Polední úděl Paula Claudela je hra pozoruhodného osudu. Dle vlastního svědectví byla jakousi dramatickou zpovědí mladého autora, který se cestou do Číny na lodi zamiloval do vdané ženy a prožil pak hlubokou duchovní krizi. To je ovšem autorova osobní věc a nás zajímá jenom potud, že podmínila genezi jeho díla. První verzi napsal Claudel už roku 1905, ale divadelního uvedení se hra dočkala až roku 1948 – ve druhé verzi, iniciované (podobně jako v případě vrcholného Saténového střevíčku) režisérem Jeanem-Louisem Barraultem.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Poledne našeho života

    Polední úděl Paula Claudela je hra pozoruhodného osudu. Dle vlastního svědectví byla jakousi dramatickou zpovědí mladého autora, který se cestou do Číny na lodi zamiloval do vdané ženy a prožil pak hlubokou duchovní krizi. To je ovšem autorova osobní věc a nás zajímá jenom potud, že podmínila genezi jeho díla. První verzi napsal Claudel už roku 1905, ale divadelního uvedení se hra dočkala až roku 1948 – ve druhé verzi, iniciované (podobně jako v případě vrcholného Saténového střevíčku) režisérem Jeanem-Louisem Barraultem.

    >Helena Dvořáková (Ysé) a Miroslav Hanuš (Amalric) v Claudelově dramatu Polední úděl FOTO MARTIN ŠPELDA

    Dlouhá a složitá cesta k divadelně definitivní podobě poznamenala text jistou dvojakostí – na jedné straně strohé, věcné dialogy, postihující vztahy mezi postavami, na druhé straně lyricky laděné extatické a meditativní promluvy, v nichž se milostné vytržení prolíná s tíhnutím k transcendenci. V nich především se projevuje Claudelovo východisko ze symbolismu. Klíčovými motivy jsou příznačně polední slunce a jeho zatmění (vzplanutí a vyhasínání lásky), kříž (víra, utrpení, smrt) a ovšem moře (iluze nekonečna a věčnosti).

    Prostředí je v inscenaci Hany Burešové vytvářeno skrovnými, účelnými i obraznými, náznaky. Nejúčinněji v prvním, lodním dějství: na scéně (Martin Černý) je jen ústřední houpací křeslo (v němž se bude lehkovážně pohupovat jediná žena). Přes zábradlí paluby pozorují pasažéři moře, tedy hlediště (diváci sedí totiž na jevišti), pokryté vlnící se plachtou za doprovodu zvukomalebné hudby. Při proměně v Čínu v době boxerského povstání hlediště zrudne krví a hřbitovní lokalizaci naznačí socha jakéhosi vzdáleného bůžka. Mimochodem: při přechodu je dlouhá plavba evokována nadužitím hudebního materiálu, zřejmě v důsledku množství různorodých výběrčích (vedle režisérky ještě Ivan Žáček, Marek Němec a Jan Chmelarčík). Třetím dějstvím se ocitáme v kuchyňském reálu (s vařičem, umyvadlem a úvodním houpacím křeslem, jež se ovšem proměnilo v sedadlo pracovní). Závěrečný „hymnus“ je pak situován do vyprázdněného abstraktního prostoru.

    Příběh manželství, lásky, dvojí nevěry se děje uvnitř kvarteta postav: žena mezi třemi muži, z nichž jeden je manžel a druzí dva střídajícími se milenci. Zdánlivě uspořádání jako v měšťanské frašce. Zde ovšem nejde o mechanismus skrývání a podvádění. Proměny vztahů jsou hluboce motivovány, emocionálně i racionálně.

    Osou milostného reje je poněkud záhadná žena, okouzlující, ale ne už nejmladší (matka dvou dětí), s exotickým jméněm Ysé. V nejlákavějším i nejnesnadnějším úkolu, který byl (po Senekově Faidře a Calderónově Mencíi) svěřen Heleně Dvořákové, uplatňuje herečka celou škálu náladových i výrazových poloh. S hýřivým temperamentem vstupuje (shora, z balkonu) na palubu, rozdává své povrchní, leč sebevědomé ironické komentáře na všechny strany a doprovází je spontánním smíchem, v němž však postřehneme jistý přídech vulgarity. V milostných scénách si počíná jako zkušená koketa, jež postupně podléhá vlastnímu svodu. V závěru se jeví jako zlomená a vyhaslá troska, která se v trýznivém sebeklamu upíná na staronového milence.

    Pragmatický manžel se šlechtickým jménem De Ciz (Miroslav Táborský) skrývá své emoce (má-li jaké) za neprůhlednými brýlemi, drzé chování své ženy komentuje se shovívavým nadhledem a v rozhodující chvíli ji neváhá ponechat péči jednomu z milenců. Ze svého lhostejného klidu se nechá vyvést jedině obchodním rizikem.

    Bývalý i budoucí milenec Amalric (Miroslav Hanuš) na palubě ještě zachovává jisté společenské dekorum, jeho nevěrecky panovačný cynismus se naplno projeví v čínském obležení, kdy v samčí nadvládě jedná s oddanou a poddanou Ysé jako s užitečnou služkou. O jeho bezohledném siláctví svědčí rvačka s milostným konkurentem, při níž se zblízka přihlížející divák může obávat o bezpečnost hereckých rváčů (měli by být pojištěni proti úrazu!).

    Před nejobtížnější úkol byl postaven Marek Němec. V Mesově poslání se spojuje úděl hlavního milovníka (jakéhosi novodobého Tristana) s kulhavým poutníkem absolutna (smím-li zneužít formuli Josefa Čapka). Mladý herec zmáhá verbálně nad míru zatěžkaný text s jistou přímočarostí převážně silovými prostředky. Dovedu si představit diferencovanější podání, ale nemohu upřít jeho vášnivé rétorice extrémní napětí a úpornou snahu o přesvědčivost.

    Mesa klikatou cestou skrze cizoložnou lásku k Ysé dospívá k sebepoznání a vykoupení. Paul Claudel použil jako mota svého vrcholného Saténového střevíčku portugalského přísloví Bůh píše přímo křivými čarami. Lakonický komentář Huberta Gignouxe Cesta ke spáse může vést mnoha oklikami, včetně těch, které hraničí s peklem můžeme vztáhnout i na vyústění poledního údělu tragického milovníka a hledače Mesy.

    Divadlo v Dlouhé Praha – Paul Claudel: Polední úděl. Překlad Vladimír Mikeš, úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 12. dubna 2011.


    Komentáře k článku: Poledne našeho života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,