Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Zbytečná hra na pravdu?

    Na českých jevištích měla divadelní verze filmu Ingmara Bergmana Podzimní sonáta premiéru v roce 2003 v Divadle Na zábradlí, ovšem v produkci Studia DVA. Po sedmnácti letech se (po jednom brněnském nastudování) komorní drama vrátilo do Prahy. Ve Vršovickém divadle MANA ho s Danou Batulkovou a Lucií Štěpánkovou v hlavních rolích nastudoval Ondřej Zajíc, jenž se s Bergmanem poprvé setkal taktéž v roce 2003. Pro Dejvické divadlo tenkrát připravil jeho nejznámější opus Scény z manželského života.

    Dana Batulková a Lucie Štěpánková (vpravo) se subtilními hereckými prostředky vtělily do ambivalentních bergmanovských postav matky a dcery FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Vršovická verze začíná v momentě, kdy ke své dceři Evě přijíždí po sedmi letech odloučení světoznámá klavírní virtuoska Charlotte, aby spolu strávily několik dní a pokusily se napravit pošramocené vztahy. Jenže setkání navzdory všem dobrým úmyslům ukáže, jak hluboce je vztah matky a dcery poznamenán.

    Zajícovo nastudování naznačuje už při první interakci protagonistek, že nepůjde o návštěvu plnou porozumění, ačkoli se obě ženy evidentně snaží o vstřícnost. Batulková se Štěpánkovou přesvědčivě kladou přívětivá slova do rozporu s nonverbálními projevy postav. Z obou žen tak neustále čiší značná tenze, čímž se ambivalentnost jejich vztahu násobí. Napomáhají i pauzy, které režie dávkuje střídmě a na správných místech. Těmito subtilními prostředky inscenace odhaluje další a další, stále se prohlubující vrstvy konfliktu. Intimitu tématu posiluje decentní svícení včetně svíček rozmístěných po celém jevišti.

    K pojmenování problému dochází až v noci, kdy se obě dámy lehce posilněny alkoholem rozhodnou zahrát si „hru na pravdu“ a hovoří spolu bez servítků. Tato stěžejní část druhé poloviny inscenace ovšem na první repríze – poslední hrací den před uzavřením divadel – postrádala intenzitu a gradaci. Příliš nápomocné nebyly ani stereotypní svícení a absence hudby, jež by mohly některé scény lépe strukturovat.

    Dana Batulková Charlottu ztvárnila jako sebestřednou ženu, která si sice uvědomuje svůj egoismus i to, že jako matka selhala, jenže si nemůže pomoci – i když má kvůli tomu na sebe vztek. Hudba a úspěch jsou jejím životním motorem, mnohem silnějším než její dvě dcery. Trápí se kvůli tomu, bojuje sama se sebou, nakonec ji však stejně vždy přemůže vábení potlesku.

    Také Eva je postavou nejednoznačnou. Rozhodně není jen obětí, jak by se mohlo na první pohled zdát: občas neodolá pokušení a záměrně v matce probudí pocit viny, zároveň přiznává, že ne vždy byla vzornou dcerou. Lucie Štěpánková načerpala zkušenosti s menším prostorem již v Divadle Ungelt a Divadle v Řeznické a díky tomu dokáže hrát téměř filmově. Pohrává si s gesty, mimikou, ví, jak Evin vnitřní život co nejpřesvědčivěji vyjevit. Tak jako v závěrečné scéně, v níž Eva náhodou zaslechne svou matku, jak tajně žádá manažera, aby ji nazítří z návštěvy odvolal. Eva reaguje jediným všeříkajícím pohledem, z nějž jasně vyplývá, že nalezení společné cesty odteď považuje za nemožné.

    Milan Kačmarčík coby Evin manžel a pastor vnáší do rodinného dramatu tolik potřebný pocit klidu, ztišení, rovnováhy. Úvodní a závěrečný monolog, jenž přiléhavě lemuje celou inscenaci, interpretuje velice procítěně. Tereze Vítů se v roli nemocné Charlottiny dcery Heleny podařilo v několika sugestivních výstupech vystihnout zoufalost v duši ženy, jež si je vědoma blížícího se konce. Přesto svůj vztah k matce završuje gestem plným odpuštění, což považuji za nejcitelnější posun oproti předloze.

    Inscenace Ondřeje Zajíce je nejsilnější v hereckých výkonech, a i když jí místy chybí naléhavost, hlavní myšlenku se tvůrcům podařilo vystihnout. Vždy je lepší domáhat se pravdy než žít ve lži. Takže i Evino a Charlottino prozření, že by člověk neměl od toho druhého čekat nemožné, lze svým způsobem chápat jako výhru. Hra na pravdu nebyla zbytečná.

    Vršovické divadlo MANA, Praha – Ingmar Bergman: Podzimní sonáta. Režie Ondřej Zajíc, překlad Zbyněk Černík, dramaturgie Věra Mašková, výprava Petra Goldflamová Štětinová. Premiéra 21. září 2020 (psáno z reprízy 11. října).


    Komentáře k článku: Zbytečná hra na pravdu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,