Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Poetický incest aneb Tři oříšky pro režiséra

    Gerhild Steinbuch se narodila v Modlingu v roce 1983, vystudovala právo a scénické psaní na univerzitách ve Vídni a Grazu. U nás se tato mnoha cenami ověnčená rakouská dramatička představila poprvé svým celkově sedmým dramatem Kopftot (Bezhlaví), které nastudovalo olomoucké Divadlo na cucky. Tvorba Gerhild Steinbuch je charakteristická jak tematicky (často se věnuje problematice patologických mezilidských vztahů a generačním konfliktům), tak jazykově. Její texty připomínají hudbu, především zacházením s rytmem a nestandardním použitím interpunkce, jakož i refrénovitým opakování slov. Bezhlaví svou strukturou evokují texty Sarah Kane – objevují se v nich postavy, u kterých není nutné znát jméno, minulost ani prostředí, ze kterého pocházejí. Obě autorky také používají věty vytržené z kontextu, které často působí jako nelogické výkřiky.

    Žít v neurčitém bezčasí

    Repliky Bezhlavých na sebe sice vzájemně navazují, ale vyznívají plytce a bezvýznamně: postavy na sebe reagují spíše ze zvyku než z touhy něco si sdělit. Obsahově prázdná komunikace je dominantní i v olomouckém nastudování. Režisér Jan Žůrek vytváří inscenaci, jejíž osou je incestní vztah otce a dcery, rámec tvoří svět dceřiných vidin a představ, v nichž se potkávají živí i mrtví (ti jsou reprezentováni postavami Matky a Bratra). Vše se odehrává v neurčitém bezčasí. Žůrek neinterpretuje text jednoznačně, navozuje snovou a depresivní atmosféru, využívá stylizovaného herectví i opakovaných gest. Otec svou dceru zneužívá, incest je však zobrazen pouze v náznacích a symbolech. Obsedantně-kompulzivní dcera neustále umývá buď podlahu nebo otce; symbolický rozměr snahy smýt špínu z věcí kolem sebe je působivý, dynamice přestavení však monotónní opakování příliš neprospívá.

    Hrací prostor je naopak jasně vymezený: pokoj s látkovou bílou podlahou a zadní stěnou z téhož materiálu. Jediným nábytkem je ležící skříň plná pilin. Postavy se do ní zavírají, mrtvý bratr zpoza skříně vleže „vyjíždí“. Postava Mrtvé matky se zas dovnitř pokoje doslova prořeže jednou ze stěn (a poukáže tak na nepřístupnost světa uvnitř). Stylotvorná je také práce se světlem (střídá se přítmí a ostré bodové osvětlení) a s hudbou, která má „oživovat“ postavy přítomné téměř po celou dobu představení na scéně (bohužel se tak neděje úplně důsledně).

    Zoufalé hledání jistoty

    Otce a jeho dceru Ofélii hrají Ondřej Kokorský a Simona Vičárová. Vičárová věrohodně vykresluje holčičku, která se zmítá mezi touhou po lásce a odporem z patologického chování otce; obléká se do dětských šatů a nechce vyrůst, aby ji měl otec stále rád. Její téměř dobrovolný odstup od dospívajících vrstevníků je zoufalým hledáním jistoty, kterou ztratila smrtí matky. Stav, ve kterém se nachází, Ofélii vyhovuje, ale zároveň jím trpí.

     Inscenace si klade za cíl představit vnitřní svět a citová pohnutí dívky, izolované psychicky i fyzicky od okolního světa. Nesměřuje však k jednoznačnému vyústění. Zdůrazněn je strach z izolace: člověk je společenský tvor, a pokud se mu styku s ostatními nedostává, vymyslí si jej (viz Oféliino fantazírovaní o mrtvých). Zároveň je akcentována paradoxní nechuť utéci ze zdánlivého bezpečí. V programu je sice Kopftot prezentována jako „hra o pokusu uniknout“, v podání Divadla na cucky však pro hledání bezpečí v izolaci vyznívá spíše jako „hra o pokusu zůstat“.

    Zvolené témata je aktuální, vždyť i v tom nejpovrchnějším významu nalezneme hned několik narážek na současnost; připomínka medializovaných případů rodinné patologie musí zvlášť v rakouském kontextu vyznít velmi pichlavě. V českém prostředí však zdaleka tak žhavě nepůsobí, tím spíš, že se v olomoucké inscenaci hlavní téma poněkud vytrácí vzhledem k potlačenému ději, nejasné motivaci postav a rozvleklému tempu.

    Divadlo na cucky Olomouc – Gerhild Steinbuch: Kopftot/Bezhlaví. Překlad Jitka Šťávová. Režie Jan Žůrek, dramaturgie Dominika Šindelková. Premiéra 16. listopadu 2010.


    Komentáře k článku: Poetický incest aneb Tři oříšky pro režiséra

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,