Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby – Šanghaj

    Bylo to někdy na přelomu tisíciletí. Pozvali mě a několik dalších do Šang­haje vytvořit tam parkovou úpravu nějakých zahrad. Tak jsem jel. Teda letěl.

    Rychlovlak z letiště se nedá vyfotit ani zahlídnout. Kolem dálnice byly jako větrolamy oleandry. Přijeli jsme s partou architektů doplnit cosi do projektů právě budovaný „český čtvrti“. Staví se tu dost rychle. Ani ne před rokem jsme Číňanům odevzdali jen studii. Prováděčku si dělali sami. A teď už to měli zhruba postavený! Investor nám chtěl ukázat svou sbírku českýho barokního sochařství. Měl na to v Hongkongu specialistu. Odmítnout se to nedalo.

    V první fontánce stál asi metrovej Mozart a svíral alt sax. Hned jsem se nechal s Amadeem vyblejsknout. Kolega v nástroji. Vedle byla kněžna Libuše s bendžem. A pak další naši předci.

    Nesmějte se. Tyhle starý kultury viděj naši tisíciletou historii jinak. Pro ně třeba tři sta let není taková časová vzdálenost jako pro nás. Počítají léta po tisícovkách…

    Nedostavěný skelet hotelu byl obalenej plátnem asi do výšky tří pater s vyobrazením – věrným – Rudolfina i s výhledem na Hradčana. Dobrý! V přijímací síni byly další Hradčana a asi pět úplně stejnejch sekretářek. Další výzdoba s podivnými, dalo by se říci oltáříčky zúčastněných architektů, stála bokem.

    Pak nastalo nekonečný jednání.

    Když jsme odcházeli, bylo venku hodně větrno, deštivo a ještě se blýskalo. Plátno se urvalo, a tak Rudolfinum i s výhledy na Prahu lítalo vzduchem a blesky to dobře osvětlovaly. Neměli jsme kameru. Škoda. Ráno v novinách byly fotky, jak monzun vyfouknul nebožáka s rikšou dva metry nad zem.

    Následovala čínská večeře, při který se stejně dál pracovalo. Věděl jsem, že to skončí, až konečně přinesou slepičí polívku a pak už jen melouny a pivo…

    V hotelu jsme měli každej basu piva a koš s ovocem. Pivo jsem zvládnul, koš ovoce jsem ráno dal uklízečce.

    Snídaně se podávala ve čtyřiačtyřicátým patře. Než jsem naložil dobroty, zděsil mě pohled z okna. Mrakodrapy mizely a nový scenérie se objevovaly. Že by delírko? Až po snídani mně kolegové řekli, že se patro otáčí. To jsem si teda oddych!

    Další nekonečný jednání, složitej oběd i večeře. Nic se nedalo odmítnout. Mně by stačila třeba jen tláča s cibulí, a ne všechny ty pařáty a ryby, co se nesmí otočit, protože byste zvrhli kocábku s rybářem někde na moři…

    Pověrčivost je skoro zakázaná, ale dodržuje se, i když je v rozporu s novým myšlením. Aby se v tom pes vyznal.

    Jednou nás vzali na výlet. Většina řek se v různých čínštinách jmenovala Řeka a města – často milionová – Hlavní město. Tak nám to překládali.

    Vyhlídnul jsem si obrovitou pagodu na kopci. Když jsme tam dorazili, byla to kopie pagody zničený za války. Vyřezávaný ozdoby byly vystříhaný z plechu.

    Další byl buddhistickej klášter. Náš doprovod tam odmítnul vstoupit. Šla jen překladatelka. Při odchodu jsem si říkal, jakou asi měli ti mniši šarži…

    Blbá zkušenost ze zažitýho režimu.

    Kolik se toho ale dá za týden pochopit a nedělat předčasný, a třeba i zbytečný závěry, nebo si dokonce hrát na poznání…


    Komentáře k článku: Podoby – Šanghaj

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,