Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Políbil jsem ruku ománské princezně

    Začátkem května odletěla Janáčkova opera Národního divadla Brno s inscenací Dvořákovy Rusalky do Sultanátu Omán, přesněji do města Muscat, kde ji ve dnech 8. a 10. května v místním The Royal Opera House dvakrát uvedla. Přinášíme cestovní deník režiséra inscenace Vladimíra Morávka.

    Rusalka v Ománu

    Brněnská Rusalka na pozadí nejkrásnějších varhan na světě FOTO LUDĚK SVÍTIL

    Neděle 5. května 2014

    Sto osmdesát účastníků zájezdu jsem ještě nezažil. Od Janáčkova divadla se jelo pěti busy. A možná, že jich bylo šest. Ženy se dostavily povětšinou v dlouhých toaletách – věděly, že se jede na Arabský poloostrov – a tam se s těmito věcmi nemazlí. Ale protože byla zima, přidaly k těm dlouhým šatům tu a tam i péřovku – vypadaly jako sraz princezen před vstupem do politiky. V autobuse – alespoň v tom našem – panovala povznesená nálada. Všichni se těšili. Než se vyjelo, zeptala se paní průvodkyně, jestli jsme všichni – a protože nikdo neřekl nic, tak se jelo.

    Pondělí 6. května

    Letěli jsme sedm hodin. Dvěma letadly z Vídně. Servírky byly umanutě hladivé, pořád něco nabízely a trvaly na tom, že si jeden musí každou hodinu otřít ruce předehřátým ručníčkem, sníst k tomu čokoládu. Všechno to byly Evropanky a ve vlasech měly na znamení toho, kam se letí, klůcek závoje a orchidej.

    Když jsme vystoupili z letadla, dýchlo na nás hrozivé vedro. Asi tak devětatřicet stupňů Celsia. Načež nám paní průvodkyně řekla, že máme štěstí – takto sychravo v Ománu nebylo už hodně dlouho – a ať si to užijem. Na letišti musel každý říct, jak se jmenuje – dostal vízum a šlo se na autobus. V jednom případě dostal jeden člen sboru vízum hned dvakrát.

    Hotel svítil luxusem. Když jsme přijeli, šlo se spát – dohnat probdělou noc – já ale ne – šel jsem se koupat do bazénu na střeše – člověk se odtamtud mohl dívat na všecky strany světa. Zjistil jsem tak, že hotel stojí uprostřed výstřední krajiny – všude samé skály a skaliska – mezi skalisky čněly neuvěřitelné stavby – zlato a alabastr – věže do výše vyklenuté a brány jako do OSN. Po dálnici v osmi pruzích plul nekonečný zástup automobilů – každý sedmý byl taxík – troubil na všechny, které míjel – jestli by třeba někdo někam nechtěl svézt. Kromě toho tam bylo všude hodně drátěných zábran a různá strážná stanoviště na horizontu. Vzbuzovalo to respekt. Odpoledne byla první návštěva divadla a mně sklapla čelist zas. Něco tak vznosného jsem v životě neviděl – alespoň co se architektury divadelních prostor týče. Zvenku to vypadalo jako Bílý dům, zevnitř jak Divadlo Globe ve snu luxusního miliardáře. Samety a dřevořezby a nejušlechtilejší tvary, jaké si jen umíte představit. Do toho stěny, které se rozestupují – kdykoli se jednomu zachce, posunou se o několik metrů dál. Zavýskl jsem a řekl, že tady nejspíš budu šťastný jak hrášek v lusku – ta naše Rusalka se zde zaskví s mamutí silou – že mám takové tušení. Management opery najatý napříč Evropou se usmál – a já byl rád a nemohl dospat rána.

    Kalužová, Morávek, Dvořáková

    Člověk okamžitě musí pomyslet na Boha… Se Soňou Kalužovou (vlevo) a Růženou Dvořákovou, kolegyněmi z Husy na provázku FOTO MICHAL BUMBÁLEK

    Úterý 7. května

    Nastaly první drobné zádrhely. Kamenem úrazu se stalo monumentální zlaté schodiště, co v tom divadle snů stojí hned za jevištěm – rozklenuté od stěny ke stěně – a které se mi zdálo být událostí číslo jedna scénického prostoru – čili jsem celé druhé dějství Rusalky přearanžoval a přesvítil tak, aby tam po těch schodech pořád někdo chodil – děj neustále vystřeloval směrem k hledišti, zámek zdál se být nejvybranějším interiérem lidské existence, v kterém jest divák součástí děje, spoluviníkem vší té nelásky, co se pak v příběhu rozklene. To napřed všem zaimponovalo – evropský management v ománských službách si to fotil jak utržený z řetězu – všecky ty záblesky, všechny ty odvážné kompozice, všechno to pobývání mytických postav v reálném prostoru – a pan osvětlovač řekl, že za ty čtyři roky, co tam pracuje, zažil už různé věci – tohle ještě ne – načež někdo zavolal šéfovi, aby přišel – v divadle že se děje cosi velice velice divného. Pak byla projížděčka – všichni hráli s takovou vervou, až se tajil dech – kdekdo si kdekoho fotil – a to i když se to nesmělo. A pak přišly ty zádrhele… Dostavil se pan šéf – byl to Francouz, hodný člověk. Ten si jednak rovněž všecko vyfotil – prostory opery proměněné v zámkový labyrint – jednak řekl, že to, žel, vidí černě – celé toto naše pohrávání s autentickým prostorem – a že nám to nejspíš bude muset zatrhnout – že by z toho mohl být průšvih jak prase – pablesky ze schodišťového zlata že by mohly svítit ománské smetánce v hledišti do očí – ona by pak mohla být nevrlá – jeden nikdy neví u těchto pohádkově bohatých bytostí. Šest účastníků sboru začalo chodit v kaftanech.

    Středa 8. května

    Tak nám to zlato skutečně zatrhli. Bylo jim to líto, ale nešlo jinak. Usmál jsem se a slíbil vše vrátit zpátky do kulis – šel se projít, abych to rozdýchal – ušel pak po jakési dálnici dva kilometry, zástupy taxíků mě míjely jako nějaké srocení surrealistů – všecky houkaly a nabízely se – do toho tu a tam projel růžový rolls-royce a já došel až do jakéhosi supermarketu, nakoupil tam úplně jiné banány, než jaké je známe v Evropě – zelené a obrovské a trpké jak kilo draslíku a přes noc jsem to všechno s užaslým týmem techniků přesvítil tak, jak si to ten plachý muž ve vysoké funkci přál…

    Čtvrtek 9. května

    Ráno mě vzala paní šéfová na výlet – odměnou za tu prosvícenou noc – a taky abych měl konečně nějaký zážitek. Sultánův palác vypadal jako surrealistův sen a v hotelu Excelsior byly lustry tři a čtyři a pět metrů vysoké. Na tržišti viděl jsem nejvíce zlata v životě a koupil si dvě pohlednice a kabelku pro Evu. Gustav Beláček mi ukázal, jak se smlouvá – naučil mě odejít, abych se pak zase vrátil – dostal vše za půlku – a někdy i za míň. Pak jsem si vzal černý oblek a bílou košili a šel na premiéru. Ochranka všeho druhu rojila se divadlem v množství pro mě zcela nevídaném – různí Evropané zdravili se s výkvěty země a sultán vzkázal, že nedorazí – že si to nicméně v noci pustí na videu – ať vše zaznamenáme. Všichni se všem představovali a já políbil ruku princezně, která se permanentně usmívala, jako by účinkovala v nějaké reklamě – řekla mi, že četla libreto a pánové Dvořák a Kvapil že jsou podle ní velcí evropští autoři a všechno podstatné je ještě čeká.

    Nu, a pak se to stalo: Anička (Wierzbicka – pozn. red.) zazpívala Rusalku jako nikdy dosud a hlediště zíralo a poslouchalo a fascinované bylo, napjaté k prasknutí. Když vše skončilo, byly ovace jak barák – křičelo se a paní šéfová řekla, že je šťastná. Jediný průser, který se stal – nesjela kulisa v árii Proč volal jsi mě v náruč svou – zapříčinila místní technika a ten pán, co za to mohl, dostal ještě tu noc bezpodmínečnou výpověď. Princezna plakala a pozvala mě i s Aničkou na oběd a já to chtěl oslavit – šel se Soňou hledat nějaký podnik, kde by se dal sehnat alkohol – našli jsme toliko zmrzlinářství – v Ománu jsou alkoholické nápoje tuze vzácným zbožím – chodí se na ně do vybraných hotelů. Tak jsme se přejedli mandarinkovou zmrzlinou na znamení triumfu – a šli spát.

    Pátek 10. května

    Až dnes jsem zjistil, že je to turistický ráj – tento Omán. Je tu převelice mnoho ropy, nemnoho dosud turistů – čili se tu každý může veselit, jak se mu jen chce – státu to udělá za každých okolností radost. Sultán prý nejnověji chystá takovou reformu, že všichni bohatí se budou muset složiti na chudé – aby se tito stali střední třídou, začali víc utrácet – jezdit pak do těch hotelů, co jinak trochu teskně čekají na klientelu. Inu – země jak ze sna. A taky zde údajně tu a tam ve dvojitých stropech přebývají ženy – levná pracovní síla z Pákistánu. Bydlí po čtyřech, po pěti i šesti – čekají, až je bude zapotřebí – toto své čekání si neprotiví – jsou vděčné, že dostaly šanci. Orchideje jsou tu velké jak kolo od vozu a muži mohou mít klidně i čtyři manželky – když si troufnou utáhnout to. Ve dvanáct přijel řidič, že se jede k princezně.

    Princeznin dům vypadal jako nějaká vila Tugendhat – ale dvakrát, třikrát větší – a v zahradě byl bazén, kde permanentně víří vlny – a to i za úplného bezvětří. Princezna byla neobyčejně pozornou hostitelkou a dala nám každému snítku jasmínu. Říkala krásné věci o Rusalce a že se bojí o situaci v Evropě. Měla přitom v očích jakýs zvláštní smutek – jako nějaká Ljubov Raněvská z Višňového sadu – člověku se chtělo poprosit ji, aby se zvedla z té zahrady – jela si užít radost někam blíže Moskvy – netroufl si ale. Pak byl oběd – dávala se ryba a salát a oříšky a princezna nám vyprávěla o Ománu, že ještě v roce 1971 v něm bylo 21 km silnic a celý ten zázrak – všechny ty paláce vystavěné na odiv, ty parky zavlažované kilometry a kilometry hadic, ty hotely doširoka otevřené náručí každému, kdo nakoukne – že jsou dílem jediné generace ománských šikulů – nový císař že svého času vzal tatínka do Londýna, řekl mu: tatínku, nezlob se – teď si to všecko beru na starost já, ty tu zůstaň, užívej si Londýna – a dokázal pak tento div, z kterého se tají dech. Pak Anička obdržela nádherný prsten a ještě hezčí náušnice a jeli jsme do města – šofér dostal za úkol, aby nás provezl, kde je ještě co hezké – ukázal nám paláce a zlato a dalších sedm hotelů a dálniční mosty a KFC a molo u moře. V moři pluly ryby všelikých barev a tu a tam želva veliká jako dospělý chlap. Na tržišti mohli jsme propadnout nákupní horečce, spousta usměvavých Pákistánců nám pořád cosi nutila – byli u toho vynalézaví a neodbytní tak, že to až unavovalo, a Gustav Beláček si koupil kaftan a já nakonec taky – a zatoužil jsem uvidět delfíny zčistajasna.

    Sobota 11. května

    Vyjelo se druhý den ráno, cestou jsme se stavili v největší zdejší mešitě – cizinci tam mohou vždycky jen do půl desáté zrána, pak už nikoliv – alespoň to tak tvrdil Bumbálek. Ženy mají speciální modlitebnu u vchodu – ne velkou – jen jako fotbalové hřiště. Muži pak mají sál jako halu Rondo, lustr v té modlitebně ční jak nějaká kosmická loď – když se rozsvítí, člověk okamžitě musí pomyslet na Boha. Tak jsme i mysleli – a do toho muezzini vedli si tu svou a Soňa s Růženou zahalené, že jim koukaly toliko oči, dívaly se vlaze – bylo to celé takové posvátné – a pak se jelo na ty delfíny.

    Plulo se asi hodinu lodí a pořád tam žádný nebyl a jednoho víc a víc napadalo – co když žádní delfíni neexistují, co když je to jen takový nějaký výmysl cestovních kanceláří, jen opium lidstva – ale pak najednou byli všude, kam ses podíval – skotačiví delfíní výrostci a koketní delfíní slečny – vynořovali se a zas mizeli – nádherná stvoření, která se umí podívat s takovou láskou, že vás píchne u srdce. A já v tom pocítění srdce pomyslel na pana profesora Srbu – že má v pondělí pohřeb, a tak jsem se modlil za něho uprostřed těch nejněžnějších zvířat a Soňa byla u toho a teskno bylo a hezky. Večer pak druhá Rusalka.

    Neděle 12. května

    A bylo to zas o facku výstřednější než minule – dostavilo se hodně rodin s dětmi, přičemž tyto děti během opery vesele přizvukovaly, tleskaly a bály se – do toho Evropané ostře sykali, aby jim děti nekazily zážitek – vstupenka stála jak u nás ojetý vůz – strážní služba tu a tam někomu odebrala mobil a soubor Národního divadla Brno podal překrásný výkon – na konci se houfně stálo zas. Pak jsme všichni dostali dárky ze stříbra a vyfotili se a mohli se zapsat do pamětní knihy. Napsal jsem tam Krása spasí svět a Hubert Krejčí na hrad. Pak Anička sehnala alkohol – láhev lahodného vína za velké peníze – pili jsme ho jak nějaký posvátný mok a paní profesorka Bláhová vyprávěla o vděku v Čechách a o tom, že Janáčkova opera má podle ní velkou šanci stát se evropsky čelným pracovištěm – inu, nádhera. Odlet byl v devět. Na letišti byl zas malér s odbavením – někdo měl zase vízum někoho jiného – ale zvládlo se to i tentokrát – nakonec se letělo jen asi s desetiminutovým zpožděním. Všichni se na všecky usmívali, já psal Zbyňku Srbovi a myslel jsem na smrt a na Věčnost a na Smysl a na Tajemství, na Divadelní noviny, že budou mít nového šéfredaktora, a na současnou situaci Evropy. Na onu princeznu, co hrozně nešťastná zakazuje si odjet tam, kde to miluje, na srocení pákistánských žen a na úsměv delfínů, kteří když jsem jim řekl, že nejsem si zcela jist, zda to všechno dává smysl – vydali chechtavý zvuk a jeden na mě zcela zřetelně mrkl.


    Komentáře k článku: Políbil jsem ruku ománské princezně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,