psychoterapie hlavní hrdinky, jíž mají vzpomínky pomoci vyrovnat se s minulostí. Příběh končí spolu s přistáním.
Jde o solidní, možná trochu staromódní psychologické divadlo, které je však inscenováno v moderním divadelním balení. Velmi sugestivní je scéna připomínající Vesmírnou odyseu a kostýmy ve stylu padesátých let scénografky Agaty Skwarczyńské. Několik vizuálně působivých scén je vyjádřeno divadelní zkratkou skrze pohyb, často ve velmi vypilovaném choreografickém pojetí (například scéna znásilnění hrdinky). Problematický je pouze vnitřní hlas, který figuruje v povídce i filmu, avšak zde jej zprostředkovává herečka sama a ne vždy je srozumitelné, o jaký čas běží. V porovnání s prvním představením stojí ovšem Jak být milovaná o několik tříd výš. Vskutku divadelní zážitek publikum ocenilo standing ovation.
Druhý den ráno jsem se při odjezdu dozvěděl, že je u nás vše, včetně divadel, uzavřené. Zavládlo prázdno a nicota. Nezbývá než doufat, že nepotrvá tak dlouho jako na jaře letošního roku. Pozitivní zprávou je, že v Polsku přes jiné zákazy divadla stále hrají!
Komentáře k článku: Polsko v době pandemie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
