Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podzimní blues hradeckého festivalu

    Ledva babí léto spláchly deště, rozezněl se Hradcem Králové jazz všech stupňů žhavosti, letos po sedmnácté. Tentokrát byl hlavním lákadlem sobotní koncert baskytaristy Jacka Bruce a jeho Big Blues Bandu. Sál zaplnili nejen zvědavci na tuto hvězdu šťastných rockových šedesátých let, ale hlavně pamětníci tehdy pracně shánějící na černých burzách zahraničních alb ty s Graham Bond Organisation, John Mayall’s Bluesbreakers, Manfred Mann Group nebo později, když se Bruce začal více hlásit k jazzové orientaci, také Lifetime Tonyho Williamse, band pianistky Carly Bleyové či trumpetisty Mikea Mantlera. A hlavně nelze pominout trio Cream – právě toto období 1966–68 bylo v repertoáru koncertu stěžejní. To sice potěšilo všechny, ale přeci jen mlsnější posluchači očekávali něco méně ohraného. Co chybělo ve výběru, bohatě nahradili muzikanti Big Blues Bandu. Skladbám dodali výbušnost, jazzovou improvizační fantazii. Zazněla skvělá sóla trombonisty Winstona Rollinse a saxofonisty Dereka Nashe. Při vší úctě ke Creamu předvedli kytarista Tony Remy a bubeník Frank Tontoh, jak strhujícím způsobem lze tuto hudbu zahrát po svém. Osobně považuji za nejvýznamnější koncert vystoupení The East-West European Jazz Orchestra Twins 2011/2012. Tento velký orchestr řízený známým německým jazzmanem Uwem Plathem je mezinárodním tělesem muzikantů studujících na jazzových akademiích v Dortmundu a v Praze na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Základní orchestr má dvě kompletní sestavy, které se v různých skladbách mění a prolínají. Ke známým sólistům patří například náš tenorsaxofonista Ondřej Štveráček nebo americký trumpetista Ryan Carniaux. Skvělá sóla hráli všichni, například altsaxofonista Danilo Kruij nebo kytarista Boris Hlozan. Orchestr ctí swing i bebop, jazyk moderního jazzu je všem hudebníkům samozřejmý. Jazzová integrace Evropy už dávno proběhla přirozenou cestou.

    Letošní ročník byl také předobrazem obecných problémů zasahujících stále citelněji naši kulturu. Festival JGT měl přes nespornou kvalitu letos nejskromnější nabídku za celou svou existenci. Ukazuje se, že různým způsobem festival podporující partneři v okamžiku nutnosti šetřit pomoc omezí, nebo se snázeji vzdají právě těch akcí, kde je jejich podpora nejpotřebnější. Festival JGT se od prvního ročníku vyznačoval nabídkou pestrou, kvalitní, zněla hudba špičkových představitelů světového jazzu. Jejich vyjmenování by zaplnilo tento sloupek zcela. Svým rozsahem je JGT ojedinělý, neboť to, co se u nás jazzovými festivaly nazývá, bývá obvykle sérií koncertů často rozsetých přes celou sezonu. To samo už ukazuje, jak je těžké sehnat prostředky na skutečný formát festivalu. JGT je slavnost týdenní, jsou do ní zapojeny i místní kluby, Divadlo Drak. Sbor možných sponzorů zřejmě nedoceňuje, že vybudovat letitou tradici kvalitního jazzového festivalu znamená odvést cennou práci pořadatelského týmu. A nechat tuto tradici chřadnout – což je vyhlídka JGT do budoucnosti – nedostatkem finanční podpory je totéž, jako nechat spadnout historickou budovu kvůli nedostatku prostředků na údržbu. V souvislosti s tím, jak jsou občané podrobně informováni o děravosti kapes s veřejnými prostředky, je těžké přijímat nabádání k uskrovnění: že bude na tom materiální podpora kultury někdy lépe, se už nikdo nesnaží ani naznačovat.

    Vladimír KOUŘIL

    Autor je jazzový publicista

    LtN číslo 43 vyšly 27. října

    www.literarky.cz
    predplatne@literarky.cz


    Komentáře k článku: Podzimní blues hradeckého festivalu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,